Vnutila se tedy zaměstnanci Pohřební služby, který ji v "černé sanitce" vyvezl za město a tam - podle lidového podání na rakvi - přivedl do jiného stavu. Poprask to byl náramný: Učitelstvo viditelně znervóznělo, vyhaslé matróny zasedající v interrupční komisi zuřily a mám dojem, že se věc řešila až na úrovni okresní stranické gerontokracie. Dotyčná hráčka si však patnáct minut slávy zjevně užívala, aniž jevila sebemenší obavy o další osud svůj či příležitostného partnera. Ten, jak mi brzy došlo, sehrál při marketingové operaci "celebrity" v zásadě stejně instrumentální roli jako řasenka nebo sada očních stínů.

Neplodné spory o samce Alfa

Tolik mé vůbec první setkání s konzumní společností. V jeho světle se mi opakované debaty Britských listů nad sférou života politických špiček, která je ze setrvačnosti nazývána soukromou či intimní, jeví poněkud odtržené od reality. Otřepaná průpovídka, která -- pro změnu -- po brněnsku zní "Z fišle de rigól vod dózny", totiž tentokrát není na místě. V české společnosti, která z období reálsocialismu vyšla prakticky destratifikována, se již na konci minulého režimu prosazovala jediná univerzální norma sexuálního chování, nikoliv normy dvě -- totiž první, navenek "konzervativnější", pro "elitu" a druhá, volnější, pro "prostý lid", jak je tomu dosud (přinejmenším z části) v třídní společnosti Velké Británie. Základní obrys nepsané normy rozvinuté konzumní společnosti je pro všechny týž a výjimky se tedy připouštějí. Rozhodnutí nepodílet se na tom, co kdysi Walter Benjamin ve všeobecném výměru označil za proviňující kult, by pak bylo vnímáno coby vymknutí se "rozumu" vůbec. Situace dospěla až ke stavu, kdy se ještě i od skutečných "domácích putěk" (natura ipsa valere) očekává veřejné předvádění sexuálního drajvu. Vyčítat tedy vrcholným politikům, že ve stejném stylu vystavují na odiv, jak jen dovedou, předpokládá nepochopení situace.

K vysvětlení závažné změny, která znamená faktický ústup od tradiční tolerance k různým sexuálním strategiím, nezbude než nahlédnout do starší expozitorní literatury. Deleuze a Guattari počátkem 70. let v Anti-Oidipovi navrhovali přetvoření společnosti, jež prý přece měla být dávno společností nadlidí a nomádské distribuce, přesto však její podstatnou část dosud tvořily byrokraticky spravované "rabské" elementy ovládané resentimentem. Autoři přitom odmítli Oidipovský komplex ustalující v klasické buržoazní kultuře identitu individua a reinterpretovali psychoanalýzu - tj. deteritorializovali libido a naroubovali je vůlí k moci. Udělat z domácí puťky toužící stroj-nadčlověka, to se ovšem pouhé teorii nikdy nezdaří; podle Anti-Oidipa může při přestrukturování mysli pomoci například mescalin. Co na tom, že Nietzsche velmi zřetelně vyjádřil poznatek, podle nějž je nepřetržité sexuální ukájení dlouhodobě neslučitelné s duchovní tvorbou, a co na tom, že opakovaně upozornil na méněcennost uměle navozovaných extatických stavů. Byl zkonzumován jako kus buřta - a ze sexuality se prostě ve jménu nadčlověka stal další v řadě bezohledně exploatovaných přírodních zdrojů. Přitom ustoupila do pozadí i autentická mnohotvárnost touhy předpokládaná původně Deleuzem jako výsledek transformace. Vzácný statek kreativní touhy se zkrátka nepodařilo "demokratizovat" o nic lépe než předtím vysokou kulturu klasické buržoazní epochy.

