15. 5. 2008
PŘÍBĚH ZE ŽIVOTASudetští Němci a lidský zmatek"Hitler konečně zavede pořádek"Domnívám se, že Petr Uhl je ve svých názorech konzistentní. Dokládám to následující příhodou. Václav Bělohradský uveřejnil v deníku Právo zamyšlení nazvané Evropské dědictví legračního státu. Píše mimo jiné: Nevidět makroregionální osu Mnichov--Vídeň--Budapešť, otvírající svou archaickou rétorikou dveře do střední Evropy starým démonům kmenového a pokrevního pojetí národa a státu, předpokládá pevně zavřít oči před skutečností. Je to snad podmínka pro účast na jednáních Česko-německého fóra? Osa Mnichov--Vídeň--Budapešť je jakási "diskurzivní koalice", která prosazuje takovou interpretaci minulosti, v níž by nové státy, ustavené v důsledku porážky centrálních mocností v první světové válce, i versailleská a trianonská smlouva byly počátkem všeho zla ve střední Evropě. Vídeň tehdy ztratila svou jedinečnou roli ve světě, sudetoněmečtí soukmenovci hájili své "přirozené" právo na odmítnutí loajálnosti k "pokrevně cizímu" Československu, jedna třetina Maďarů žijících dříve v zemích podmaněných uherským státem se stala součástí jiných politických národů a ocitla se tak mimo maďarský národní stát. Ta osa je z historie střední Evropy přirozeně vyvěrající koalicí na konzervativní převyprávění středoevropské minulosti jako křivdy na Němcích a Maďarech. .... Sudetští Němci jsou symbolem i obětí středoevropské tragédie, kterou nazvu umělým slovem "neobčanskost". Neuměli být občany Rakouská-Uherska, protože zabránili svým pangermanismem jeho postupné přeměně ve federaci podunajských národů (zpívali Wacht am Rhein místo Zachovej nám Hospodine, jak říká hrabě Chojnicky v jednom z románů velkého "postrakušáka" Josepha Rotha); neuměli být občany demokratického Československa, když v klíčové evropské krizi nebránili jeho demokratické instituce jako hodnotu nekonečně vyšší, než může být pokrevní loajálnost vůči "soukmenovcům - rasovým soudruhům". |
Akt, že masově nepodpořili proti archaickému postoji CSU reformu zákona o občanství, kterou navrhla současná německá vláda, je v mých očích důkazem, že nemají smysl pro zakládající ideu nového občanského Německa, státu, který je ve všem podstatném určen poučením ze dvou světových válek; a v míře, v níž hlásají, že "právo na vlast" v jejich pojetí má být "základním kamenem Evropy" (Den vlasti, 6. 9. 1998), nemají smysl ani pro občanské založení současné Evropské unie, která je vystavěna ze zcela jiných základních kamenů. Poučení z naší společné středoevropské minulosti je jedno jediné: stát je občanský a politický, ne kmenový a pokrevní princip. Sudetští Němci by měli být hlavními zastánci (spolu s námi) "ústavního patriotismu", jak německý filozof Jürgen Habermas nazval podstatu politické loajálnosti občanů k poválečnému demokratickému Německu. Ale nejsou. Jak bychom je mohli převychovat my – a po roce 1945 to byl hlavní cíl Spojenců – když se to nepodařilo ani bohatému a mocnému novému Německu? Když je zničena politická smlouva, která dělá z kmenů a přistěhovalců všeho druhu jeden politický národ, když se z občanů stanou "soukmenovci", rozpadá se občanská důvěra a lidé se stávají obětí bezpráví. Právo je vztah mezi občany, nikdy ne mezi "soukmenovci". CELÝ TEXT: V. Bělohradský: Evropské dědictví legračního státu. Právo 21. 3. 2002, příloha Salon ZDE Petr Uhl reagoval celostránkovým článkem v Právu (číslo si už nepamatuji, ale bylo to nějak okolo 20. dubna 2002). Článek byl plný emocí s minimem argumentů a působil dojmem, že jej autor napsal tak říkajíc „jedním dechem.“ Protože jsem už také pamětník a navíc mám od dětství česko-německou zkušenost, nedalo mi to a panu Uhlovi jsem poslal následující mail: Pane inženýre, mile, a touto vsuvkou to slovo „mile“ potvrzuji, mě překvapil váš celostránkový článek a horký dech emoce, který nevychladl ani cestou do mého libereckého bytu. Znám vás jenom vzdáleně, ale vážím si vaší snahy vnést do černobílého pojetí světa ty miliony odstínů, které teprve vytvářejí onu úžasnou plastičnost dějů. Nikde jsem nenašel datum vašeho narození, ale domnívám se, že nebude příliš vzdálené mému (5.1939). Narodil jsem se v Plzni a válku jsem prožil v činžáku ve Zbrojnické ulici, ale už tam jsem se setkal se zprostředkovanou nenávistí. Týkala se mé matky. Ta byla dcerou božídarského švícka Antona Kolitsche (jak typické německé jméno) a provdala se za mého otce - Čecha, ale spíše Moraváka. Otec před válkou pracoval na berním úřadě, ale protože nemohl doložit svůj arijský původ, byl předčasně penzionován. Pracoval pak u soukromníka, kterému to nevadilo. Zato matka. Německé komunitě sloužila za obraz zrádkyně a po