Situace u demokratů musí být pro demokratické voliče ještě více frustrující, protože místo jasného útoku na pozici prezidenta, kdy se po dědictví G. W. Bushe přímo nabízí triumf Demokratické strany, je přízeň rozdělena mezi dva kandidáty s de facto identickým pohledem na svět. U demokratů se boj nevede o ideologii (a k demokratické ideologii paradoxně nemá daleko ani McCain, který může demokratickému kandidátovi odebrat voliče, stejně jako sotva dostane hlasy konzervativně-křesťanské), nýbrž o osobnosti.

Oba kandidáti, Rodham Clinton i Obama, jsou výjimeční, silní a neporovnatelní (už v roce 2004 jsem říkal, že nejlepším kandidátem proti Bushovi by byla Clinton), a teď jako naschvál stojí proti sobě, což rozděluje a oslabuje stranu. Já osobně, na rozdíl od situace před čtyřmi lety, kdy šlo o to porazit Bushe, přeji spíše Obamovi než Rodham Clinton, protože ona představuje jakousi rodinnou dynastii na americkém "trůnu" podobně jako Bush otec a Bush syn.

To, co se stalo v úterý v Texasu a Ohiu, lze jen stěží interpretovat (právě díky poměrnému systému, kterým se řídí primárky v Demokratické straně) jako vítězství pro Rodham Clinton. Stále vede Obama a jeho šance jsou stále větší než její (článek v New York Times). Zdá se, že konečná volba demokratického kandidáta jeho voliteli, z nichž mnoho není vázáno výsledky primárek, tentokrát nemusí být jen formální záležitostí, nýbrž dramatickým bojem. Jeden z demokratických kandidátů se v rámci podpory vítězství Demokratické strany v prezidentských volbách, bude muset asi rozhodnout podpořit toho druhého ještě před osudovým střetem uvnitř celé strany. Kdybych byl demokratickým voličem, byl bych z toho, jak probíhají primárky u demokratů, spíše frustrován než veselý.