Podezření, že na nepořádně investigativně připraveném útoku na Milana Kunderu se skrývá zoufalý pokus majitelů týdeníku Respekt zvýšit náklad, se potvrdilo, když svědkové informovali, že například před filozofickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně rozdávali od pondělka pracovníci výtisky tohoto časopisu s útokem na Milana Kunderu, s bulvární karikaturou tohoto spisovatele na titulní straně a s přetištěným nápisem "Neprodejné!" studentům zadarmo.

Bude snad nyní Respekt organizovat ve snaze zvýšit svůj náklad bulvární útoky na další ikony českého kulturního obzoru? Příští týden by mohl týdeník zaútočit třeba na Jana Palacha, nebo Jana Husa, nebo Jana Ámose Komenského. Každá "sláva" se dá přece zneužít k zvýšení nákladu tiskoviny. Je to tak důležité!

Namátkovým zkoumáním u studentů české literatury však vychází najevo, že svým nepořádným a neférovým útokem na Milana Kunderu týdeník Respekt u přemýšlivých mladých lidí svou pověst jen dále poškodil. Zdá se, že bulvární útok na Kunderu jen dále posílil jejich pochybnosti o tomto periodiku.

K tomu dodává Ivan Junek: Ve firemní poštovní schránce jsem včera našel Respekt v igelitovém sáčku, s určením pro jednatele. Neuvědomuji si, že by nám někdy někdo zadarmo tento časopis poslal.

Dodává Jan Chvojka: Respekt byl dnes zdarma rozdáván také před univerzitním areálem Západočeské univerzity v Plzni na Borech. Když jsem v dopoledních hodinách seděl na přednášce, přišlo mi divné, že se u informatiků (tzn. notebook, sešit a propiska, nebo nic) vyskytlo tolik výtisků tohoto periodika. Že by se začali zajímat o politiku, ekonomiku nebo dokonce snad o kulturu? Ne, ale u linky MHD před univerzitou stála usměvavá slečna s náručí časopisu zadarmo. Respekt jsem si nikdy nekoupil, ale shodou okolností jsem o tom minulý týden uvažoval. Chtěl jsem si ho zkusit přečíst, takže mi udělali výjmečně radost s něčím zadarmo. Ovšem zveřejnění takovéto skutečnosti bez pokusu kontaktovat dotyčnou osobu mi přijde hodně sprosté. S Reflexem si vystačím, nebudu Respektu zvyšovat náklad.

Poznamenává Miloš Vávrů: Něco na tvrzení pana Čulíka o účelové kampani Respektu na Milana Kunderu bude, protože vydání s "aférou" mi přišlo domů na adresu (Brno) zdarma (?!), ač nejsem abonentem a nic jsem si neobjednal. Stalo se to poprvé.

Píše Lukáš Adámek, student Univerzity Palackého v Olomouci: V úterý jsem na olomouckém nádraží dostal k běžnému nákupu nejmenovaného nápoje zadarmo výtisk Respektu, který obsahoval obvinění Milana Kundery. Chvíli jsem prodavače pozoroval a výtisk byl dáván ke každému nákupu.

Opravdu prazvláštní...

V souvislosti se „skandálním odhalením“ Milana Kundery jsem si prohlédl zveřejněný „Záznam“, datovaný 14.3.1950 na „Obvodním velitelství Národní bezpečnosti 6, odd.II. Praha 6“. Což snad nebyla nějaká složka tehdejší „StB“. A jako obhájce mne ihned napadla nikoli nepodstatná otázka. Proč předkladatelé tohoto „Záznamu“ neinformovali média o výsledku jeho konfrontace s obsahem soudního spisu?

