Před nedávnem jsem si naplánoval podzimní výlet do Bernu za svým švýcarským přítelem, u něhož mohu pár týdnů bydlet. Chci s sebou vzít několik českých přátel, spolužáků ze sociální školy náboženského ladění. Jedeme tam také navštívit našeho spolužáka, který je na praxi ve waldorfském zařízení pro postižené asi 60 kilometrů za Bernem, a kamaráda naší spolužačky, který v Bernu nastoupí jako kaplan v tamní starokatolické farnosti. O účast na tomto výletu se zajímá také můj kamarád, římský katolík. Do skupinky spolužáků nepatří, ale chce se po dlouhé době provětrat a vidět cizinu. Podotýkám, že je to velmi liberální katolík, zastánce Tomáše Halíka, ale když se dostane do společnosti "jinověrců", kteří se mezi sebou baví o věcech svého přesvědčení (aniž by se dopouštěli jakéhokoli "šíření" svých názorů) stane se z něj tradiční římský katolík a vážně vyjadřuje nevoli nad našimi tezemi odlišnými od "pravdy". ("Pravda" píšu nikoli proto, že by "neměl pravdu", ale že slovo pravda, vyjádřené jinak než mlčením, je mi směšné.)

Když mě tedy tento přítel požádal o participaci na plánovaném výletu, napsal jsem mu: "Dobře. Ale kromě tebe pojedou waldorfští křesťané a starokatolíci, tak doufám, že se zdržíš kritiky našich dialogů z pohledu své jediné pravé, monopolní a patentní samospasitelné církve."

(Podotýkám, že ke katolické tradici necítím žádnou antipatii, katolíci tvoří drtivou většinu mých přátel a s oblibou se inspiruji spisy a přednáškami katolických myslitelů.)

Odpověď: "Tome, to, že pravdu má Římskokatolická církev pár antroposofů nezmění. Jestli říkáš, že Miluška (= přední teoretička antroposofického hnutí v ČR Miluše Kubíčková) je extrém, tak Tvé kamarády VYDÝCHÁM." Podotýkám, že je to dobrý kluk, obětavý člověk, který už dlouho pracuje v pomáhající profesi, a já ho mám rád. Úryvek z naší korespondence uvádím jako charakterizaci toho, jak na přirozeně skromného a pokorného člověka působí tradiční římská církevní výchova.

Kdyby se stalo, že by on, zdravotník, měl jet na výlet kupříkladu se samými bezdomovci, byl by to právě on, vášnivý čtenář knih beat generation, kdo by zajásal, že může jet s mistry obyčejného života na výlet, a mě by ani nenapadlo ho upozorňovat, aby se nad ně nevyvyšoval či si na jejich úkor nezvyšoval své ego.

V církevních věcech jde však stranou nejen mezilidská láska a pokora, ale i přirozená slušnost.

Jakmile se přirozeně pokorný člověk, odkojený ve své víře nota bene Ježíšovým slovem, evangeliem (společným božským základem všech křesťanů, jak správně podotýká pan Cvek) změní ve správného římského katolíka či protestanta (čímž samozřejmě dané církvi neupírám její podíl na tom, že se ke jmenovanému evangelium dostalo) pak se (v původním smyslu toho slova) nezná.

Je nositelem "pravdy", a kamkoli vstoupí, třeba i v pozici potřebného, je nucen misiovat a předat svou "pravdu" za každou cenu dál. Výsledkem je jednání, u něhož si obyčejně neuvědomujeme, o jak obludnou aroganci až fašizaci se jedná.

Nerozumíte?

Je to prosté. Vezměme si papežovu větu, kterou zveřejnil pan Ladwig:

Daná věta znamená ve formálně logickém překladu toto:

O infantilitě této věty svědčí už uraženost směrem k těm nehodným, kteří si dovolili od Nás odejít, a dětinský hierarchický koncept "Já jsem lepší než ty" (o hierarchické struktuře ještě budeme mluvit). Jde o plnohodnotný a očividný výrok ega, té části lidské psychiky, která je dle psychologů původcem veškeré naší bolesti a v teologickém překladu jde o jediné místo, skrz něž na nás ďábel může.

Příliš abstraktní? Pak si do této věty dosaďme místo přesvědčení další věci, které je také zákonem zakázáno hanobit:

Přečtěte si ty věty, prosím, ještě jednou. Tolikrát, až je dokonale procítíte.

Jak je vidět, na přesvědčení jsme méně citliví než na rasu, národ a třídu. Kdyby citovanou papežovu větu kdokoliv proslovil v jiném jménu než ve jménu své církve, okamžitě bychom jej odsoudili za extremismus a poslali natvrdo do vězení.

Jak je to možné?

