|
13. 10. 2008
Kopnete-li si do Kundery, stanete se komickou postavou jeho románůČeská média teď přehrávají to, co Milan Kundera napsal už před lety, jenže o tom nevědíTýdeník Respekt "odhalil", že Milan Kundera možná v jednadvaceti udal na policii diverzanta, kterého do Československa vyslaly z Německa americké úřady. Nebo spíše ne. Žádné důkazy nejsou, za Kunderu se na policii mohl vydávat kdokoliv, Kunderův podpis na udání není, ani číslo jeho občanského průkazu. Kundera sám obvinění popírá. U soudu, kde platí presumpce neviny, by tento cár papíru neprokázal nic. Tak proč česká média Kunderu vláčejí bahnem? Proč někteří "odborníci" na českou literaturu přijímají tvrzení médií bez kritického odstupu? To jako stačí, že Respekt kohokoliv obviní z kolaborace s komunismem, a všichni si před tím sednou na zadek? Zdá se, že se Milan Kundera tomu všemu musí strašně smát. To, jak se totiž teď česká média chovají, zachytil už dávno svou vynikající prózou. Chovají se přesně podle toho, jak to varovně popsal v románu Nesmrtelnost v roce 1993:
Ležím v posteli v sladkém polospánku. Sáhnu po malém tranzistorovém rádiu a stisknu knoflík. Jsou to dva hlasatelé, žertovně skáčou do řeči jeden druhému: "Bude horký den, dusno, bouřky." Otočím knoflíkem na sousední stanici, protože chci do usínání, které se blíží, přivolat zajímavější představy. Na sousední stanici ženský hlas oznamuje, že bude horký den, dusno, bouřky, a já se raduji, že máme ve Francii tolik rozhlasových stanic a na všech se přesně ve stejnou chvíli říká totéž o témže. Harmonické spojení uniformity a svobody, co si může lidstvo přát lepšího?
Zpěvavým hlasem, napodobujícím právě ztichlou melodii reklamy, oznamuje hlasatel, že vyšla nová biografie Ernesta Hemingwaye, v pořadí už sto sedmadvacátá, ale tentokrát opravdu velmi významná, protože z ní vyplývá, že Hemingway neřekl celý život jediné slovo pravdy. Předstíral, že je velký svůdce, ačkoliv je dokázáno, že v srpnu 1944 a pak znovu od července 1959 byl úplný impotent.
|
|
Když jsem jednoho dne pochopil, že jde o nesmrtelnost, zmocnila se mě panika, říká Hemingway. Tisíckrát jsem od té doby prohlásil, že mají všichni nechat můj život na pokoji. Ale čím víc jsem to prohlašoval, tím to bylo horší. Odstěhoval jsem se na Kubu, abych jim zmizel z očí. Když jsem dostal Nobelovu cenu, odmítl jsem jet do Stockholmu. Jakmile vás nesmrtelnost nalodí na palubu, už nemůžete vystoupit, a i když se zastřelíte, zůstanete na palubě i se svou sebevraždou a to je hrůza, Johanne, to je hrůza. Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a také psal, a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih.
Žurnalista pochopil, že kladení otázek je způsob, jak vykonávat moc. Žurnalista není ten, kdo se ptá, ale kdo má svaté právo se ptát, ptát se kohokoli na cokoli. Moc žurnalisty je založena na jeho právu vyžadovat odpověď. Politik bude chtít využít chvíle, kdy ho konečně uvidí celý národ, a honem říci všechno, co má na srdci, ale reportér se ho bude ptát jen na to, co politik na srdci vůbec nemá a o čem mluvit nechce. Bude se tvářit, že odpovídá na otázku, ale ve skutečnosti bude mluvit o tom, co si pro vysílání připravil doma. Jenomže jestli tento trik platil kdysi na profesora, neplatí na reportéra, který ho nelítostně napomíná: "Na mou otázku jste neodpověděl!"
Respekt našel kdesi cár papíru, z něhož možná vyplývá, nebo spíš ne, že před osmapadesáti lety, v té době jednadvacetiletý student Kundera udal na policii diverzanta, slovy dnešního establishmentu potenciálního teroristu. Jde o velmi spornou věc. Komunistickému režimu se nevěří nic, jen to, co psala komunistická policie, se kupodivu považuje za důvěryhodné. V dokumentu, který objevili "naši historikové", není ani Kunderův podpis, ani třeba číslo jeho občanského průkazu. Podle toho mohl přijít vlastně kdokoliv a za Kunderu se vydávat. A kromě toho, jako obvykle, nevzdělaná a primitivní česká média hodnotí věc bez kontextu. Respekt nedokáže zaujmout nezávislý postoj. Pro Respekt, jak pro katolickou církev ve středověku, existuje jediná pravda. Komunismus byl projednou zločinecký, a tak kdokoliv, kdo režimu udal diverzanta, spáchal nutně zavrženíhodný čin. Skutečně? Co kdyby Miroslav Dvořáček začal vraždit obyčejné lidi tak jako bratří Mašínové? A kdyby řekněme Rusové poslali v téže době do Německa či do Británie diverzního agenta a britský či německý student se o tom dověděl, neměl to oznámit úřadům a britské či německé úřady by takového agenta neodsoudily do vězení? A měl mladý Kundera v roce 1950 už vědět, že komunistický režim je protiprávní a nelidský? V březnu 1950 ještě nebylo jasné, že režim v Československu půjde cestou monstrprocesů a justičních vražd. Určitě to nemuselo být jasné jednadvacetiletému studentovi, který byl komunistou, nikoliv však doktrinářským komunistou, což ostatně zjevně vyplývá z jeho sice neohrabané, ale v některých místech pozoruhodně odvážně protistalinské sbírky Člověk, zahrada širá (1953), kterou např. Lidové noviny označily za stalinskou, ačkoliv ji v tamější redakci zjevně nikdo nečetl. Jak stalinské jsou tyto Kunderovy verše, milé Lidové noviny?
