Ale zároveň politické zarámování, které některé problémy zdůrazňuje a jiné přehlíží -- prazvláštní barvoslepost, která vidí velmi jasně zločiny odpůrců Západu, ale zločiny jeho spojenců a vůdců často přehlíží nebo dokonce ospravedlňuje. Těžko říct, co je tak objevného na zdůrazňování zločinů diktátorů, které jsou od nás v bezpečné vzdálenosti a s nimiž nemáme nic společného. Co kdybychom zkusili na chvíli bavit třeba o zločinech Bushe, Thaciho, Karimova, Kabily či Chu Ťin-tchaa?

První námitka proti takovému návrhu je logická -- jak lze vůbec spojovat diktátory s demokraticky zvoleným vládcem, kterým je Bush (ale i Thaci a Kabila). Jenže tento protiargument poukazuje k jiné otázce: jsou skutečně demokratické volby v dnešní době takovým zdrojem legitimity, který může jednoznačně nadřadit vůdce, kteří z nich vzešli, nad diktátory, i za předpokladu, že se dopouštějí zločinů? Volby jsou v dnešní době především přehlídkou velkých peněz, mediální moci a dobrých konexí. O suverénním občanském rozhodnutí týkajícím se věcných otázek si ve věku politického marketingu můžeme nechat jen zdát.

Organizátoři Jednoho světa přesunuli důraz k formě vlády. Nálepka "diktátoři" jim umožnila stvořit dojem bezproblémového zla a pěkně jej vykontrastovat proti (bezproblémově hodným) "demokratům". Jinými slovy jim umožnila dát najevo, že zlo existuje mimo nás a proti nám, jen na východě a na jihu. Sever a západ jsou v pořádku. Vlastně se jedná o kombinaci alibismu s xenofobií -- jedním dechem se nám říká, že u nás opravdové problémy neexistují, protože skutečným výzvám čelí jen země, kde vládnou oškliví vládci-diktátoři, a zároveň se nám podsouvá, že diktátoři jsou vlastně jen ti černí, žlutí, hispánští nebo aspoň postsovětští.

Nálepka jim také umožňuje hodit do jednoho pytle zcela různé typy vlád a režimů. Ano, Lukašenko i Castro jsou nepřijatelní vůdci, ani zdaleka je ale nelze srovnávat s Kim Čong Ilem, vládcem, jehož režim mučí své vlastní obyvatelstvo hladem.

Kampaň se zároveň snaží vyvolat pocit ohrožení -- mezi nemnoha faktickými údaji, které o karikovaných diktátorech na stránce diktatori.respekt.cz dostanete, figuruje i kolonka, zda daný vládce má či nemá jaderné zbraně. Někdo rýpavější by mohl říct, že se jedná o poněkud nadbytečnou informaci, když tyto zbraně vlastní z pěti diktátorských režimů pouze Severní Korea a to ještě kdoví jestli. Žádný ze zmíněných diktátorských režimů navíc nevedl za svých současných démonizovaných vládců žádnou válku vůči kterékoli zemi mimo své území (za výjimku můžeme pokládat angažmá zimbabwských ozbrojených sil v druhé válce v Kongu, v níž se ovšem angažovali na podporu jedné z místních stran sporu podobně jako vojska jiných afrických států; rozhodně je nelze označit za hlavního aktéra konfliktu). Bělorusko vydává na armádu 1,4 % svého HDP, Barma 2,1% Zimbabwe a Kuba 3,8 %. USA 4,06 % -- jejich vojenské výdaje přitom činí takřka polovinu světových vojenských výdajů.

Jen v případě Severní Koreje s jejím militaristickým šílenstvím se odhaduje, že její vojenské výdaje dosahují 20 % jejího HDP, i zde se však jedná o snahu udržet vlastní režim získáním dostatečné odstrašující síly, ne o pokus o agresi. To ostatně platí pro všechny diktatury usilující o vývoj vlastních jaderných zbraní -- zatímco jejich použití by pro ně znamenalo sebevraždu, disponování jimi je chrání před osudem Saddáma Husajna, svrženého právě proto, že zbraně hromadného ničení neměl.

Jediný, od koho reálně hrozí použití jaderných zbraní, je mocnost, která si může dovolit odstínit potenciální následky, např. s použitím důmyslných systémů protiraketové obrany, jaké mají být vybudovány v ČR a v Polsku.

