Hovořil jsem v pátek s americkou historičkou Mary Heimannovou, která pracuje na svých nových dějinách Československa během dvacátého století. Zrovna teď se zabývá obdobím těsně po květnu 1945. Je to podle ní nesmírně pochmurná éra. Československo v tomto období odsoudilo mnoho tisíc "kolaborantů", Čechů i Němců, k trestu smrti. "Důkazy" byla v mnoha případech udání od sousedů - tak, jak Češi udávali své sousedy gestapu za nacismu, udávali je i po ukončení druhé světové války v "demokratické" republice. Součástí popravčího zákona bylo ustanovení, že "kolaborant", odsouzený k smrti, musí být popraven do dvou až tří hodin po vydání rozsudku. V Československu bylo tak popraveno 92 procent všech osob, odsouzených za kolaboraci k smrti. K většímu masakru došlo snad jen v Bulharsku.

Nekompromisní vraždění "kolaborantů" prosazovala národně-socialistická strana a především prezident Beneš, který popravami chtěl jednou provždy vyřešit národnostní otázku.Československé soudnictví a policie se chovaly stejně jako gestapo.

Jaké je z toho poučení, zeptal jsem se historičky. Nejhroznější pohromou je nacionalismus, zejména v malých zemích, které přitom mají ještě vůči vnějšímu světu pocit křivdy. Politikové v malých zemích mají stejně pocit, že ať udělají cokoliv, příliš na tom nezáleží - proto neváhají být mimořádně krutí. Politik ve velmoci je přece jen do jisté míry kontrolován odpovědností, aby nezničil svět.

A - ano, i americká historička je přesvědčena, že samozřejmě Američané nebudou bojovat za Českou republiku, kdyby měla být napadena zvenčí - NATO neNATO, radar neradar. Odkud berou lidé jako Jan Zahradil svou naivitu?