Pákistán rozhodně není zemí se stabilním a poklidným vývojem. Od samého vzniku prochází válkami a vnitřními konflikty, politickou scénou zmítá násilí a většina jeho vlád nebyla právě vzorem demokracie, pokud nešlo rovnou o jednoznačné diktatury. Historií Pákistánu se jako červená nit táhne napětí s Indií, které už vyústilo v několik krvavých válek. Indie má oproti Pákistánu zřejmou převahu v lidském, znalostním, ekonomickém i vojenském potenciálu a dá se říci, že ve všech zmíněných válkách Pákistán v podstatě prohrál. Indicko-pákistánský spor se však od většiny podobných konfrontací ve světě zásadně liší. Obě velmoci vyvinuly balistické střely a nukleární zbraně a jejich pozice připomíná „malou studenou válku“, protože obě se vzájemně odstrašují svými raketovými a jadernými arzenály. Na straně Indie jsou hlavními nosiči zbraní hromadného ničení balistické rakety Prithvi a Agni (více v ATM 9/2008), zatímco Pákistán se spoléhá na střely série Hatf (v urdštině „smrt“).

Hatf-1: První z řady

Raketový program Pákistánu se zrodil v 70. letech za spolupráce dvou institucí, Pakistan National Development Complex (PNDC) a Space and Upper Atmosphere Research Commission (SUPARCO). V průběhu 70. let byly vypouštěny různé pokusné výškové rakety a počátkem 80. let se přistoupilo k vývoji první vojensky použitelné zbraně. Některé prameny uvádějí, že pákistánští inženýři do značné míry vycházeli z technologií francouzské sondážní rakety Eridan z 60. let, byť Pákistán to popírá. Jisté však je, že koncem 80. let byla vyvinuta a zavedena do výzbroje raketa Hatf-1, kterou lze vzhledem k dostřelu 80 km zařadit na pomezí těžkých dělostřeleckých a taktických balistických zbraní. Jde o jednoduchou neřízenou střelu s motorem na tuhé palivo, která vzlétá z šikmé rampy na taženém podvozku, což je upravená lafeta protiletadlového kanonu z druhé světové války.

Obecně se soudí, že raketa Hatf-1 nemůže nést jadernou hlavici, ovšem je nutno poznamenat, že sovětské raketové střely série Luna (FROG) s kratšími dosahy mohly jaderné nálože nosit zcela běžně. Původní Hatf-1 je z dnešního pohledu primitivní a zastaralá zbraň. Už počátkem 90. let začaly testy zdokonalené verze Hatf-1A, která má dostřel 100 km. Větší posun přinesla až verze Hatf-1B, jejíž zkoušky byly zahájeny roku 2000. Má jednoduché inerciální navádění; řízení se děje buďto pomocí aerodynamických kormidel, nebo prostřednictvím plošek v trysce motoru. Hatf-1B má přesnost v řádu stovek metrů a může dopravovat kontejnerové hlavice se submunicí nebo bojovými chemickými látkami.

Hatf-2: Úspěch na druhý pokus

Raketa Hatf-1 byla veřejně prezentována na vojenské přehlídce v roce 1989. Společně s ní se tam objevila i zbraň Hatf-2, pro kterou se používalo i označení Shadoz. Šlo o dvoustupňovou střelu, která vznikla prostě připojením urychlovacího stupně k typu Hatf-1. Startovala z téhož typu šikmé rampy a dostřel měl být při stejném zatížení zhruba trojnásobný. U tohoto typu už se uvádělo, že může nést jadernou hlavici o ekvivalentu 5 až 10 kilotun. Dnes už je ale takřka jisté, že Hatf-2 se v této podobě nikdy nedostal do operační služby, pravděpodobně proto, že i sami Pákistánci uznali nízký vývojový potenciál této zbraně a že Pákistánu se podařilo koupit čínské balistické rakety krátkého doletu M-11.

Nedávno však byl projekt Hatf-2 v určitém smyslu obnoven, byť jde v podstatě o zcela novou raketu. Nazývá se Hatf-2A či Abdali a jedná se o celkem moderně vyhlížející dvoustupňovou zbraň s podobnými výkony, jaké měl mít původní typ Hatf-2. Vzlétá opět ze šikmé rampy, ale v tomto případě už umístěné na podvozku osmikolového nákladního automobilu. Řada zdrojů se domnívá, že Hatf-2A by mohl být zmenšenou podobou některé čínské rakety, nebo alespoň nějak využívá čínské technologie. První pokusné vypuštění se odehrálo roku 2002 a zbraň má být v řadové službě snad od roku 2005. Téměř jistě může nést nukleární hlavici a předpokládá se, že postupně nahradí zastaralé rakety Hatf-1A/B.