V konfliktu římského katolicismu a jemu podobných dceřiných struktur s dnešní společností jde o konflikt pyramidálně hierarchizované společnosti, která si svůj původ nese ze starověkého Říma (- Církev ŘÍMSKOKATOLICKÁ), potažmo už ze starověkého Egypta (vystavěná PYRAMIDÁLNĚ), tedy z infantilního období, z dětství Evropy a Středomoří, ze společnosti, na jejíž špičce byl farao BOHEM a papež duchovním CÍSAŘEM.

Tento starověký kulturní koncept se dosud prolíná s naší minimálně o dvě epochy mladší občanskou společností, jejímž dospělým ideálem je, aby jeden každý byl "Sám sobě králem" (protestantské přísloví, které bylo heslem rodiny Masarykovy, viz. níže rozbor slova kníže a král), byl druhému roven a žil se všemi v harmonii. Dnes se však už nacházíme v pluralistické společnosti mnoha existujících církevních organizací, katolicita = obecnost jediné organizace je dávno pryč, což myšlení, které dosud dlí ve starověku, vůbec nemůže pochopit. Egyptsko-římská HLAVA, která byla zvyklá stát nad vším NEPOBÍRÁ to, že existuje PARALELNÍ entita, která pod ní není zahrnuta. Takovou geometrii prostě nezná!

Ve stavu, kde hlava soudobé křesťanské náboženské obce může vyřknout současníkům obludně znějící větu, která by snad mohla legitimně zaznít před dvěma tisíci lety z úst římského císaře či farizejského velekněze, ale která vůbec nepatří do úst křesťana, se ocitáme díky smíšení různých nedokončených etap dospívání naší společnosti. Sigmund Freud by řekl, že období mateřské církve a boj za její "pravost" je prvotní laktační období duchovního zrání, které však dřív nebo později musí vystřídat období dospělosti, nezávislosti vlastního duchovního růstu na organizaci.

Vždycky mě zajímalo, jestli existuje církev, která by tento fakt ve snaze o zpřístupnění toho, co od nás Bůh chce, "o své újmě" vynesla na světlo. Podobnou "harakiri-církev" (církev je špatné slovo, které ve všech jazycích znamená zároveň kostel, tedy něco, co trčí v zemi a nevyvíjí se) jsem našel v Obci křesťanů, a to, že to dělají pro ně kupodivu není žádná újma. Obec křesťanů nemá instituci členství, třetinu jejích navštěvujících farníků tvoří katolíci a třetinu protestanté, kterým v "mateřské" církvi chybí například pochopení a integrace jiných náboženství ve věrouce (věrouka opět není to pravé slovo, v obci tohoto druhu nejde o učení víře, ale podporu duchovnímu růstu) a úplná svoboda myšlení (s tím možná souvisí i to, že Obec křesťanů nemá žádné státní subvence a žije z příspěvků věřících).

Kněží Obce křesťanů mají předepsánu velice přísnou životosprávu, což souvisí s tím, že to jsou většinou silné duchovní osobnosti, z čehož na druhou stranu vyplývá svoboda věrouky pro kněží: každý z nich si může kázat co chce. Stane-li se jednou knězem, věří se mu a o tom, jestli k němu budou chodit, si věřící přece rozhodují sami.

Když jsem se kněze Obce křesťanů Tomáše Boňka zeptal, jaký si myslí, že je základní rozdíl mezi strukturou jejich Obce a ostatními církvemi, odpověděl mi, že ostatní obce mají ve své struktuře podchyceno právě jen ono prvotní mateřské období. Doprovodí vás až tam, kde by někde měl být východ z hnízda, ale on tam není, a vy jste nuceni rezignovat a zůstat na místě, nebo si bez vedení a proti vůli vašich "otců" proklovat cestu ven.

"Mým cílem je, aby ve stylu svého duchovního růstu byl nakonec každý sám sobě 'sektou', která se vyvíjí podle svého vnitřního určení. Pro ty, kteří k této úrovni ještě nedospěli jsem knězem, pro ty, kteří ano, pokud potřebují, dobrovolným konzultantem."

(Na tomto místě bych chtěl učinit etymologickou poznámku: slovo "kněz" pochází ze slova "kníže" a vzniklo úplně přirozeně: ve všech předcházejících kulturách se duchovním učitelům říkalo král či kníže. Čeká-li nás, v daleké budoucnosti doba, kdy pochopíme, že není učitelů a žáků, knížat a poddaných, budeme všichni knížata a slovo kněz pozbude významu.)