Je příznačné, že právě USA se snaží vyvíjet tzv. "taktické" jaderné zbraně, tedy atomové bomby, které by bylo možné reálně nasadit v boji bez fatálních následků pro toho, kdo je použije. Na rozdíl od diktatur, které neútočily na své sousedy, vedly USA jen za posledních osm let dvě útočné války. To není snaha ospravedlnit často otřesné chování diktatur k vlastnímu obyvatelstvu -- jen ukázat, že v dnešní době navzdory propagandě patrně nepředstavují vojenské nebezpečí pro svět za svými hranicemi.

Ke skutečným vojenským nebezpečím se ostatně pořadatel Jednoho světa, organizace Člověk v tísni, staví zcela jinak. Když letadla NATO ostřelovala celou řadu civilních cílů v Srbsku roku 1999, šlo očekávat, že humanitární organizace budou protestovat. Člověk v tísni spolu s dalšími skutečně svolal demonstraci v Praze na náměstí Míru -- ovšem na podporu bombardování.

Akce po násilných útocích na přítomného mírového demonstranta vyvrcholila vskutku symbolicky: tím, že jeden z jejích kosovských účastníků zastřelil na onom náměstí a před zraky dalších demonstrantů jiného účastníka demonstrace, prý kvůli nevyřešené krevní mstě... Před útokem USA na Irák zase podpořil tuto válku ředitel Člověka v tísni Tomáš Pojar, dnes náměstek na ministerstvu zahraničí, článkem s příznačně vymítačským titulkem "Pacifismus se šíří jako mor" (Lidové noviny, 21. 2. 2003).

Jazykovědec a anarchista Noam Chomsky v diskuzi o zodpovědnosti intelektuála často připomíná paralelu s disidenty z východního bloku, k nimž se představitelé Člověka v tísni vztahují jako ke svým vzorům. Zamýšlí se nad tím, co tvořilo jejich hlavní intelektuální, morální a politickou odpovědnost -- pojmenovat výstižně zločiny druhé strany ve studené válce, zločiny oficiálních nepřátel svého režimu?

Nikoli, pojmenovat zločiny své vlastní strany, svého vlastního režimu a jeho spojenců. Z tohoto příkladu odvozuje, že i naší odpovědností je kritizovat především zločiny našich vlastních vlád a jejich spojenců, našich obchodních partnerů a dodavatelů levného zboží a surovin, ne spílat oficiálním nepřátelům.

Jistě, v možnostech, jaké poskytuje relativně svobodná společnost, je třeba vidět i zločiny cizích režimů a podle svých možností solidarizovat s jejich oběťmi. Spojíme-li ale důraz na zločiny oficiálních nepřátel s přehlížením nebo dokonce ospravedlňováním zločinů našich vlád a jejich spojenců, vede to k tomu, že se přestaneme významněji intelektuálně, morálně a politicky lišit od nevábných postav propagandistů minulého režimu, namísto toho, abychom připomínali minulorežimní disidenty, byť k nim třeba vzhlížíme.

Na internetových stránkách časopisu A-kontra jsme se rozhodli udělat ve stylu propagační kampaně na Jeden svět vlastní přehled zločinných vládců, kteří s námi mají společného mnohem víc -- prvnímu z nich chceme postavit základnu, režim druhého chceme uznat, třetího navštívil náš čerstvě znovuzvolený prezident, od čtvrtého pochází nezbytné suroviny pro výrobu našich mobilních telefonů a od pátého k nám proudí spousta zboží Made in China. Dávám tento seznam čtenářům k zvážení -- skutečně se tak moc liší od ďábelských výrazů diktátorské pětky?

ZDE

Člověk v tísni odvedl v oblasti humanitární práce bezpochyby mnoho dobré práce. Právě tak se mu podařilo udělat z Jednoho světa prestižní festival, na němž se lze setkat s řadou kvalitních dokumentů a který probouzí v lidech povědomí o palčivých světových problémech, které by rozhodně neměly být zapomenuty nebo překryty "smrádkem, ale teploučkem" domácí politiky. Svou činnost ale aktivisté Člověka v tísni rámují hloupou, ideologickou a agresivní režimní propagandou -- ať už se jedná o propagaci antikomunismu na školách, nebo nyní o selektivní kritiku diktátorů a přehlížení nebo ospravedlňování zločinů jiných mocných.