Hatf-3: Čínská inspirace

V roce 1987 uzavřel Pákistán s Čínou smlouvu o prodeji balistických raket s krátkým doletem typu M-11 (čínský název DF-11, kód NATO CSS-7). Má oficiální deklarovaný dosah 300 km a užitečné zatížení max. 500 kg, což jsou přesně omezení daná Režimem kontroly raketových technologií (MTCR). USA přesto v roce 1991 uvalily na ČLR i Pákistán sankce, které zesílily v roce 1993, když byly první rakety skutečně dodány. Údaje o počtu se v různých zdrojích liší a pohybují se od třiceti do sta kusů. Je však pravděpodobné, že do vyšších počtů jsou zahrnuty také rakety pákistánské výroby Hatf-3 neboli Ghaznavi.

Přestože oficiální pákistánské zdroje tvrdí, že Hatf-3 byl vyvinut nezávisle na ČLR, na pohled je zřejmá přinejmenším inspirace čínskou M-11. Raketa má motor na tuhé palivo a její dostřel se podle různých pramenů pohybuje mezi 290 a 350 km. Pokud pomineme propagandu, právě vyšší údaj o dostřelu může být důvodem vytrvalého označování Ghaznavi za čistě pákistánský produkt; MTCR totiž zakazuje předávání nejen raket s dosahem nad 300 km, ale i technologií pro jejich výrobu. Přiznání, že Hatf-3 vychází z M-11, by tak samozřejmě znamenalo, že Čína porušila zmíněný režim. Ať tak či tak, pákistánská armáda od roku 2004 přebírá sériové střely Ghaznavi, které mohou nést nukleární hlavice o síle 12 až 20 kilotun. Mají inerciální navádění s přesností kolem 250 m, ale údajně je lze vybavit i koncovým naváděním, díky kterému klesá kruhová odchylka pod úroveň 50 m.

Hatf-4: Zbraň proti městům

Jakmile Indie v roce 1989 otestovala demonstrátor strategické rakety Agni-TD, bylo jasné, že konfrontace dvou jihoasijských velmocí vstupuje do nové fáze, protože dosud měly obě země „jen“ balistické rakety pro použití na bojišti. Odpovědí Pákistánu bylo zahájení vývoje rakety schopné udeřit i na vzdálenější a rozlehlejší cíle, tedy indická města. Program dostal označení Hatf-4, resp. Shaheen-I. Stejně jako v případě rakety Hatf-3 se spekuluje o angažmá ČLR a je možné, že vývoje se zúčastnili i čínští raketoví experti. Přinejmenším se dá říci, že Shaheen-I není vzdálena od čínské raketové konstrukční školy.

Jde o jednostupňovou raketu s motorem na tuhé palivo, která startuje z kolmé pozice z rampy na podvozku osmikolového automobilu; zřejmě jde o modifikovanou čínskou či pákistánskou kopii ruského vozidla MAZ-543, jež slouží pro vypouštění známých střel Scud. V letech 1997 a 1998 se odehrály testy raketových motorů, v březnu 1999 byla zbraň Shaheen-I představena a v dubnu téhož roku následoval první test, při němž raketa uletěla 450 km. Její nejvyšší dolet se ovšem pohybuje kolem 750 km, což Pákistánu umožňuje zasáhnout město Nové Dillí a při startu z jižního výběžku území Pákistánu i Bombaj. Vzhledem k nosnosti 1000 kg může střela nést i jadernou hlavici o síle 35 kilotun, jež váží okolo 750 kg. Uvádí se, že zbraň lze vypustit během 10 minut od příjezdu na určenou pozici. V současné době by pákistánská armáda měla vlastnit řádově desítky raket typu Shaheen-I.

