Nebezpečné základny

Radar, který by si Američané u nás chtěli postavit má v systému jejich protiraketové obrany zvláštní úlohu. V následujících letech budou na světě jen dvě taková zařízení. Na rozdíl radarů včasné výstrahy, jejichž posláním je sledovat případné útočící hlavice, základna u Prahy by měla navádět protiraketové střely na cíl. Má to být mířící oko palebného systému. Druhé bystré oko stojí na plošině u ostrova Adak v severním Pacifiku. Pokud by někdo chtěl zaútočit na USA, nebo se rozhodl odpovědět na americký útok, pokusí se tyto oči vypíchnout, aby svým hlavicím zvýšil šanci doletět nad cíl. Stačí, aby se nepřátelská hlavice nepatrně odchýlila od zadané dráhy a místo kopce ,,někde v Brdech" zasáhne Plzeň či Prahu. Pro mezikontinentální balistickou střelu s doletem 10 000 km to znamená chybu 0,25 % (Plzeň) a 0,7% (Praha). Pokud by se Američané rozhodli radar v Čechách bránit proti útoku, může nastat orbitální honička, kde se útočící hlavice pokusí kličkovat před interceptory. Jestli se hlavici nepodaří sestřelit, není jisté, zda se přístrojům řídícím směr letu podaří vrátit nálož na původní trajektorii. Pravděpodobnost zásahu města se tak může ještě zvýšit.

Radar je zařízení objemné a křehké. Aby mohl plnit svoji funkci, musí mít volný výhled na oblohu, není možné ho ukrýt v bunkru. K jeho zničení by stačil zásah náloží konvenční trhaviny, nebo účinek tlakové vlny exploze, ke které by došlo nedaleko objektu. Přesto lze očekávat útok jadernou municí. Pokud Američané uvedou do provozu vícevrstvý protiraketový štít, bude mít největší šanci proklouznout právě moderní atomová bomba, zbraň velikosti termosky na čaj, jejíž exploze může mít sílu 100 až 1000 tun TNT.

Žádná konvenční trhavina nenabízí pro útočníka tak příznivý poměr objem/výkon. Jediná raketa může nést takových bomb desítky. Tyto malé, tzv. nestrategické nálože nepodléhají závazným mezinárodním odzbrojovacím smlouvám (Pitschmann 2005: Jaderné zbraně -- nejvyšší forma zabíjení). Jaderné velmoci dosud dobrovolně udržovaly počet hlavic na jedné raketě v řádu jednotek. Na počátku 21. století přišel do módy boj bez pravidel. Na Českou republiku se tak v blízké budoucnosti může snést atomové hromobití.

Přestože Američané tvrdí, že činnost dvou velkých naváděcích radarů neohrožuje lidské zdraví a jedná se o čistě obranné systémy, o kterých si máme myslet, že žádného zloducha nemůže napadnout na ně zaútočit, udržují si od nich značný odstup. Zařízení na ostrově Adak je vzdáleno 7400 km od hlavního města Washingtonu, 3900 km od Seattlu, nejbližšího velkého města na západním pobřeží USA, i aljašský přístav Anchorage od radaru dělí 2000 km. K nám by se měl přestěhovat radar z ostrova Kwajalejn, který leží 12 000 km od Washingtonu a 7900 km od San Francisca. Velká americká města tedy od radaru dělí stokrát až tisíckrát větší vzdálenosti v porovnání s tím, co by měli snést lidé v České republice.