Stále mě na tom všem vrtá hlavou, proč se SNB vůbec nezajímala o paní Ivu Militkou, která agenta Miroslava Dvořáčka ukrývala u sebe v bytě. Vždyť to přece v té době muselo být kvalifikováno jako těžký zločin. Ale jí se nic nestalo. Řada lidí byla odsouzena na desítky let za menší provinění, než ukrývání špionů. A je nanejvýš s podivem, že si toho vůbec nevšiml ten (cit. Respekt:) ... mladý český badatel Adam Hradílek? (příbuzný paní Militké, pozn. JČ) A vůbec to nezajímalo nikoho z těch dalších historiků.z Ústavu pro studium totalitních režimů, píše Josef Vančura

A když už si kladu ty otázky, tak proč se to vše dostalo ven tak rychle a badatelsky nedotažené. To si každý badatel z ÚPSTR své "vybádané" kauzy sám donese do médií? To Ústav pro studium totalitních režimů nemá žádné odborné kolegium, které výsledky nejdříve oponuje? Nebo to zde funguje jako na státním zastupitelství? Pak bychom se této instituce asi měli začít bát!

A ještě je zajímavé, jak kauza akcelerovala. Celý text byl na webu Respektu ihned vystrčen v angličtině, světové tiskové agentury byly upozorněny a řada zahraničních médií článek pouze přetiskla jako hotovou věc.

Týdeník Respekt "odhalil", že Milan Kundera možná v jednadvaceti udal na policii diverzanta, kterého do Československa vyslaly z Německa americké úřady. Nebo spíše ne. Žádné důkazy nejsou, za Kunderu se na policii mohl vydávat kdokoliv, Kunderův podpis na udání není, ani číslo jeho občanského průkazu. Kundera sám obvinění popírá. U soudu, kde platí presumpce neviny, by tento cár papíru neprokázal nic. Tak proč česká média Kunderu vláčejí bahnem? Proč někteří "odborníci" na českou literaturu přijímají tvrzení médií bez kritického odstupu? To jako stačí, že Respekt kohokoliv obviní z kolaborace s komunismem, a všichni si před tím sednou na zadek?

Zdá se, že se Milan Kundera tomu všemu musí strašně smát. To, jak se totiž teď česká média chovají, zachytil už dávno svou vynikající prózou. Chovají se přesně podle toho, jak to varovně popsal v románu Nesmrtelnost v roce 1993:

Deník Guardian zaznamenává , že Milan Kundera ostře popřel obvinění, že prý udal v r. 1950 západního špiona Miroslava Dvořáčka české komunistické policii. List uvádí, že Kundera to označil za "pokus o atentát". Guardian dále cituje Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů. Upozorňuje, že Hradílek je příbuzný Ivy Militké. Hradílkovy "důkazy" o Kunderově "vině" jsou tyto:

"Kundera navštěvuje svou rodnou zemi pouze incognito a bydlí v hotelích pod falešnými jmény. Zapřísahal své české přátele, aby o něm nikomu nic neříkali, takže ani oni nejsou ochotni hovořit s novináři o tom, kdo je a byl Milan Kundera. Nyní vyšel najevo temný a složitý příběh. Naznačuje, že existují možná jiné důvody pro Kunderovo samotářství, než jaké jsme si dosud představovali."

Hradílek tvrdí, že jeho spekulace "vrhají nové světlo na Kunderovo dílo". "Kundera vždycky bránil interpretům, aby spojovali jeho dílo s jeho životem, ale některé paralely jsou naprosto zjevné."

Podle Hradílka prý řekla o Dvořáčkovi Iva Militká svému budoucímu manželovi Miroslavu Dlaskovi, a ten se o jeho návštěvě - možná ze žárlivosti - prý zmínil Kunderovi. Miroslav Dlask však zemřel v devadesátých letech a o případu za svého života odmítal hovořit, takže jeho svědectví není k dispozici. Hradílek spekuluje, že se možná Kundera potřeboval zalíbit komunistickým úřadům "aby ho přijali na FAMU, kde studoval" (sic).

(Kundera byl v roce 1950 vyloučen ze strany i ze školy.)