Hatf-5: Výměnný obchod

Při vývoji rakety Shaheen-I se snad již od počátku předpokládal vývoj dalšího typu, který měl mít dva stupně a střední dosah, tj. mezi 1000 a 3000 km. Ale vzhledem k malým zkušenostem Pákistánu a velkému technologickému riziku padlo rozhodnutí pořídit si jisté „záložní“ řešení. To poskytla Severní Korea, jež na počátku 90. let disponovala raketou Nodong s doletem nad 1300 km. Výsledkem jednání byla výměna, která proběhla někdy v letech 1993-1997. Korejci předali Pákistánu technologie rakety Nodong (a nejspíše i menší počet raket), kdežto opačným směrem putovaly údaje o jaderném programu, a to nejen civilním. Na obchodu se podílel také pákistánský vědec Abdul Kadír Chán, který (s přinejmenším tichým vědomím vlády) předával tyto technologie i jiným státům včetně Íránu a Libye.

Pákistán v roce 1997 oznámil, že vyvinul balistickou raketu Hatf-5 neboli Ghauri-I s dosahem až 1500 km. Oficiálně je samozřejmě označována za čistě pákistánskou, avšak v podstatě není pochybností o tom, že jde o málo (jestli vůbec nějak) upravenou kopii Nodongu. O tom svědčí nejen shodný vzhled, ale mj. i fakt, že Ghauri má motor na kapalné palivo, což je technologie, o niž se nikdy dříve Pákistán vážněji nezajímal. Střela Ghauri-I se vypouští z taženého návěsu a díky svému dosahu může ohrožovat většinu území Indie. V roce 1999 byla otestována střela Ghauri-II čili Hatf-5A (nikoli Hatf-6, jak se dříve psalo). Je o asi dva metry delší a patrně nese lehčí hlavici, ale dostřel se zvýšil až na 2300 km. Odhaduje se, že Pákistán disponuje 20 až 30 bojeschopnými raketami Ghauri-I a Ghauri-II.

Hatf-6: Raketa středního doletu

Pákistánské střely Shaheen-I a Ghauri byly reakcí na indickou zkoušku rakety Agni-TD. Brzy však byly jen další položkou ve stupňujících se závodech ve zbrojení mezi oběma velmocemi, neboť Indie odpověděla vývojem raket Agni-II a Agni-III, z nichž druhá už se řadí mezi střely mezikontinentální. Pákistán tedy pokračoval ve vývoji programu Shaheen, jehož výsledkem je střela Shaheen-II čili Hatf-6. V současnosti jde o nejvýkonnější raketu ve výzbroji Pákistánu a o přímý protějšek indické rakety středního doletu Agni-II. Ačkoli se původně objevily zprávy, že Shaheen-II je pouze Shaheen-I s doplněným urychlovacím stupněm, ukázalo se, že se jedná v podstatě o úplně novou dvoustupňovou zbraň.

Opět se hovoří o čínské asistenci, dokonce se říká, že Shaheen-II by mohla být pákistánskou kopií čínské zbraně M-18, ovšem podle novějších zdrojů tomu tak zřejmě není a Shaheen-II je opravdu zbraň pákistánského původu. Díky motorům na tuhé palivo je flexibilnější a obtížněji zjistitelná než rakety Ghauri. Kromě toho se uvádí, že je to první pákistánská raketa, jež může nést návratový kontejner s několika samostatně naváděnými nukleárními hlavicemi (MIRV) o síle od 15 do 35 kilotun. Zřejmě může dopravovat i kontejnery se submunicí a palivo-vzdušné nebo chemické náplně. Veřejnosti byla představena na přehlídce v roce 2000 a první zkušební odpálení se odehrálo v roce 2004. Krátce poté se měla rozběhnout produkce první série pěti až deseti střel, ovšem podle analytiků není příliš pravděpodobné, že v současné době by Pákistán mohl mít ve výzbroji více než dvacet kusů.

Hatf-7: Tomahawk od Tálibánu

Kromě balistických raket patří do řady Hatf i dvě řízené střely s plochou dráhou letu, které lze použít jako nosiče nukleárních hlavic. První z nich se jmenuje Hatf-7 čili Babur a je založena na technologiích střel RGM/UGM-109 Tomahawk, které Američané nasadili v roce 1998 při jednorázovém úderu na Afghánistán, který byl odpovědí na teroristické bombové útoky proti americkým ambasádám v Keni a Tanzanii. Afghánské hnutí Tálibán, jehož byl tehdy Pákistán hlavním sponzorem a ochráncem, předalo pákistánské tajné službě ISI několik nevybuchlých střel, jež se staly vzorem pro zbraň s plochou dráhou letu Babur. Různé prameny udávají max. dostřel od 500 do 700 km a nosnost mezi 300 a 500 kg. Reverzní engineering se pochopitelně musel přizpůsobit technickým možnostem Pákistánu, a tak je dosah střely Babur daleko nižší než u původní zbraně Tomahawk (ten je 2500 km). Podle pákistánských zdrojů se pracuje i na verzi Babur-II s dosahem až 1000 km. Babur byl zkonstruován pro start z tažených či samohybných pozemních ramp, počítá se však s modernizací, která má umožnit odpalování také z útočných ponorek třídy Agosta 90B, fregat třídy Tariq a snad i bojových letounů.