Je nabíledni, že obec, která takto bourá tradiční starověkou organizační strukturu, je neoblíbená. Tomáš Boněk říká, že u nás je to ještě dobré: komunistická šikana stmelila alespoň nekatolické církve, takže když je ekumenické setkání, zvou ke stolu českých církví i zástupce Obce křesťanů, kteří nesou "hanlivé" adjektivum waldorfští. Tito křesťané jsou ze společenství ostatních křesťanů tradičně odstrkovaní ze stejného důvodu, proč jsou ve třídě odstrkované některé děti: jsou jiní.

"To, že by naše obce někdo přizval k jednacímu stolu, by se kupříkladu v Německu nikdy nemohlo stát," říká Tomáš Boněk. Jakmile by někdo učinil podobný pokus, většina ostatních by začala křičet: To nejsou KŘESŤANÉ!" Přitom Obec křesťanů, stejně jako všechny ostatní církve, stavějí svůj étos na bázi Starého zákona a Ježíšova učení.

Chápete? Je to úplně stejně zvrácená logika, jako když si někteří z jejich předků, LIDI NĚMCI, začali osobovat právo vyčlenit své SPOLULIDI ŽIDY z kategorie LIDÍ.

V této souvislosti vznáším výzvu ke čtenářům: najděme si v LINGVISTICKÝCH slovnících přesný význam slova KŘESŤAN.

Každý z nich nám řekne, že jde o následovníka Krista.

Ježíš Kristus nikdy nevyzýval k prvotní věrnosti jakékoli skupině. Pouze Bohu.

A když se ho ptali, jak Bůh vypadá, odpovídal: Podívejte se na MĚ a poslouchejte MÉ, jsem jeho SYN a má slova jsou jedno za druhým JEHO, nikoli MÁ.

Nevím, zda někdo může odmítnout mé tvrzení, že základ Ježíšova učení tkví v tom, abychom si byli vědomi toho, že jsme si, bez ohledu na rasu, národ, třídu, přesvědčení, příslušnost, pohlaví, stav a podobu rovni před jediným Otcem, Bohem.

TOTO JE samotné JÁDRO Ježíšova učení.

Sigmund Freud řekl, že dokud nenastane okamžik, kdy pro nás nebude jiného otce než Jediného, a my všichni budeme synové a dcery, nemůže království boží nastat.

Tuto větu nemůžeme pochopit, pokud nepochopíme, že Ježíšův duch NEBYL starověký, hierarchický, nýbrž JE věčný, a my jsme tu za idioty, kteří se dva tisíce let v něčem přibližují a v něčem vzdalují étosu někoho, kdo je podle své bezčasové časomíry TEĎ anebo podle naší časomíry SVĚTELNÁ LÉTA PŘED NÁMI. Věta papeže Benedikta XVI. a vyjádření hlav německých protestantských církví o Obci křesťanů potvrdily, že právě na nich, kteří si osobují právo být nejvyššími arbitry tohoto olbřímího učení, ony dva tisíce let působení Kristových slov nezanechaly žádné stopy.

Boris Cvek píše: "Nejnadějněji podle mne vypadá návrat k teologii před rozkolem na západní a východní církev či ještě lépe k teologii prvních Otců a koncilů."

Nejsem to jen já, kdo si myslí, že návrat do starověku, k tehdejší omezenosti pochopení Kristova poselství, je z naší dnešní ne o tolik menší omezenosti přece jen ústup. Římské době, kdy byly hlavy světských a duchovních císařů považovány za nejdůležitější orgán společnosti (zeptáte-li se anatomů, vysvětlí vám, že už to je systémový nesmysl), pomalu ale jistě zvoní hrana. Tiché revoluce a nabité dějiny se odehrávají v plících, v srdci a dalších orgánech.

Katoličtí teologové jako jsou Richard Rohr, Anthony de Mello či Anselm Grün pracují v hlubinách těla církve, která má vzezření zrezivělého brnění, či lépe římské konzervy, a otevírají dosud ještě ŘÍMSKÉ křesťanství jiným náboženstvím a hlubinné psychologii, čímž je pomalu zbavují adjektiva římský.

Tomáš Halík připomíná Vatikánem oficiálně přijatou (ale nejspíš zatím někde v oddělení libri prohibiti zapomenutou) tezi o "anonymních křesťanech", tedy agnosticích, či lidech jiných náboženství, kteří, následujíce Ježíšovo učení, dojdou spasení spolu s "křesťany".

Tolik katolické hlavy nikoli politické, ale v rámci možností své církve svobodně používající mozek.

A srdce, Svatý Pio, se na mě dívá z obrázku, mlčí a usmívá se.

Mám pravdu, Svatý Pio?

I ty chceš "mít pravdu"? Je dobře, žes to napsal, ale teď už jdi spát. Tím, že budeš ráno svěží posloužíš Bohu nejlíp...