Kundera zdůrazňuje, že žádnou Militkou vůbec nezná. Guardian však zároveň cituje Kunderův výrok v rozhovoru s Ianem McEwanem, že "neustále přepisujeme svůj životopis".

Podrobnosti v angličtině ZDE

Podrobnosti ZDE

Že je v dnešní době těžko věřit politikům, to není nic nového. Nové je asi jen to, že někteří lidé jim teď věří přece jen trochu víc než bankéřům, kterým by bývali měli věřit méně, když šlo o povolení úvěru, výšku dosažitelných úroků a jistoty investic. Pokud ale chcete, můžete jim věřit všem stejně a některým z nich asi odůvodněně. Co ale nemůžete, to je nevolit. Tím se vracím k své osmé poznámce, z roku 2006.

KD│ "Prostě jsme platili za nesmyslnou práci. A dohled byl tak slabý, že si toho nikdo nevšiml," říká Michael Cantrell, inženýr malého oddělení Pentagonu pověřeného vývojem protiraketového systému. Jeho poněkud rozvláčně vyprávěný příběh přinesl článek Erica Liptona ve včerejším vydání New York Times. Cantrell se svým kumpánem Ennisem od devadesátých let lobbovali v Kongresu za nepotřebné, nefunkční nebo dokonce podvodné projekty, které měly jejich oddělení zabezpečit další práci a mimo to jim zajistily též nějaké to "dýško" od vděčných zbrojařů.

US Missile Defense Agency (Agentura protiraketové obrany) , jejíž ředitel generál Obering je u nás známý z jednání o protiraketovém štítu, je rozsáhlá struktura, zahrnující řadu největších zbrojních podniků USA. Disponuje značnými fondy pro vývoj antiraket a dalšího zařízení, které má preventivně zajistit bezpečnost USA.

Média přitahuje vražda, která se stala na křtu knihy pana Paroubka. Je to proto, že okolo ní mohou bez velkého talentu a úsilí rozvíjet nejrůznější zámotky dohadů a spekulací, které jsou zajímavé hlavně proto, že zůstanou nezodpovězeny. Je škoda, že akce neskončila následným zadostiučiněním poškozené strany. Vyřešilo by se tak zároveň mnoho problémů spojených s justičním procesem a dalšími souvisejícími společenskými rituály. Mám dokonce tušení, že kdyby se jim podařilo zabít se navzájem, pravděpodobně by to bylo důsledkem daleko kratšího života další mediálně politické zrůdičky, která se vbelhává před veřejné mínění, aby svým invalidním způsobem znázornila "špinavost politiky" v jejím propojení s těmito ctihodnými kruhy.

Ukázku robota, kterým budou nejspíš armády vybavovány do několika let, přináší video You Tube. Technologický demonstrátor "čtyřnohého" pohybu "Velký pes" (velikostí spíše mula), o váze 106 kg , který unese náklad 154 kg v terénu, od firmy Boston Dynamics, financovaný agenturou DARPA, přináší do války prvky hračkářství, ale i dosud netušených možností. Vytváří ovšem závislost na technologické podpoře a zázemí a činí tak armádu v boji extrémně zranitelnou a v týlu vydíratelnou vojenskoprůmyslovými firmami. Co když dojdou baterie, praskne hadička nebo se zlomí osička?

Student Glasgow University Mikko Tapio Johannes Vaisanen zkoumá ve své jayzkovědné práci proces, jímž čeština přijímá v současnosti anglicismy.

Prosíme, vyplňte pro potřeby tohoto výzkumu tento stručný dotazník ZDE

Děkujeme. Redakce

Jan Stern: Anální vesmíry, Malvern, Praha, 2008

Není obvyklé vydávat recenzi knihy několik měsíců po jejím vydání. Já si ale myslím, že je to lepší než převyprávěný abstrakt z přebalu nebo úryvky z doslovu. A protože u některých knih to pak těžko lze považovat za recenzi (i když u většiny vzhledem k jejich prázdnotě tento problém netřeba řešit), je lepší si s knížkou trochu povídat, snažit se klást jí nějaké otázky a pak si teprve dělat úsudek. Řeč je o poslední knize Jana Sterna Anální vesmíry .