Hatf-8: Křižující krabice

Naopak druhá střela s plochou dráhou letu byla od počátku vyvíjena jako letecká zbraň. Nese název Hatf-8 neboli Ra’ad, udává se dosah cca 350 km a hmotnost bojové nálože se odhaduje mezi 300 a 500 kg. Konstrukce této zbraně má vycházet z jihoafrického know-how, konkrétně z projektů MUPSOW a Torgos. Ale svým „krabicovým“ vzhledem, jenž je patrně důsledkem snah o obtížnou zjistitelnost radarem, zbraň Ra’ad podezřele připomíná řízené střely evropské výroby, např. Matra Apache, MBDA Storm Shadow (SCALP-EG) nebo EADS Taurus KEPD 350, popř. americké AGM-154 JSOW a AGM-158 JASSM. Lze se tedy oprávněně domnívat, že ani v tomto případě nejde o střelu čistě pákistánského původu. Hlavními nosiči jsou stíhače Mirage III, ale raketu mohou pravděpodobně nést i letadla F-16 a možná A-5; do budoucna se dá očekávat také integrace s novým typem JF-17.

K větší slávě Boží

Pákistán už patrně připravuje i balistické rakety s delším středním doletem. V této souvislosti se objevují názvy Ghauri-III, Shaheen-III a Tipu. Konkrétních a spolehlivých informací je ale poskrovnu. Mají to být dvou- či třístupňové střely a dosah se má pohybovat mezi 3000 a 5000 km. Mohly by sloužit nejen jako balistické zbraně, ale i jako kosmické nosiče. Typ Ghauri-III by prý mohl být odvozen od severokorejské střely Taepo-dong, což ovšem analytik Charles P. Wick tvrdí i o íránských střelách Šaháb-4, 5 a 6. Ty však ještě nikdo neviděl, takže se zatím jedná pouze o spekulace. Raketa Shaheen-III by zřejmě mohla být prodlouženou verzí zbraně Shaheen-II s většími nádržemi ve druhém stupni. Jelikož Pákistán si samozřejmě uvědomuje, že oproti Indii začíná stále více technologicky ztrácet, lze v oficiálních zdrojích očekávat stále větší míru propagandy a zkreslování faktů. Touto optikou je nezbytné vnímat všechny zprávy o pákistánské raketové výzbroji, především takticko-technické údaje o dostřelu, nosnosti nebo přesnosti. Pochopitelně se to týká i slavnostně oznamovaných zkušebních startů. Odpálit ještě neznamená dostřelit, dostřelit ještě neznamená zasáhnout. Tvrzení nejsou fakta. A v otázkách strategického významu to platí dvojnásob.

Kresby a mapy: Štěpán Kotrba

Foto: archiv

Prameny: Bluffer’s Guide: Pakistani Nuclear Forces , Aeronautics.ru, FAS, GlobalSecurity.org, MissileThreat.com, PakistaniDefence.com, Wikipedia

	Hatf-1	Hatf-2 Shadoz	Hatf-2A Abdali	Hatf-3 Ghaznavi	Hatf-4 Shaheen-I	Hatf-5 Ghauri-I	Hatf-5A Ghauri-II	Hatf-6 Shaheen-II	Shaheen-III
Počet stupňů	1	2	2	2	1	1	1	2+MIRV	2+MIRV
Druh paliva	pevné	pevné	pevné	pevné	pevné	kapalné	kapalné	pevné	pevné
Celková délka (m)	6	9,64	8,9	9,64*	13*	15,9*	18*	17*	19,2
Průměr těla (m)	0,7	0,7	0,7	0,88*	1*	1,35*	1,35*	1,4*	1,4
Startovní hmotnost (kg)	1500	3000	3000	5256*	9500*	15 825*	17 800*	25 000*	30 000
Užitečné zatížení (kg)	500	500	500**	500**	1000*	900*-1200	750-900*-1000	750-1000*	750-1000
Max. dostřel (km)	80-100	280	200-300**	290*-300**-350	750*	1300-1500*	1800-2300*	2000*-2500	3000-5000

Šedě vyznačené údaje jsou výpočty podle fotografií nebo prognózy a odhady.