Velkovýroba "nadlidí" - karikatura sebe samé

Případnou námitku, že výše popsaný příklad "sexuální emancipace" byl ojedinělou patologickou výjimkou z konce "komunismu" rozhodně nebudu moci přijmout. Aniž jsem o to sebeméně stál, nasbíral jsem podobných příběhů celou řadu. Od slečny, která doufá svou cenu na trhu zvýšit historkou, jak "to" poprvé dělala v šestnácti s tělocvikářem na záchodě (sublimní, věru; jistě to opsala z d'), přes vyprávění o znásilnění flegmatického spolužáka či reportážní popisy vlakových dobrodružství s Afričany až po středoškolské "důkazy dospělosti" provedené komerčním sexem se slintavými dědky na nádraží. Vystavování na odiv bylo pokaždé podstatnou kvalitou popisovaných událostí, a kdo ví, jestli ne kvalitou hlavní. K dovršení všeho už schází patrně jen incident Lizavety Smrduté s Fjodorem Karamazovem. Ať žije vůle k moci!

V květnovém vydání časopisu Vesmír zveřejnila psychoterapeutka Helena Klímová pod titulkem "Hádala se mysl s tělem" (Vesmír 2008/5, s. 323-326) výsledky dlouholetých klinických pozorování. Upozornila na specifický způsob, jímž se v české společnosti transgeneračně předávané důsledky předčasné kolektivní péče o děti od devadesátých let kombinují s tlaky novými, zcela již "kapitalistickými". V této souvislosti lze nad rámec autorčiny analýzy připojit poznámku, že kulturní jevy rozvinuté masové společnosti vznikající na evropském Západě od 60. let (v USA již od let 40.) ve svých rodištích procházely a dosud procházejí konfrontací s tradičním buržoazním individualismem, zčásti dokonce ještě i s normami feudálními, což zabezpečilo možnost zaujmout jistý kritický odstup (tím ovšem nemyslím extrémní neokonzervativní reakci Bushovy éry). Taková možnost české společnosti, která se v 90. letech v kulturním ohledu stala de facto kolonií bez legitimní tradice, prakticky úplně chybí. Plně se na ni naopak vztahuje letitá Adornova formulace zdůrazňující "an inordinate respect for all that is established, accepted, aknowledged", jímž se kdysi vyznačovali studenti z neevropských zemí na britských univerzitách. Není zřejmě úplnou náhodou, že přímý útok na Já, který v euroamerickém prostoru dlouho visel ve vzduchu - také díky konfrontaci s asijskými kulturami - vzešel nakonec právě z české půdy; s ohledem na Lacanovo schéma sexuace není náhodou, že jej vedla žena; a není konečně náhodou ani to, že česká autorka zatím nedoceněného spisu ve svých rozborech Heideggera úplně ignoruje kategorii dějinnosti zahrnující mj. převzetí zděděného. Kde mělo být Já, tam je prý dynamismus alternace záležitostí a figur. (Blíže viz Kliková, A.: Mimo princip identity. Filosofia, Praha 2007.)

Ale vraťme se ke Klímové. Ta uvádí, že nejčastější potíže klientů se dnes již netýkají mezilidských vztahů, ale záležitostí mimo jazyk - somatizovaných averzí a zábran v sexuální oblasti, které vznikají nedostatečným respektem k vlastním bytostným potřebám.

"Opakují se bolestivá stažení a neprůchodnost, různé záněty např. močového měchýře, které často zchroničtí a příliš se nelepší při léčbě pouze somatické. V očekávání plánovaného milostného styku dívky někdy zvracejí nebo nemohou jíst. Přitom dotyčná dívka o toho jistého muže často promyšleně usiluje, říká, že ho má ráda a stojí o vztah s ním, její potíže však připomínají obranu ohroženého němého těla. Jako by tělo chtělo něco jiného, než zamýšlí racionalita."

Analogické potíže se vyskytují i u některých mužů, kde mají většinou podobu prudké reakce na znejistění těla v jeho autonomii a integritě. Klímová v obou případech hovoří o příznacích nesouladu mezi vědomým přáním a skutečnými potřebami.