"Není, soudruzi, hned nepřítelem ten, kdo s sebou vleče na zádech batoh smutků, pochyb, zlozvyků. Možná, že ten člověk i s tím těžkým batohem raděj než mnohý z vás dá život za republiku. Není, soudruzi, hned individualistou ten, kdo brouzdá rád samoten přes lesy a sady. Možná, že ten samotář má lidi raději než všichni jeho karatelé dohromady. Kritika neznamená číhat s mečem zlým za každým krůčkem svých kamarádů. Jinak se jejich krok stane bojácným a oni zůstanou vzadu. "Vy jste, Konstantine, nikdy neuvěřil, že je komunistou ten, kdo nemá lidi rád, ti zachmuření kněží, co zavřeli se do marxismu jako na studený hrad. Mrazivým dechem hesel a příkazů zhášeli plamének radosti, který se rozhoříval. Dávali pouta básním i obrazům, jimž příliš směle vlála hřiva. (...) Když někdo viděl v komunismu více, hned oblékli mu úchylkářův háv. (...) Vy tušil jste to, Konstantine: Nepřátelé života i poesie jedni jsou. Kdo chtějí socialismus změnit v pouště nehostinné nejdřív jeho poesii kadeř oškubou. (Více o tom v angličtině ZDE) Jaký má smysl vláčet kvůli pofidérnímu obvinění médii devětasedmdesátiletého starce? Takový jako věznit devadesátiletou prokurátorku? Martin Šimečka vyžaduje ve svém komentáři v aktuálním vydání Respektu, od Milana Kundery stalinskou sebekritiku: "Bez Kunderovy vstřícnosti a upřímnosti" mu podle Šimečky "společnost" jen těžko odpustí. Skutečně? Jenže Kundera už k tomu, jak se teď chovají česká média, všechno řekl. Čtěte jeho Nesmrtelnost. Možná je společnost o trochu chytřejší než Respekt. Možná normální lidé poznají, že celé Kunderovo dílo vyvěrá z hlubokého traumatu vědomí vlastní, lidské nedokonalosti, kterou člověk cítí s přibývajícím věkem a zkušenostmi stale intenzivněji -- právě proto, že se postupně dokáže něco naučit o sobě, o životě i o světě. Možná Kunderovi ale opravdu nezáleží na tom, co si o něm myslí v týdeníku Respekt. Docela dokážu pochopit Kunderovo naléhání, že člověk má právo na soukromí -- svá soukromá traumata nikomu nevysvětlí a tzv. "novináři" z nich -- imagologicky -- udělají primitivní maglajs. Ta traumata ovšem mohou být katalyzátorem ke vzniku velkých uměleckých děl. Právě protože postihují složitost lidské existence se svými vrcholy i pády tak, jak to propagandistický novinář nikdy nedokáže. To, ohledně čeho Martin Šimečka teatrálně vyžaduje, aby se Kundera postavil a jak na stalinském pranýři zodpovídal před celým " národem", a mnohé jiné Kundera zkoumá svým uměleckým literárním dílem už desítky let. Tak trochu líp než Respekt. Kundera ovšem neopisuje do svých románů svůj životní příběh. |
| Milan Kundera | RSS 2.0 Historie > | ||
|---|---|---|---|
| 13. 10. 2008 | Kopnete-li si do Kundery, stanete se komickou postavou jeho románů | Jan Čulík | |
| 25. 7. 2008 | Aktuální Nesmrtelnost Milana Kundery | Hana Tomšů | |
| 8. 2. 2007 | Opona | ||
| 22. 10. 2006 | Milan Kundera konečně svolil k vydání Nesnesitelné lehkosti bytí v ČR | ||
| 19. 6. 2006 | Kunderův román Totožnost v českém překladu | ||
| 3. 9. 2004 | Britové oslavují Kunderu | Jan Čulík | |
| 2. 9. 2004 | Britové se diví, že Kundera nevychází v Česku | ||
| 26. 8. 2004 | Britská média oslavují Milana Kunderu | ||
| 3. 5. 2004 | Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí "nezestárla" | ||
| 21. 4. 2004 | Mladá generace už je objektivnější | Jan Čulík | |
| 1. 4. 2004 | Milan Kundera pětasedmdesátník | Jakub Žytek | |
| 1. 4. 2004 | O rodné sestře plivance | Jan Čulík | |
| 30. 3. 2004 | Jak vidím krále české literatury | Tomáš Koloc | |
| 6. 1. 2004 | Opusy o nevěře | Josef Švéda | |
| 10. 12. 2003 | Co znamená Kunderův škleb | Štefan Švec | |