Přátelští zkurvysyni aneb přátelé přátel

Pákistánský jaderný program jako produkt studené války

Pákistánský jaderný program je ukázkou dlouhotrvající politické krátkozrakosti a nedůslednosti ve vztahu k proliferaci technologií dvojího užití a zbraní hromadného ničení zejména ze strany Spojených států, ale i Francie, Británie, Německa a dalších evropských zemí. Je geopoliticky motivovanou riskantní intervenční kalkulací, která díky jednomu metalurgovi z Indie a jednomu ambicióznímu pákistánskému politikovi nevyšla dle euroatlantických neokoloniálních představ. Studená válka zde přežila rozpad bipolárního světa až dodnes. Tato intervencionistická technologická a zpravodajská politika však dala na hranicích Pákistánu vzniknout islamistickým politicko-teroristickým uskupením, jako je Jamaat-e-Islami, Jama’t-ud-Da’wah, Lashkar-e-Tayyaba, Idara Khidmat-e-Khalq.

Už v roce 1954 byla v Láhauru (Lahore) založena Laboratoř vysokého napětí a jaderného výzkumu. O rok později vznikl dvanáctičlenný Výbor pro atomovou energii, který měl v čele dr. Nazíra Ahmeda. V tentýž rok podepsaly americká a pákistánská vláda dohodu o spolupráci v oblasti mírového využití atomové energie. V březnu 1956 vznikla Pákistánská komise pro atomovou energii (PAEC). V roce 1965 byl spuštěn první pákistánský 5 MW reaktor PARR-1, dodaný z USA.

V roce 1969 Agentura pro atomovou energii Velké Británie (UK AEA) schválí dodání továrny na přepracování jaderného paliva pro Pákistán. V Pákistánu tak může začít výroba 360 gramů plutonia ročně, vhodného pro atomový arsenál.

V tu dobu vládne v USA prezident Nixon a jeho administrativa je hlavní politickou a vojenskou oporou pro generála Jahjá Chána, který v roce 1969 vyhlásí v Pákistánu stanné právo. Po jeho pádu v roce 1977 podporují Spojené státy Mohammeda Zia-ul-Háka, také vládnoucího pomocí stanného práva. Ten odmítne podepsat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT). Po jeho smrti podporují USA Benázír Bhuttovou a po převratu v roce 1999 generála Mušarafa. Pákistán tehdy nepodepsal ani Smlouvu o zákazu testů (CTBT). O demokracii v Pákistánu nemohlo být řeči nikdy.

Cesta k jaderné bombě

Hlavním iniciátorem pákistánského jaderného zbrojení jako reakce na indický jaderný program byl po válce s Indií v roce 1965 ministr zahraničí, později nástupce prezidenta generála Agha Mohammeda Jahjá Chána, Zulfikkár Alí Bhutto.

Ten angažoval Muníra Chána Ahmeda, který v té době pracoval pro Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (IAEA) ve Vídni. CIA mezitím navázala úzkou spolupráci s pákistánskou tajnou službou ISI. Společně financovaly ty nejfanatičtější elementy islámského fundamentalismu jako protiváhu vůči SSSR, který vedl válku v Afghánistánu. Podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel... Mnozí experti v CIA tehdy před radikálními islamisty opakovaně varovali. Poslední slovo v určování financí i další podpory měla nakonec stejně ISI a americké ministerstvo zahraničí.

18. května 1974 ráno provedla Indie úspěšný podzemní jaderný test. Někdy tou dobou pákistánskou vládu kontaktoval indický muslim Dr. Abdul Kádir Chán, metalurg pracující pro holandskou společnost Fysisch Dynamisch Onderzoekslaboratorium, která pracovala na produkci evropského jaderného paliva. Na podzim 1975 odletěl i s tajnými plány odstředivek do Pákistánu a 31. července 1976 zde založil Engineering Research Laboratorium. Dr. Abdul Kádir Chán je považován za zakladatele pákistánského jaderného programu. Podle nedávných zpráv je také pravděpodobné, že se podílel na úniku informací o pákistánských jaderných technologiích do ĺránu, Libye a Severní Koreje.