"Opilý heilót v roli ideálu. Čeho jsme se to dožili!"

"Příčí se mi rozkazování, povinnost a nucení. Jestliže si něco, co jinak dělám snadno a přirozeně, uložím dělat na výslovný povel a předpis, nesvedu to již. Na mém vlastním těle mi dokonce údy, které požívají poměrné svobody a zvláštní vlády nad sebou samými, občas odmítnou poslušnost, když jim předepíšu a dám povel, aby mi k jistému účelu a v danou hodinu povinně posloužily."

Psal se rok 1985 a já končil základní školu v jistém okresním městě. Jedna ze spolužaček, tehdy ještě v obličeji pubertálně poďobaná, s mírnou vadou řeči a víceméně na okraji zájmu vrstevníků, byla příbuznými ze SRN bohatě zásobena časopisy pro mládež. Pod jejich vlivem se rozhodla vylepšit svou sociální pozici spektakulárním vstupem do hry na velké holky a velké kluky.

Po celé Latinské Americe si katoličtí teologové vzpomínají na biskupskou konferenci v kolumbijském Medelínu, na níž se v srpnu a září 1968 shromáždilo 146 biskupů a která je považována za okamžik zrodu teologie osvobození. Třebaže se tehdejší výrazná formulace "volba pro chudé" neobjevila doslova v závěrečných dokumentech, vyvolala tato teologie brzy pohoršení jak ve Vatikánu, tak v církevním establishmentu celé Latinské Ameriky.

Paulo Suess, jenž vyučuje na jezuitské universitě v jihobrazilském Sao Leopoldo, charakterizoval v těchto dnech onen vývoj takto: "Medelín znamenal začátek církve latinskoamerické v protikladu ke koloniální církvi misionářské." Biskupové tehdy jasně jako nikdy předtím prohlásili: "V Latinské Americe vládne institucionalizované násilí. Celým vrstvám obyvatel se nedostává to nejnutnější." Požadovali po církvi, že "musí podporovat veškeré úsilí lidu o vzdělání a rozvoj vlastních základních organizací."

Písal sa rok 1968 a ako všade na svete aj v Latinskej Amerike situácia vrela. Na sneme katolíckych biskupov v kolumbijskom Medelíne prebehla "revolúcia". Neznamenalo to síce, že by biskupi upreli Vatikánu právomoc nominovať hodnostárov a presadili v cirkvi demokratické voľby, ale napriek tom nastala radikálna zmena. Do centra cirkevnej pozornosti sa totiž dostávajú utláčaní a chudobní. Tento dátum a udalosť sa stávajú historickým medzníkom vzniku hnutia teológie oslobodenia. Lenže ako to už s historickými medzníkmi býva, so skutočnosťou sa často rozchádzajú.

Je to Škoda, že Škodovka nikdy nemyslela na malého českého zákazníka. Na takového toho Frantu, co nutně potřebuje něco na ježdění, ale je mu fuk, jestli to má palubku z tvrdých nebo změklých plastů a počet budíků za volantem mu je taky na výsost ukradený. Preferuje místo v kufru, výšku podvozku, aby přestál díry na místní silnici, ale hlavně - cenu. A proto pro lidová auta musíme jinam.

Při vydání článku jsme mylně uvedli jako autora Josefa Víta. Jemu, autorovi Beno Trávníčkovi i čtenářům se omlouváme. │RED

Akcie Royal Bank of Scotland, Lloyds TSB a HBOS ostře poklesly, přestože je britská vláda znárodnila prostřenictvím záchranného balíku 37 miliard liber. Plán má zajistit budoucnost všech tří bank, ale zároveň to znamená, že se banky budou muset dělit o své zisky s vládou. Kromě toho, injekce státních peněz znamenají, že banky nebudou platit svým akcionářům dividendy.

