To proto, že v tomto slově je ukryt základní význam spočívající v tom, že je to činnost, která cosi narušuje. Na vytečkované místo patří slovo „Afghánistánu“ a jde o ukázku z textu „Začarované kruhy afghánské“, jehož autorem je PhDr. Slavomír Horák, PhD., a který byl jedním z hlavních podkladů pro tematickou diskusi „Afghánistán, sedm let poté“ (text vznikl v rámci výzkumného záměru FSV UK č.MSM0021620841), jejímiž organizátory byly Americké centrum velvyslanectví USA, Informační centrum OSN v Praze a SBP CESES FSV UK Praha. Po více než roce tak pokračovala diskuse, o které jsem informoval v Britských listech v příspěvku „Já, Tony Blair a mák“.

Obsah textu, vystoupení hostů i následná diskuse potvrdily, že se stabilizace Afghánistánu opravdu nedaří. Závěry a výhledy do budoucnosti byly snad ještě pesimističtější než v loňském roce. Existovaly sice první vlaštovky, které ukazovaly, že vše není tak černé, jako například to, že se po dlouhé době asi nepodaří zvýšit osevní plochy a na nich hektarový výnos máku, ale než se to podařilo označit za úspěch vlivu západní civilizace na Afghánistán, tak někdo poznamenal, že za to spíše než mezinárodní společenství v čele s USA může letošní velké sucho a další host poznamenal, že se zdá, že produkční možnosti země v tomto smyslu už asi narážejí na strop.

Velice zajímavá byla debata na téma měřitelnosti efektivity prostředků vynaložených na českou angažovanost v Afghánistánu. Myslím, že opět do popředí vystoupila idea projektu Česká republika s.r.o., protože zkoumat, jestli se někomu může přímo vyplatit zabíjet v nějaké zemi její budoucí vládce z řad hnutí Taliban, je absurdní na ultimo. Myslím, že podstata efektivnosti našeho pobytu v této zemi a pacifikace (slovo pacifikace má v tomto smyslu blíže k ufiknutí paciček než ke zklidnění) talibanských cílů spočívá především v tom, že hlavním pacifikátorem je v této zemi náš velký bratr Američan a pokud jemu bok po boku také něco zpacifikujeme, pak si toho jistě velký bratr všimne a třeba nám za to zmodernizuje nějaký ten sovětský vrtulník nebo půjčí skripta, který stejně napsal nějaký Ind nebo Číňan.

A to je efektivní. Když zabíjíš lidi v jejich vlastní zemi s velkým bratrem v zádech, namísto toho, abys třeba jenom ochraňoval vlastní lidi, kteří se v té zemi snaží dělat něco rozumného a užitečného, tak jsi sice před všemi ostatní ten největší ubožák, ale cítit se můžeš jako „geroj“ a velký bratr má být také na co hrdý, jaký je ten náš český prcek „héro“. Chodil jsem na základní školu s několika spolužáky, kteří své kvality a autoritu odvíjeli od velkých bratrů ve vyšších třídách, a dobře si pamatuji i na vlastní kůži, jak to funguje.

Jasně si také ovšem vzpomínám, že to fungovalo jen do té doby, než velký bratr opustil školu, anebo začal svůj význam a ego ukazovat na úspěších u holek nebo ve sportu spíš než na mlácení spolužáků menšího bratra. Opuštění menší bratři pak byli velmi rychle nejen ubožáky mravními, ale záhy i fyzickými. Zbaveni ochrany, staly se z nich nejprve kopací hadráky, posléze se z nich stali žalobníčci a udavači, aby našli ochranu u učitelů. Mnohým to dokonce zůstalo. Ale to už je jiná kapitola.

Přesto mne nejvíce oslovil text doktora Horáka právě v tom smyslu, jak dokonale ve své stati na mnoha místech jistě zcela nezamýšleně popisoval situaci v České republice. Formuloval celkem šest začarovaných kruhů afgánských a nazval je postupně: Politická nestabilita a nejednotnost země, Ekonomika, Obchod s drogami, Armáda, Růst protivládní a protikorupční fronty a Mezinárodní jednotky a mezinárodní společenství. Nechybí úvod s částí Historická východiska a Chmurný afgánský scénář namísto závěru. Prakticky v každé části se dá nalézt formulace nebo myšlenka, která přímo pojmenovává situaci v České republice. Doufám, že čtenářům bude nějak umožněno se k tomuto textu dostat, třeba i přímo v Britských listech.

Dovolím si názor na možný vývoj v Afghánistánu. Pokud se blízké okolí Afghánistánu především ve Střední Asii stane skutečně místem střetu strategických energetických a surovinových zájmů světových mocností, pak se afgánský konflikt stane přítěží a bude ukončen anebo se stane opět lokálním vzájemným se vybíjením rodů a kmenů, neohrožujícím genofond, tak jak je v kraji po staletí zvykem. Pokud ovšem Afghánistán zůstane na výsluní zájmu mezinárodního společenství (čti mocností s jejich mladšími bratry) pro sebe samotný, svoji polohu a drogovou produkci, tak, jak jsme toho svědky několik posledních desetiletí, pak bude mezinárodní společenství bojovat samo se sebou ještě dlouho a dlouho a bude tvrdit, že stabilizuje Afghánistán, aniž by tušilo, co to vlastně je. Ouraboros se tomu říká a je to had požírající sama sebe od ocasu. Prý je to symbol věčnosti a já s tím souhlasím.

Blbost je totiž opravdu věčná.