Z jedné totality do druhé

Neschopnost rozeznat vlastní skutečné potřeby není podle Klímové problémem školní výchovy, ale mateřské péče v raném dětství, která u nás z ideologických důvodů po dvě generace selhávala. Vyplývá to z mnohaleté práce autorky coby psychoterapeutky a z rozboru životních příběhů současných klientů, kde se opakovaně naráží na téma nedostatku matčiny empatie a času. <>"Co zlého se urodí v makrosocietě, to pak žvýkají a tráví uvnitř svých těl generace porouchaných rodin a jedinců."Vynucený předčasný nástup do jeslí především ochudil nebo zcela zničil mateřský rituál, při němž docházelo k iniciaci malého pudového tvora. Na tento rituál má později tvůrčím způsobem navázat rituál námluv - ten však dnes ve skutečnosti často zcela chybí. (Komu se zdá přístup Klímové k ranému dětství ve srovnání s psychoanalýzou příliš odsexualizovaný, toho lze odkázat na Jeana Laplanche a jeho "koperníkánský obrat v psychoanalýze" v podobě teorie (prvotního) svádění -- více ZDE. Laplanche v souvislosti s interpretací Freudova pojmu "Wahrnehmungszeichen" vyzvedává přednášku Margarethe Hilferdingové z roku 1911 nazvanou Zur Grundlage der Mutterliebe, která je zřejmě zatím v elektronické podobě nedostupná.)

Kompenzování nedostatečné iniciační péče na sebe nakonec bere formu nahrazování: Parta místo partnera, racionalizace místo emocí, namísto intimity výkon.

"Životní styl, který od počátku devadesátých let do určité míry přejímáme a vstřebáváme, obsahuje totalitní prvky zcela svébytného a u nás do té doby neznámého druhu, kdy impulzem už není ideologie, sociální, rasová, třídní ani náboženská... Člověk se ocitl v nesvobodě nové, tím, kdo jej nyní znesvobodňuje, je sexualita, která se stala normotvornou: bývá pojata jako výkon, jako povinné očekávání, jako měřítko společenského úspěchu. Co bývalo intimní věcí jedince, stalo se věcí manipulace ze strany společenské skupiny, médií, spotřebního průmyslu."

Východisko z popsaného stavu vidí Klímová v obnoveném důrazu na mateřskou péči, což je ovšem požadavek, jenž s ohledem na velikost působící protisíly vyhlíží opravdu heroicky. Co všechno by zaměstnané matky měly na svých bedrech ještě unést? A navíc: Mohou vůbec ženy, které samy plnohodnotný mateřský rituál nezažily, něco takového poskytnout potomstvu? Dokážeme chlazením rybí polévky obnovit akvárium?

Bylo by ovšem chybou chápat to, co Klímová popisuje, jednostranně jako maladaptaci. Například skupina klientek, které se obávají bytostného vztahu, dobře však zvládají příležitostné avantýry, je velmi dobře disponována ke kariéře ve velkých organizacích, jež tak jako tak aspirují na roli primárního centra loajality a vytlačují z uvedené pozice nukleární rodinu.

Je tomu již přes šedesát let, co Theodor W. Adorno provedl obrat levicového myšlení o sto osmdesát stupňů. Před troskami komercionalizované psychoanalýzy konstatoval, že se tradiční důraz na "zdravou smyslovost" v podmínkách, kdy psychologii zcela ovládl tlak na přizpůsobení jedince poměrům, stává kontraproduktivním. Adornovo "zdraví k smrti" představuje dnes již všeobecně rozšířenou chorobu, která spočívá v potlačení dokonce i samých symptomů psychických potíží vznikajících společenskou represí. Tato represe je ovšem racionalizována zájmem jedince na "zvýšení kapacity zažívat štěstí". Z jakých pekelných hlubin zmiňované "štěstí" nakonec vyrůstá ukazují klinická pozorování Heleny Klímové.

Z logiky Adornovy argumentace zase plyne, že kritické potenciály lze nakonec ukotvit už jen v oblasti askese. Avšak ani toto řešení koneckonců nepředstavuje nic jiného než vnitřní emigraci. Nejhorší pocity cizinec zažívá tam, kde je neustále konfrontován s očekáváním, že bude samozřejmě, organicky vnořen do přetrvávajících symbolických řádů. Jenomže "poměrům", které s tupou setrvačností nevědomé přírodní síly, bez vznětu a pod prázdnou maskou "rozumnosti" rezignují na rozhodnutí a pomalu pracují ke kolektivní katastrofě, není člověk povinován již vůbec ničím. Pokud nebude možné je změnit, zůstane už jen povinnost vůči sobě samému - totiž ukázat pandaemoniu záda, nejlépe po americku:

I'm just a'going over Jordan
I'm just a'going over home...