JU│ ŠOK│ Ruské Izvestije se vracejí k „ohňostroji“, který se v sobotu rozhořel nad Ruskem, když v rámci cvičení Stabilita 2008 byly vypuštěny hned tři rakety z ruských ponorek. Ruské námořnictvo tak demonstrovalo, že je opět zde a připraveno plnit své úkoly při jaderném odstrašování. Není to ovšem jediný příklad. Současně probíhalo také cvičení strategického letectva, které – jak píší komentáře – uskutečnilo akce, jaké neprovádělo minimálně dvacet let – např. vypuštění několika křídlatých raket ze strategického bombardéru najednou.

Jak "české" jsou české banky? Znám jenom banky, které "pracují" na českém trhu, tj. na finančním trhu ČR. V titulu mohou mít - z tradice - slovo "česká" - tak známe Českou spořitelnu (jež patří rakouské Erste Bank), Českou či ještě stále "československou" obchodní banku (vlastník rovněž z ciziny). Nejsem šovinista a nepředpokládám, že by tuzemské banky vlastněné Čechy se chovaly jinak než ty, jež patří cizím institucím.

Ale nazývejme věci pravými jmény s vědomím, že zisky, které tu banky docilují, jdou převážně do jiných zemí. (Jakou část zisků zde investují, o tom se prakticky nic nedovídáme.)

Druhým významným faktem v této souvislosti je, že - zejména v globalizovaném světě - to, co se týká cizích vlastníků, musí se dotknout i jejich "českých" (v Česku působících) poboček. O tom výrazně svědčí aktuální zpráva o poklesu zisku Erste Bank (vlastník "České" spořitelny).

Z těchto skutečností vyvozuji, že - jak se dalo očekávat - veškeré ujišťování pánů Kalouska, Topolánka jakož i ředitelů tuzemských poboček cizích bank o "stabilitě" a "bezpečnosti" bankovního a finančního trhu v této zemi musíme brát s pověstnou špetkou soli (cum grano salis) - tedy velice obezřetně. Na místě je skepse.

Ani od politiků, ani od bankéřů nelze očekávat v jejich veřejných vystoupeních kritické posuzení situace. Je docela možné, že vzhledem k malosti (omezenosti) českého trhu je omezené i nebezpečí, jež tomuto finančnímu trhu hrozí. Jenže vzpomenem-li si na příklad Hradce Králové a jeho "islandskou" investici, kdo nám řekne, jak spekulovaly "české" banky příp. jejich cizí vlastníci? Optimismus je sotva na místě.

Žádný odborník by nikdy neřekl, že hypotéční krize se má řešit tištěním peněz. A také k tomu nedochází, píše nám jeden český bankovní odborník, který důvodně chce zůstat v anonymitě. Likvidita, kterou centrální banky poskytují komerčním bankám, nejsou peníze (natož tištěné). Jsou to zdroje bank, ze kterých mohou peníze tvořit poskytováním úvěrů.

Řada ekonomů, zejména pak českých, se ráda pohybuje "po svých křivkách". Myslím tím různé ekonomické a ekonometrické modely, které dokáží za určitých předpokladů velmi dobře popsat realitu a fungování trhů a prozradit podmínky a postupy, které povedou k optimálnímu řešení dané tržní situace. Tenhle přístup je nejčistší inkarnací jedné západní filozofie -- redukcionismu. Tyto modely tak, ať už implicitně nebo explicitně, předpokládají řadu skutečností. To umožňuje exaktní analýzu, projekce, statistické postupy.

Byli byste pro vydání p. Čunka k trestnímu stíhání, zjednodušení pořádání místního referenda, nebo pro povinné přimíchávání biopaliv do benzinu a nafty? To jsou některé z otázek, kterými se senátoři v posledních letech zabývali.