Přitom Američané v případě mimořádně důležitých základen, mezi něž by radar u Prahy patřil, mnoho let utajují informace o zdravotních rizicích či o haváriích, ke kterým na základnách došlo. Základna na ostrově Kwajalejn sloužila ve 40. a 50. letech jako zázemí pro pokusné atomové výbuchy na atolech Bikini a Eniwetok, kde byla odpálena první americká vodíková bomba (1951, operace Greenhouse) i největší americká termonukleární nálož (1954, výbuch Bravo). Výbuch Bravo se vymkl kontrole, radioaktivní spad zamořil ostrov Rongelap a rybářskou loď Fukuru Maru. Zasažení lidé trpěli nemocí z ozáření, radista z Fukuru Maru po sedmi měsících zemřel. Přesto jsou některé zásadní údaje o testu dodnes tajné. Na atolu Kwajalejn probíhají zkoušky mezikontinentálních balistických střel a v poslední době i testy protiraketového systému. Obyvatelé vybraných ostrovů byli sestěhováni na ostrůvek Ebeye o rozloze 0,36 km2, kde se v chatrčích tísní 9 300 lidí (United States General Accounting Office, 2002, Kongresem vyžádaná zpráva: ,,Kwajalein Atoll Is the Key U.S. Defense Interest in Two Micronesian Nations). Obyvatelé se v minulosti několikrát marně dožadovali zrušení základny na Kwajaleinu.

V roce 1968 se u americké základny v Thule na severu Grónska, kde od roku 1961 stojí jeden ze sledovacích radarů včasné výstrahy, při návratu z tajné mise zřítil bombardér B-52G se čtyřmi vodíkovými pumami na palubě. Trosky letadla začaly hořet a žár způsobil explozi konvenční trhaviny ve všech čtyřech bombách. Výbuch rozprášil plutonium a tritium do okolí. Dekontaminaci oblasti provádělo 700 lidí po dobu devíti měsíců, někteří si v následujících letech stěžovali na zdravotní problémy včetně neplodnosti a rakoviny. Dvě stě dánských dělníků se v roce 1987 bezúspěšně domáhalo odškodnění od Spojených států.

Dánský ústav klinické epidemiologie diagnostikoval u lidí provádějících dekontaminaci 40 % nárůst případů rakoviny v porovnání s ostatními příslušníky Thulské základny (Pitschmann 2005). Americké letectvo v roce 2001 revidovalo výzkum možného ozáření pracovníků. Air Force Surgeon General's Office došel k závěru, že dekontaminační práce: ,,byly provedeny bezpečně, bez významného ohrožení plutoniem...rovněž s tritiem bylo zacházeno bezpečně." (http://airforcemedicine.afms.mil/latestnews/body.pdf) Zpráva byla zveřejněna až v roce 2002, 13 měsíců po napsání. Žít v blízkosti významné vojenské základny USA znamená žít v nejistotě.

Nemáme kam jít

Smlouvu o postavení amerického radaru u Prahy podepsal za Českou republiku ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Voliče vyzývá ke globální odpovědnosti, solidaritě se spojencem v zámoří a upozorňuje, že jako členská země NATO musíme nést i jisté riziko. Jenže v případě jaderného útoku nebudou ohroženi všichni stejně. Pokud nebude mít tu smůlu, že by ho zasáhl výbuch, může se Radarový Kníže před radioaktivním spadem uchýlit na rodové sídlo Schloss Schwarzenberg v bavorském Scheinfeldu, 230 kilometrů západně od radaru, dozajista snesitelné zázemí může poskytnout zámek Murau v Rakousku (280 km jižně od radaru) a švýcarské občanství mu nabízí bezpečí neutrální země 500 km jihozápadně od radaru. Nebo se snad Karel Schwarzenberg a jeho potomci chystají solidárně s civilním obyvatelstvem umírat na nemoc z ozáření, zabaleni do pláštěnky a igelitových sáčků?

Většina obyvatel České republiky se nemá v případě jaderné války kde schovat. Kapacita atomových krytů je nedostatečná a místa v nich mají rezervována především politici a generálové, kteří nás nyní nabádají ke statečnosti. Americký protiraketový deštník je údajně budován proti jadernému úderu omezené intenzity. V takovém případě je v našem existenčním zájmu nevytvářet na území České republiky strategicky významné cíle, nechat hlavice nerušeně přeletět, a spoléhat se, že se radioaktivní spad naředí na přežitelnou úroveň dříve, než zasáhne naše území. Je to nesolidární a cynické, avšak Česká republika nevlastní jaderné zbraně, proč bychom tedy měli nést riziko za velmoci, které nejsou schopny se dohodnout na globálním jaderném odzbrojení a ještě si nechají smrtící technologie ukrást?