osvobození, zase jako Němka původem, musela nosit bílou pásku. Situace byla natolik zostřená, že jsme se stěhovali (v červenci 1945) do Chebu. V přízemí domku, smířeni se vším byli manželé Schmidtovi – sudetští Němci. Byli velice slušní – tedy porovnám-li to s chováním „národního správce“ nějakého majetku, který si už nepamatuji. Byl oblečen do tehdy módních rajtek, nosil zásadně gumové holinky a pošvihával si bičíkem. Kolikrát přetáhl mou maminku se slovy:„Německá svině“, to už také nevím. Tak jsme se zase stěhovali, i když jenom o pár ulic. Už dnes ani nevím jak, našel jsem si německého knihaře, který v těsně poválečném nedostatku materiálu při práci neustále improvizoval, a kterého jsem vydržel hodiny a hodiny při té práci pozorovat. Zvykl si na mě a jednoho dne když jsem k němu po škole zašel tak si mě v slzách postěžoval, že dostal výzvu k odsunu. Tehdy mě poprvé vykládal, jak byl sice v NSDAP (ale tam byl „přece každý“ – není vám to p. inženýre povědomé?), jak v Chebu vítali Hitlera, protože ten konečně zavede pořádek. Jenže potom Německo zavlékl do války a za to přece on nemůže. Dodnes si ho vybavuji, byl mě nesmírně sympatický, ale už tehdy jsem cítil ten rozpor příčiny a následku. Viděl jsem (za německé okupace) svého tatínka, který potkal na plzeňské ulici známého a třikrát se ohledl všemi směry než ho pozdravil, viděl jsem, jak pozorně čte papír vylepený na rohu ulice a pak mi vysvětlil, že to jsou jména lidí, kteří byli toho dne popraveni, kvůli nějakým parašutistům na Kladně. Knihař mě toho dne dovedl (nebo to bylo opačně) do svého bytu. A já jsem zůstal stát v němém úžasu. Byl to byt starého typu – do stropu to byly dobré 4 metry, na vysokých oknech těžké závěsy, ale co mě nejvíc překvapilo, bylo to, že ty 4 metry do stropu vyplňovala obrovská knihovna a v ní stovky svazků, všechny anebo skoro všechny v kůži. Ta knihovna byla černá a ta barva zesilovala ten dojem mohutnosti. Mě – asi 7letého kluka – ale nejvíc přitahovala důstojnická dýka s orlicí a svastikou. Asi to všechno pochopil z mého pohledu, tu dýku mi dal a řekl, že to je památka na jeho syna, který padl na Volze. Že si stejně smí vzít jenom 50 kg (viděl jsem to pak na vlastní oči, většinou to byly peřiny, základní šatstvo a hygienické potřeby) a cennosti si vzít nesmí. Byl jsem ho ještě dvakrát navštívit, to už byl ve sběrném táboře, který byl na dvoře kasáren (blízko nemocnice). Měl tam svůj koutek a ten byl chráněný prostěradlem na čtyřech tyčích. Tu dýku jsem později „vykšeftoval“ a tak skončila památka na jeden lidský osud. Nejste první, komu to vyprávím. Už v 17 letech jsem to vyprávěl nějaké skupině Němců. Pamatuji se dobře, jak mě jeden z nich řekl: „Buď hrdý, že je v tobě německá krev. Jednou to budeš potřebovat“. A velmi příznačně dodal: „Es komt der Tag.“ V době slávy Elvise Presleyho jsem si vzpomněl na příbuzné po mamince a napsal jsem si o desky. Těch se mi dostalo, ale nechybělo i podobné ujištění: „Wir werden einmal die Roten ausrotten“. Nikdy jsem nebyl v žádné partaji, ale z téhle nenávisti mi mráz po zádech lezl ještě hodně dlouho. Když si dneska přečtu nařízení německé vlády z roku 1934 -Výchova mládeže školou povinné v nacionálně-socialistickém státě – to známé „Blut und Ehre“ tak si přece jenom myslím, že měl Václav Bělohradský pravdu. Pan Uhl mi odpověděl tak, jak je jeho zvykem. Mile, ale zaťatě. Jakoby vůbec nepochopil smysl mých řádků. Nemám právo zveřejňovat jeho odpověď, ale podstatné části snad mohu: ...vzpominam si na jaro 1946, na odsun nuselskych Nemcu kolem naseho domu na Vinohradech...
|
Mnichov 1938 | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
15. 5. 2008 | Sudetští Němci a lidský zmatek | Leopold Kyslinger | |
22. 2. 2008 | Kosovo: Země Dohody i země Osy podepisují nový Mnichov | Štěpán Kotrba | |
8. 1. 2008 | Mnichov, tentokrát v Kosovu -- pokračování v dlouhodobé strategii | Jaroslav Foldyna | |
26. 10. 2007 | Kdo v Brně zapomíná na oběti mnichovské dohody? | Ivan Sommer | |
18. 9. 2007 | Rozhlas BBC o Mnichovu | ||
27. 8. 2007 | Lepší Hitler než Habsburg | Přemysl Janýr | |
14. 2. 2007 | O nás opět v Mnichově | Oskar Krejčí | |
26. 1. 2007 | Československá výzbroj byla v době mnichovské krize skutečně dobrá | ||
18. 1. 2007 | Byl únor 1948 nevyhnutelný? | Otto Drexler | |
29. 11. 2006 | Bojovat se mělo! | Petr Wagner | |
28. 11. 2006 | Proč se bojovat nemělo! | Otto Drexler | |
26. 9. 2006 | Vynucené cesty - mnichovská zrada nebo úmysl? | Lubomír Molnár | |
21. 12. 2005 | Nový rozpočet EU - odčinění Mnichova? | Jan Čulík | |
27. 7. 2005 | Sudetoněmecká otázka | Radomír Luža | |
18. 3. 2005 | Mníchov a jeho alternatívy | Daniel Šmihula |