V aplikaci www.KohoVolit.eu se můžete vžít do role senátorů a vyzkoušet tato a další skutečná hlasování ze Senátu. A hlavně si porovnat, zda "Váš" senátor hlasuje dle Vašich přání, nebo zda ho máte vyměnit.

Břitké heslo předvolebního klání první republiky ukazuje razanci, s jakou se dřív vedla kampaň. Proti tomu jsou xenofobní výpady ústeckého hejtmana Šulce (ODS) "Makejte, gádžové," zvěčněné na billboardech v Ústí, Litvínově a Mostě, jen ubohou náhražkou. Koho ale zvolit? Patriotismus se projevuje nikoliv velkohubým vlastenčením či nenávistí k cizincům či "nepřizpůsobivým", ale nesobeckou láskou a obětavostí pro všechny potřebné. Trpělivostí a pracovitostí. Ti, kteří chtějí rychle zbohatnout, nemají v politice co dělat.

Nechtějte po politicích víc, než chcete po sobě. Nejsou svatí a nemohou být. Jsou stejně poctiví jako vy. Pro ty, kteří se neorientují v lokálních slibech ani ve velkých, pod koberec zametaných kauzách, mám několik drobných nápověd.

• Volte voly, volte krávy, jen nevolte... Namísto tří teček dosaďte všechny ty, kteří vám slibují nemožné a nebo pro vás nepřijatelné. Dosaďte tam všechny ty, pro které jsou zájmy USA, Horního Rakouska či Německa, případně zájmy majitelů nového hypermarketu podstatnější než zájmy Česka, vašeho kraje či vaší obce. V politice se nelze nechat "sponzorovat" a nic za to nedávat. Cenou za poskytnuté peníze je zrada. A každý účel nesvětí všechny prostředky.

Ruská holdingová společnost "Gazprom" otevře kancelář v Brazílii, která bude zodpovědná za propagaci ruského plynového gigantu v Latinské Americe. Úřad bude otevřen v Riu de Janeiro. Brazílský státní ropný a plynárenský koncern Petrobras podepsali memorandum o vzájemném porozumění v únoru 2007. Brazílie získává více než polovinu plynu z Bolívie import dosáhl 31Mm³/d. Brazílie je tak třetí zemí, kde se Rusko angažuje v klíčových infrastrukturních projektech.

Včera v diskusním pořadu na Primě Nedělní partie sociální demokrat Hašek, kandidát na hejtmana na jižní Moravě, mluvil o tom, co by jeho strana považovala za úspěch v krajských volbách. Tvrdil, že základní věc je vyhrát celostátně, v součtu hlasů. Podle mého názoru je to zvláštní pohled.

Masarykova dělnická akademie zve na panelovou diskusi na téma Lidská práva: občanská, sociální, politická, ekonomická, kulturní a environmentální ve středu 22. října 2008 od 17:00 hodin ve Steinerově sále Lidového domu, Hybernská 7, Praha 1. Diskuse se bude konat při příležitosti vydání knihy editora Marka Hrubce: Interkulturní dialog o lidských právech - západní, islámské a konfuciánské perspektivy (Praha, Filosofia, ISBN: 978-80-7007-282-0, EAN: 9788070072820), která se vztahuje k letošnímu 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv a k vyhlášení letošního roku v EU Evropským rokem interkulturního dialogu. Lidská práva nejsou jen občanská a politická, ale také sociální, kulturní a environmentální .

Pro "radikální a hlubokou přeměnu kapitalismu" se vyslovilo v posledním průzkumu francouzské agentury CSA 54% občanů, 40% občanů se domnívá, že kapitalismus by se měl "upravit", pouze 4% občanů si přeje kapitalismus "zachovat tak jak je". 60 % vedoucích pracovníků soudí, že se jedná o "všeobecnou krizi kapitalismu" a nikoli o "přechodnou finanční krizi". Průzkum také ukázal, že 73 Francouzů odmítá privatizaci pošt, 84% odmítá privatizace ve veřejném zdravotnictví, 68% je proti privatizaci hromadné dopravy, 71 % proti privatizaci energie.

