Je ona euro-americká parlamentní "demokracie" s vládami, které se střídají po čtyřech letech, tím nejlepším způsobem, jak řídit stát? Je obojaká, falešná morálka evropských či amerických politiků tím, co legitimizuje morální převahu euro-atlantické morálky nad jinými morálkami? Politické elity zakonzervovávají své pozice bez ohledu na oficiální čtyřleté cykly. Politici dělají za zády občanů tiché zájmové koalice bez ohledu na opoziční roli některých z nich. Vydírací atmosféra, která znemožňuje komukoliv začít politiku dělat jinak, připravuje stát o desítky a stovky miliard. Provize bývají důležitějším důvodem k dohodě politiků, než realizace předvolebních slibů. Do lidí už se nestřílí. Nicméně je ekonomická likvidace nepohodlných občanů "demokratičtější"?

Země Asie i země Perské říše jsou filosoficky i historicky připraveny na vládu autorit. Nezažily revoluce třetího stavu, které formulovaly principy občanských práv, jako Evropa. Nezažily protestantismus a tudíž ani vzpoury proti Bohu a vládě jeho kněží. Kolonialismus zde neměl onen kapitalisticky odcizený, kořistný a bezohledný charakter "externalizace itnernalit", ale feudální odpovědnost. Přes různorodost věrouk a historické reminiscence je zde přimknutí občana ke státu a autoritě základem přežití. Stát, rod, rodina je vše, jedinec není nic. Už od dob rodového uspořádání, kmenových válek a pravidel silnějšího, se kterým se sjednocovaly ty obrovské říše. Ať už to byla říše čínská, mongolská, indická nebo perská.

Člověk je ve své podstatě sociální živočich. Dokáže přežít a rozvíjet se jen v prostředí kooperace, spolupráce a dělby rolí. Moc je schopnost svobodně definovat a prosadit kolektivní strategii k přežití a rozvoji. Moc je tedy schopnost volit strategii i k překonání odporu. Když je to potřeba, tak i silou. Moc není nepřítel společnosti, ale jejím základním atributem, zdrojem stability. Člověk se v tomto neliší od zvířat. Společenská pozice vůdce smečky umožňuje vě světě zvířat projevovat nadvládu v otázce přístupu k potravě, službám, páření... Definovat společnost bez vynucované podřízenosti jedněch, privilegií druhých a násilím ověřované schopnosti vládnout nelze. Moc je základem funkčnosti jakékoliv skupiny, tedy i státu. Potlačení opozice jako upevnění moci na jedné straně, opozice a boj o moc na druhé straně je přirozená dialektika vztahů skupin. Míra násilí je civilizačně , resp. kulturně determinována. Sníst srdce poraženého nepřítele je v jedné skupině vrcholně demonstračním rituálním potvrzením jeho definitivní porážky, v druhé skupině je to projevem hrdelně trestuhodné deviace - kanibalismu. Hlubokého mravního, sociálního i kulturního úpadku. Je ta společnost, která zakazuje takovýto rituál, lepší, nebo horší? Ani jedno, ani druhé. Je prostě jiná. Do pralesa ovšem přes stromy nevidíme...

Potěšení dobyvatelů

Vnucování vlastního kulturního kódu je ale jednou z nejhorších a nejtrvalejších projevů agrese. Podobné jako znásilňování žen poražených zemí dobyvateli - Vnucování vlastního genetického kódu. Vnucování evropského či amerického liberalismu v chování, oblékání či chování je v muslimské zemi stejně nepřijatelné, jako na druhé straně vnucování vlastních rigidních náboženských předpisů tam, kde je dané společenství minoritou - v tomto případě muslimskou menšinou v křesťansky liberální až ateistické Evropě. Ale taková nebyla Evropa vždy. Princip sekularity byl uzákoněn až za 3. francouzské republiky v roce 1905 normou o odluce státu a církve. Do té doby se v cizích zemích prosazoval křesťanský kulturní kód. Mečem i slovem. V křižácké minulosti pokračujeme i dnes.

Tvrdit, že chování legálně zvolených a tudíž legitimně moc vynucujících vládců Uzbekistánu i Kyrgyzstánu vůči vlastním občanům je nepřijatelné pouze ve chvíli, kdy tito vládci porušují vlastní společenské smlouvy se svými občany, na základě kterých byli zvoleni. V opačném případě je to výrazem neúcty k cizím pravidlům. Menšiny, které vyznávají jiné hodnoty či se chovají dle jiných vzorců než "většinová" společnost, MUSÍ počítat s normami, které tato většina uzákonila. A to je příčinou většiny postkoloniálních válek, které "civilizovaný svět" bývalých otrokářů a kolonizátorů vede vůči dávno ztraceným a dávno emancipovaným koloniím. Nechovají se podle morálky kolonizátorů. Vnitropoliticky je každé společenství definováno existencí jednoho silného mocenského centra. Mezi"národně" či mezi"státně" pak soustavou bilaterálních dohod více mocenských center.

V této postkoloniální morálce je však na jedné i na druhé straně zakódovaný i sociálně psychologický důvod mocenského konfliktu. V Česku se projevuje paralelou odporu k "dočasnému pobytu amerických vojsk" s dodnes traumatizujícím "dočasným pobytem sovětských vojsk" před čtyřiceti lety. Nebo paralelou odporu vůči církevní "svatosti přikázání" při prožití období okupace husitsky protestantského území s Kralickou biblí v každém domě katolickými církevními a státně mocenskými autoritami. I když před stovkami let. Tvrdit, že nějaká země je diktaturou pouze na základě vnějších atributů systému, aniž známe strukturu vnitřních vztahů, je výrazem ignorace. Nemáme právo soudit druhé, pokud neuzavřeli stejnou společenskou smlouvu, jako my.

Štěstí = O + (5xE) + (3xU)

Přiznejme Uzbekistánu i Kyrgyzstánu právo uspořádat si mocenské poměry uvnitř zemí dle vlastních zvyklostí. Akceptujme tyto země jako partnery v mezinárodně politickém jednání bez podmínek, jak má vypadat právní a politický systém v jejich zemích. A nebo nechtějme jejich plyn či jejich ropu. Jen tyto dvě polohy zahraničně obchodního a zahraničně politického chování jsou spravedlivé, udržitelné a jako takové byly uplatňovány i na Hedvábné stezce... Neuvěřitelně inspirativní je pro demonstraci nepřijatelnosti euro-amerických měřítek na země mimo tento kulturní okruh je odmítnutí kritérií ekonomické vyspělosti v Evropě vystudovaným králem himalájského Bhútánu. Ten poslal k čertu vyslance Světové banky, kteří přišli zjišťovat do Bhútánu výšku hrubého národního produktu. Sdělil jim, že v Bhútánu mají jiný index. Index hrubého národního štěstí. A nepotřebují k tomu ani politické strany.

Suďme každý stát podle jeho měřítek. Jinak se od křížových výprav, prosazující Krista ohněm i mečem, nelišíme. Nejšťastnější lidé žijí kupodivu v Nigérii. Pořadí šťastných míst k životu nezávisí ani na tom, jak velký je v zemi HDP nebo inflace. Spojené státy se při zjišťování národního štěstí londýnskou nadací New Economics Foundation propadly na 150.místo.