Vlády prezidentů Reagana a Bushe st. nicméně formálně zamítly fakt, že se Pákistán angažuje v proliferaci jaderných zbraní. Spojené státy pákistánské zbrojení nadále podporovaly, dokonce dodaly letouny F-16, schopné nést i jadernou bombu.

Jaderný sen se stává skutečností

Funkční nukleární zbraň měl Pákistán patrně už v polovině 80. let (kdy byly provedeny testy s nulovým ekvivalentem). Ve druhé polovině 80. let (ještě pod vládou Háka) Pákistán jednal s Izraelem. Izraelci se totiž pákistánského jaderného programu obávali a existují náznaky, že zvažovali totéž, co provedli v případě Iráku, tj. sabotáže nebo přímé vojenské akce k jeho zničení. To Američanům tehdy nebylo vhod. Dokázali dostat Izraelce k jednacímu stolu s Pákistánci a zřejmě bylo dosaženo jakési „negativní dohody“: Pákistán slíbil, že nebude podporovat žádné násilné či ozbrojené akce kohokoli proti Izraeli a také neposkytne arabským státům přístup k jaderným zbraním, výměnou za to Izrael přislíbil, že jeho nukleární program nebude narušovat. Tato epizoda dokládá, jakou důležitost Američané přikládali tomu, aby „nepřítel jejich nepřítele“ získal nukleární výzbroj.

28. května 1998 provedl Pákistán ostrý test jaderné bomby. Byla to svérázná reakce na indickou sérií jaderných testů Šakti, která se odehrála na počátku května a výsledek vývoje, který nekončí.

Počátkem 90. let už měl Pákistán hlavice o váze do 500 kg, použitelné v raketách. V roce 1999 Pákistán sice podepsal s Indií tzv. dohodu z Láhauru, jejíž součástí je bilaterální moratorium na jaderné zkoušky. Zároveň však existuje oficiálně nikdy nezveřejněná pákistánská doktrína, která počítá s použitím jaderných zbraní i v případě napadení zbraněmi konvenčními, což má kompenzovat indickou převahu v těchto zbraních i počtech vojáků.

Podle pákistánského brigádního generála Feroze Chána má země přibližně 80 až 120 skutečných hlavic. Z tohoto vyjádření mimo jiné vyplývá i vlastnictví klamných cílů. Americký Natural Resources Defense Council (NRDC) odhaduje, že v současnosti má Pákistán 24−48 hlavic a zásoby obohaceného uranu na dalších 30−50 kusů. US Navy Center for Contemporary Conflict odhaduje počet na 35−90 hlavic, Carnegieho nadace to tipuje na 50, DIA na 100 hlavic...

Pákistán má hlavice štěpné a tzv. FBF (fusion-boosted fission), ale zatím asi ne termonukleární.

Kritické množství 90% obohaceného uranu U₂₃₅ je 52 kg. Obdobně kritická hmotnost plutonia Pu₂₃₉ je 8 až 10 kg. Bomba, kterou byla zničena Hirošima, použila 60 kg U₂₃₅, zatímco Nagasaki zničila plutoniová bomba s pouhými 6 kg Pu₂₃₉. Obojího má dnes Pákistán dostatek.

Rozhodovací proces nad použitím pákistánského jaderného potenciálu má v rukou výbor známý jako National Command Authority (NCA) v čele s předsedou vlády. Výkonným předsedou NCA byl donedávna Parvíz Mušarraf.

Rodina Bhuttových opět na scéně

Bénazír Bhuttová, která byla v roce 1996 odvolána z funkce premiérky kvůli podezřením z korupce, napomohla v době své vlády finančně nástupu Tálibánu v sousedním Afghánistánu, neboť si od něj slibovala stabilizaci této země. Po volbách v roce 1997 se stal premiérem Naváz Šaríf (právě ten dal v roce 1998 příkaz k jaderným zkouškám v reakci na ty indické). V říjnu roku 1999 je svržen a prezidentem se stává generál Parvíz Mušaraf, do té doby nejmocnější muž armády (jejího velení se ostatně vzdává až v roce 2007). Je jím až do 18. srpna 2008, kdy rezignuje.

Bhuttová se 27. prosince 2007 v Rávalpindí stává obětí atentátu. Po vítězství Pákistánské lidové strany ve volbách 6. září 2008 usedá do prezidentského křesla Ásif Alí Zardárí, vdovec po bývalé premiérce Bhuttové.