Do Českého Krumlova na festival Ekofilm (www.ekofilm.cz) jsem se vypravil se synovcem Tomášem letos již podruhé. Po loňských zkušenostech s nočním cestováním vlakem po hodinovém zpoždění v Budějovicích jsme letos zvolili neekologickou starou škodovku, ale za to jsme viděli kus krásné krajiny se silnicemi (prozatím) lemovanými alejemi podzimně zabarvených stromů. Správně jsem zvolil trasu Plzeň -- Nepomuk -- Horažďovice -- Strakonice -- Volyně -- Bavorov -- Netolice -- Lhenice -- Chvalšiny a Český Krumlov mimo hlavní tah (ten vede přes Písek) se závěrečnou údolní partií mezi Blanským lesem a VÚ Boletice a dojel za tři hodiny v minimálním provozu až do cíle na soutoku Polečnice a Vltavy.

Slíbil jsem si, že budu psát politicky angažované články pouze velmi výjimečně. Tentokrát jsem k tomu byl přiměn novým návrhem zákoníku práce připravovaný týmem ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase.

Pracovní verzi navrhovaného zákoníku si můžete prostudovat na stránkách ministerstva www.mpsv.cz, kde se k jeho obsahu můžete vyjádřit v tzv. "veřejné diskusi".

České vládě se podařil mistrovský propagandistický tah: v přesvědčovací kampani tak dlouho opakovala slovní spojení ,,radar v Brdech," až ho přejali i odpůrci základny. Ze sousloví se stalo magické zaklínadlo, jehož vyslovení zvýší hladinu adrenalinu většiny obyvatel České republiky, ať už se radaru bojí, nebo po něm touží. Zároveň ale našeptává našemu podvědomí: Je to někde v kopcích, uprostřed lesa, kam se stejně nesmí, protože je tam vojenský prostor, takže se tě to občane příliš netýká. Zahraniční novináři se naší vládou nenechali ovlivnit a píší o ,,radaru u Prahy" (International Herald Tribune, 26. 9. 2008). Základna má skutečně stát pouhých 70 km vzdušnou čarou od Pražského hradu, na dohled od hlavního města! Z Petřínské rozhledny je za jasného počasí vidět hora Tok v sousedství plánovaného objektu.

Ale abych nestranil jen Pražákům, základna by měla stát 25 kilometrů od Plzně, 15 km od Rokycan, 90 km od Chomutova a Mostu, 80 km od Loun a Žatce, 50 km od Rakovníka, 60km od Kladna, 70 km od Benešova, 70 km od Tábora, 45 km od Písku, 40 km od Strakonic a od Klatov, 20 km od Příbrami... nechť si laskavý čtenář dosadí svoji obec. Česká republika je malá země a tak bychom k radaru měli všichni znepokojivě blízko.

Ve středu 8. října ráno odletělo z Prahy devět starostů, doprovázených třemi pracovníky ambasády USA, do německého Ramsteinu. Podle ambasády jsme si měli "udělat ten správný, lepší obrázek o spolupráci americké armády s místním obyvatelstvem".

Tři z nás (já, J. Vondrášek, J. Říhová) deklarují již od samého počátku jasný postoj k radaru - takový, k jakému je zavázali v referendech jejich občané v Trokavci, Rožmitále, Lazu: Ne radaru, ne základně s radarem v České republice. Dalšími byli starostové Spáleného Poříčí, Strašic, Dobříva, Borovna, Míšova, Mirošova. Přednášky v Kongresovém centru americké základny zahájil americký generál. Seznámil nás v hrubých rysech s historií základny, s účelem jejího zbudování.

