Navzdory strážnické tradici českobratrského školství, jehož vývoj byl rekatolizací nemilosrdně stopnut po třicetileté válce, prvním vážně míněným strukturálním záměrem něco se vzděláním udělat, neboť úplně blbí poddaní nejsou vhodní ani pro rozvoj monarchie, byl Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.

Výnos Marie Terezie z 6. prosince 1774 zaváděl pro děti od 6 do 12 let tři typy škol. Synek rolníkův v tomto čase musel do školy triviální (čtení, psaní, počítání, náboženství). Měšťanské dítko na tři až čtyři roky do krajského města na hlavní školu (trochu latiny, zpaměti zeměpis, základy vojenské služby).

Normální škola u nás fungovala jenom v Praze a Brně. Pro školu triviální jsou vyměřeny tři měsíce, pro hlavní půl roku. Nový řád neinstituoval povinnou školní docházku, jen všeobecnou vyučovací povinnost. Dítka chodí do školy od prosince do března, jinak makají na poli a kde je třeba.

Povinnou školní docházku přináší 14. května 1869 tzv. Hasnerovým zákonem vláda císaře Františka Josefa I. Osm let povinné docházky. Už Marie Terezie byla seznámena se zoufalým stavem učitelstva, učil každý, kdo se nepodepisoval křížky a překoktal více či méně (to zajisté častěji) plynule verš z bible, a proto i učitelé nabírají "vzdělání". Absolvují tzv. preparandy (přípravné učitelské kurzy). Už tehdy nepoletovalo vzduchem valné mínění o učitelích a jejich činnosti. Antická tradice opovrhování prací i učitelů z křesťanské Evropy nevyvanula. Proč?

Otevřeme-li Evangelium podle sepsání sv. Marka, hned v Kapitole 1. nalezneme toto: I vešli do Kafarnaum. A hned v sobotu šel Ježíš do školy, a učil. (Mar. 1, 21) Patrně odtud se odvíjí přesvědčení, že učitelování není práce, neboť Jehošua byl pravověrný žid, a jako takový o šabatu, tj. od pátku večera do soboty večera, nezapálil ani svíčku, ba ani neoloupal jablko, ergo litrovka: učil-li v sobotu, pak nepracoval.

Strávil jsem čtyřiačtyřicet roků v terénu základních škol jako češtinář a troškuznalec některých humanitních předmětů, ale sobota to namouduši byla málokdy. Zato jsem dospěl k neotřesitelnému závěru, že absolutně nejdůležitější rekvizitou v teátru školství je učitel.

Budova je důležitá, ale učit se dá i ve stodole, pomůcky významně oživují vyučovací proces, ale umný učitel (-ka) jsou nenahraditelná a neodsuplovatelná pomůcka číslo jedna. Mocným takový poznatek z nejrůznějších pohnutek nehodí se do jejich krámu bez rozdílu politického vyznání dotyčných skvostů.

Pamatuji si, slyšel jsem na vlastní uši, jak jedna soužka inspektorka načisto vážně prohlašovala, že u učitele je nejdůležitější jeho ideový postoj, ostatek není podstatný a vzdělání v oboru nezáživná prkotina, a proto může učit každý ideově pevný. Jeden by řekl, že podobný postoj v jiných podmínkách nemůže se opakovat, ale škaredě by se opásl.

Noví školští obrazoborci po převratu roku 1989 pustili se do očisty s vervou a s nápady vskutku neotřelými: v první fázi objevilo se volání po zrušení povinné školní docházky. (Též jsem slyšel na vlastní uši).

Nezdar nové politické komisaře neodradil. Posledním hitem jest nepotřebnost vysokoškolského vzdělání pro učitelstvo, a jsme zase u ideologie, tentokrát tržní: Čím chatrnější kvalifikaci kantoři budou mít, tím menší peníze mohou žádat. Postačí pedagogické preparandy na středoškolské úrovni, samozřejmě soukromé a nejlépe v církevní režii. Kolik much se tím zahluší!

Šlo by to zahrnout i do oněch miliard vyrovnání s církvemi. Vzdělaný kantor nehodí se do noekapitalistického (to není chyba, finanční krachy v USA a jinde jasně naznačují, že se blíží potopa, ale do nové archy nás nikdo nevezme).

Může mně někdo namítnout a mnozí to dělají tvrdíce, že nejdůležitější ve škole jsou děti. Toto tvrzení by se stalo axiomem pouze tehdy, když by se děti dělaly tak dlouho jako se "dělá" učitel. To by dětí bylo tak poskrovnu, že by učitelů netřeba bylo. Odpůrci mohou opáčit, že v takovém případě by situaci zachránily zkumavky. Obávám se, že v důsledku finančních nákladů by zkumavky záhy rozbolela hlava.

Člověk takto prezentující své názory při příležitosti stého výročí Základní školy Marie Kudeříkové ve Strážnici musí nutně alespoň symbolicky smeknout v úctě před generacemi kantorů, jež na této škole působily, což rád a upřímně činím.

Závěrem pár osobních poznámek. Základní škola Marie Kudeříkové do mého života vstoupila dvakrát: Poprvé mi poskytla základní vzdělání a podruhé mně dala práci. Obojí setkání považuji za vydařené životní periody.

Pravda, svou kantorskou práci jsem nedodělal, ale moji druhou nejlepší třídu doprovodili ke zdárnému konci zdatní kolegové, kterým tímto velice rád děkuji.

Mgr. K. Hoff, od školního roku 1991/2 do šk. roku 2004/5 učitel na ZŠ M. Kudeříkové ve Strážnici.