Takže jistě, ano, něco bude na tom, že finance a energie spolu těsně souvisí. Kdo hledá, v globálním světě zaručeně najde a jistě ho nemine souvislost Credit Crunch a tzv. Peak Oil, jak shrnuje J. Kalous. Nic proti tomu, každý musí něčemu věřit. (Zvlášť dnes, když tolik se toho v září tolik nafilozofovalo o tom, že největší obětinou nynější krize je DŮVĚRA.) Ale pokud je Pravda nad vodami jen jedna (Bůh) a víry jsou různé, jedna ideologie na cestě k Prozření prokazatelně nestačí. Tak jak je to s tím Ropným zlomem? A komu máme věřit?

Než Nám byla laskavě odtajněna tzv. americká, původně hypotéční finanční krize, žil svět novinových titulků eskalací cen ropy. Goldman Sachs na vlně Asijské žízně a pružně adoptované teorie Ropného zlomu sliboval vbrzku barel ze 200 dolarů, zatímco Bratři Lehmanové tu a tam umírněně vydávali prohlášení, že ceny jsou nadhodnocené, nafukuje se bublina a ta co nevidět praskne. Ropná bublina praskla, ale "nikdo" si toho nevšiml -- nebyla to prý totiž bublina olejová, ale finanční.

Lehman Bros odešli ze scény a Goldman Sachs zůstává jednou ze dvou zbylých velkých investičních bank na Wall Street. Zřejmě tedy jen nevypočitatelnou hrou náhody burza padá od té doby, co zlevňuje ropa. Jen shodou okolností seděl nynější ministr financí USA Paulson před nástupem do vlády v čele firmy Goldman Sachs. Ten Paulson, který ždímá z Kongresu 700 + 100 miliard na "záchranu finančního systému", ten jenž má hlavní slovo v tom, kdo bude spasen (pojišťovna AIG, největší obchodní partner Goldman Sachs) a kdo zatracen (Lehman Bros -- odepsaný konkurent).

Věřící a kazatelé Volného trhu v těchto dnech prožívají muka pekelná, ale vhodnými slovy lze vysvětlit cokoli a nakonec mít i tu Pravdu.

Laureát Nobelovy ceny za ekonomiku Stiglitz, který předvídal nynější krizi prokazatelně již před 2 lety, upozorňuje na to, jak katastrofálně se na americkém finančním kolapsu podepsala 3 bilionová válka v Iráku.

Ekonom F. W. Engdahl předvídal a vyčerpávajícím způsobem popisoval a analyzoval dnešní události v sérii Finanční cunami. Ukazuje, v jak nerozborné jednotě soukromých finančníků a americké vlády se připravovaly hořké konce, nad kterými hysterický masmediální provoz umí jen žasnout. Engdahl dokládá, že zájem státu a korporací je v USA natolik provázán, že pohoršovat se dnes nad "socialismem pro bohaté" je jaksi zpozdilé.

Čtenářům Mladé fronty ovšem nic nezabrání, aby si mysleli něco úplně jiného. Profesor ekonomie Milan Zelený v článku z 3. října 2008 "Superdrahý balík, který je k ničemu" prostě tvrdí, že za hypotéční krizi, kterou to všechno začalo, mohou demokratičtí prezidenti Carter a Clinton, kteří legislativně donutili banky, aby poskytovaly úvěry bez naděje na splácení.

Takže, kde je ta Pravda? A jak že je to s tou ropou?

Obávám se, že bude nadále záležet hlavně na tom, komu jste ochotni věřit. Jak upozorňuje v rozhovoru zveřejněném 17. září 2008 na serveru The Register Richard Pike, předseda Královské chemické společnosti (článek se jmenuje "Ropný zlom se odkládá: Co vám ropné společnosti neřeknou"), do debaty o "konci ropy" se pouštějí lidé, kteří nerozumějí matematice, o teorii počtu pravděpodobnosti mají mizivé povědomí - o geologii ani nemluvě - a těžaři jsou ti poslední, kdo má zájem na tom vynášet na světlo skutečný stav věcí. Když už se tedy bavíme o věcech, o nichž nemáme jistotu a můžeme mít tedy nanejvýš názor, neškodí zvážit důvěryhodnost těch, kdo tvrdí, že vědí. Co se potvrdilo z toho, co tvrdili dříve, nebo jestli náhodou místo všelijakého hádání a tušení jenom prostě nelžou. Jinak opravdu nevím.