Jak "české" jsou české banky? Znám jenom banky, které "pracují" na českém trhu, tj. na finančním trhu ČR. V titulu mohou mít - z tradice - slovo "česká" - tak známe Českou spořitelnu (jež patří rakouské Erste Bank), Českou či ještě stále "československou" obchodní banku (vlastník rovněž z ciziny). Nejsem šovinista a nepředpokládám, že by tuzemské banky vlastněné Čechy se chovaly jinak než ty, jež patří cizím institucím.

Ale nazývejme věci pravými jmény s vědomím, že zisky, které tu banky docilují, jdou převážně do jiných zemí. (Jakou část zisků zde investují, o tom se prakticky nic nedovídáme.)

Druhým významným faktem v této souvislosti je, že - zejména v globalizovaném světě - to, co se týká cizích vlastníků, musí se dotknout i jejich "českých" (v Česku působících) poboček. O tom výrazně svědčí aktuální zpráva o poklesu zisku Erste Bank (vlastník "České" spořitelny).

Z těchto skutečností vyvozuji, že - jak se dalo očekávat - veškeré ujišťování pánů Kalouska, Topolánka jakož i ředitelů tuzemských poboček cizích bank o "stabilitě" a "bezpečnosti" bankovního a finančního trhu v této zemi musíme brát s pověstnou špetkou soli (cum grano salis) - tedy velice obezřetně. Na místě je skepse.

Ani od politiků, ani od bankéřů nelze očekávat v jejich veřejných vystoupeních kritické posuzení situace. Je docela možné, že vzhledem k malosti (omezenosti) českého trhu je omezené i nebezpečí, jež tomuto finančnímu trhu hrozí. Jenže vzpomenem-li si na příklad Hradce Králové a jeho "islandskou" investici, kdo nám řekne, jak spekulovaly "české" banky příp. jejich cizí vlastníci? Optimismus je sotva na místě.