Jako jeden ze statisíců voličů jsem dostal do poštovní schránky předvolební materiál volební strany, která se podílí na současné krajské "vládě". Volení představitelé kraje se v něm distancují od "pražské" politiky, zdůrazňují, že jim jde o blaho obyvatel, kteří v kraji žijí. Směšovat celostátní a krajská témata podle nich nelze.

Je to bohužel alibismus.

Hovořil jsem v pátek s americkou historičkou Mary Heimannovou, která pracuje na svých nových dějinách Československa během dvacátého století. Zrovna teď se zabývá obdobím těsně po květnu 1945. Je to podle ní nesmírně pochmurná éra. Československo v tomto období odsoudilo mnoho tisíc "kolaborantů", Čechů i Němců, k trestu smrti. "Důkazy" byla v mnoha případech udání od sousedů - tak, jak Češi udávali své sousedy gestapu za nacismu, udávali je i po ukončení druhé světové války v "demokratické" republice. Součástí popravčího zákona bylo ustanovení, že "kolaborant", odsouzený k smrti, musí být popraven do dvou až tří hodin po vydání rozsudku. V Československu bylo tak popraveno 92 procent všech osob, odsouzených za kolaboraci k smrti. K většímu masakru došlo snad jen v Bulharsku.

Nekompromisní vraždění "kolaborantů" prosazovala národně-socialistická strana a především prezident Beneš, který popravami chtěl jednou provždy vyřešit národnostní otázku.Československé soudnictví a policie se chovaly stejně jako gestapo.

Jaké je z toho poučení, zeptal jsem se historičky. Nejhroznější pohromou je nacionalismus, zejména v malých zemích, které přitom mají ještě vůči vnějšímu světu pocit křivdy. Politikové v malých zemích mají stejně pocit, že ať udělají cokoliv, příliš na tom nezáleží - proto neváhají být mimořádně krutí. Politik ve velmoci je přece jen do jisté míry kontrolován odpovědností, aby nezničil svět.

A - ano, i americká historička je přesvědčena, že samozřejmě Američané nebudou bojovat za Českou republiku, kdyby měla být napadena zvenčí - NATO neNATO, radar neradar. Odkud berou lidé jako Jan Zahradil svou naivitu?

V minulých sedmi dílech seriálu o československé armádě meziválečného období, přepraveného k 90. výročí vzniku Československa, se odborný měsíčník ATM věnoval zejména vzniku armády a bojům, které byla nucena svádět v prvních měsících existence samostatného státu.

V letošním roce si však připomínáme i další výročí spojené s našimi ozbrojenými silami. Jsou to události dramatického roku 1938, kdy se rozhodovalo o další existenci suverénní Československé republiky. Zářijová krize roku 1938 byla vyvrcholením vývoje, který od počátku 30. let zcela změnil vojensko-politickou situaci ve střední Evropě a tím i strategické postavení Československé republiky.

Již za necelý týden se budou konat první volby od doby, kdy vešel do veřejného povědomí záměr Spojených států umístit na našem území natrvalo svou vojenskou základnu a na ní radar, který bude součástí systému Hvězdných válek. Jak známo, velká většina obyvatel České republiky je proti tomuto záměru, a přesto vláda této země jejich vůli ignorovala a podepsala obě radarové smlouvy. Nebrala žádný ohled na několik set tisíc podpisů pod peticemi proti radaru či za referendum. Nebrala ohled na opakované demonstrace či varování odborníků. Místo toho najala PR agenturu a lobbistu, aby o správnosti jejího rozhodnutí přesvědčili veřejnost.

Autor je aktivista, vystupující proti instalaci amerického radaru v České republice.

Před měsícem schválil íránský parlament návrh zákona, který má kodifikovat trest smrti pro každého íránského muže, který opustí muslimskou víru. Ženy mají být potrestány za odpadlictví od víry doživotním vězením. 196 poslanců hlasovalo pro nový zákon, 7 bylo proti.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 150 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V srpnu 2008 přispělo celkem 145 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 29 606.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.8. 2008 částku 221 857.95 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 1,422.96 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.