Země se od té doby potýká se sílící mocí islámských radikálů. Vazby rodiny Bhuttů na národně orientované islamisty přitom vylučují intenzivní spojenectví USA, kterým byl znám Mušaraf. Umírněné islamisty nyní skrytě podporuje nejen pákistánská ISI, ale finančně i britská tajná služba, která s ohledem na neúspěch „války proti terorismu“ na začátku roku 2008 skrytě jednala s kmenovými vůdci o vytvoření a podpoře samostatného státu Vazíristánu jako cordon sanitaire mezi Pákistánem a Afghánistánem. Pod stejnou záminkou, jako kdysi Bhuttová...

Británie sleduje americké pokusy o získání strategického vlivu v Pákistánu, nicméně země se stala po Mušarafově ústupu na začátku roku 2008 opět členem Commonwealthu.

V současnosti není veřejně známo, jakým způsobem probíhá rozhodovací proces o použití pákistánských jaderných arzenálů. Lze pouze doufat, že americké spojenectví s Mušarafem či britský vliv v zemi zajistily, aby odpalovací klíče držely pouze osoby se značnou mírou odpovědnosti vůči světu a aby armáda nedovolila eskalaci islamismu v řízení země.

Od konce roku 2001 Spojené státy poskytly Pákistánu materiální pomoc pro ostrahu jeho jaderných zbraní. K ní patřilo zabezpečení pákistánského jaderného materiálu, hlavic, jakož i jeho laboratoří. Americké náklady byly téměř 100 milionů dolarů.

V prosinci 2007 přitom Pentagon plánoval v Pákistánu masivní vojenskou akci. Cílem operace za 350 milionů USD bylo nasazení speciálních jednotek vojáků v pákistánských pohraničních regionech za účelem výcviku domácích milicí v boji proti Talibanu a Al-Káidě. Jednotky Special Forces měly být použity k provedení cílených útoků a atentátů na stanoviště islamistických sil. K zahájení této operace ale nedošlo s ohledem na scénáře možného vývoje při tak masivním nasazení americké armády v Pákistánu.

Pákistánský bumerang

Odpor proti USA a následný politický vývoj včetně sesazení Mušarafa situaci změnil. USA mají podle oficiálních údajů nyní v Pákistánu 50 vojáků jako „poradce“ pákistánských ozbrojených sil. Nyní neví, zda křehká koalice s Pákistánem určená k „boji proti terorismu“ přežije a zda Spojené státy nepřijdou o zpravodajskou a logistickou podporu afghánských operací. Některé události z posledních týdnů – například incident, kdy údajně pákistánští vojáci střelbou zabránili americkým překročit hranici s Afghánistánem a proniknout na jejich území - by tomu nasvědčovaly.

Na stolech západních vojenských stratégů přitom stále zůstávají plány Fredericka Kagana, bývalého vojenského historika ve West Pointu, z pravicově orientovaného American Enterprise Institute, a Michaela O'Hanlona, analytika liberálního Brookings Institution, na vyslání elitních britských a amerických jednotek k přepadu a „zajištění“ jaderných zbraní Pákistánu a odvozu jeho jaderného potenciálu do USA do tajného skladiště v Novém Mexiku při nepříznivé prognóze vývoje situace v této zemi.

Nebezpečí, že se kompletně zhroutí pákistánská vláda a jej jaderné arzenály se dostanou „do špatných rukou“ sunnitských radikálů, je stále velké. USA teď sklízí trpké plody půl století trvajícího dobrodružství. Indie dělá, že se jí destabilizace Pákistánu netýká a rozšiřuje vojenskou i civilní spolupráci jak s USA, tak s Ruskem. Neutralita či multipolární vazby byly vždy dobrým návodem k přežití v obtížných a nervózních dobách na hranicích zájmů různých mocností s odlišnými zájmy.

Foto: USASFC, NATO, www.ispr.gov.pk, DefenseLink, www.defendamerica.mil, www.navy.mil, www.globalsecurity.org, archiv

Prameny: GlobalSecurity.org, MissileThreat.com, PakistaniDefence.com, Wikipedia, Daily Times, Guardian, Global Research, New York Times, IHT, Nuclear weapon Archive, Times, Britské listy

Vyšlo v nejnovějším čísle 10/2008 odborného armádního měsíčníku ATM. To je v prodeji od 3. 10. 2008