Podívejme se tedy, jak psal do Asia Times, vydávaných v Hongkongu, začátkem září pán, který si říká Complete Spengler: o tehdy vřelé gruzínské krizi a jejích souvislostech – a jak se tou dobou zhostila tématu z perspektivy pražské Stromovky česká spisovatelka Petra Hůlová.

Pozn. na vysvětlenou: Oswald Spengler byl německý meziválečný historik a filozof, který se proslavil provokativním a ve své době inspirativním spisem „Zánik Západu“,: v ČR po převratu dosud nevyšlo. Autor píšící do Asia Times se skrývá pod tímto pseudonymem. Petra Hůlová se U Nás proslavila knihou Paměť mojí babičce. Píše sloupky do týdeníku Respekt.)

Spengler v článku A Comedy of Areas píše:

... Po četbě vroucího projevu Dicka Cheneyho ze 4. září o statečných Gruzíncích a naléhavé potřebě osovobodit Ukrajinu z ohavných ruských spárů dal jsem se raději do sledování starých komediálních skečů na YouTube, abych se uklidnil. Nejvíc si lidí dokážeme vážit až když už nejsou mezi námi; smrt kultovního amerického komika George Carlina v červnu tohoto roku znamená pro americkou zahraniční politiku nenahraditelnou ztrátu. Kdyby Carlin ještě žil (nebo dokonce Sam Kinison, jiný proslulý americký sólový komik a autor), nemohly by se dít tak příšerné věci.

Skutečnost se má tak, že zanedlouho žádní Gruzínci ani Ukrajinci prostě nebudou.

Shodou okolností, oba Washingtonu milé majáky svobody vedou světový žebříček nejrychleji vymírajících národů. V polovině století budou mít tyto země sotva polovinu nynějšího obyvatelstva, přičemž každý druhý z této populace bude stár. Sotva zde potom najdete nějaké brance nebo plodné ženy. Hospodářství těchto zemí se zhroutí mnohem dříve, protože státní rozpočty zruinují rostoucí důchodové výdaje a mladí raději emigrují do ciziny.

Four Fastest-Shrinking Countries in the World

Source: United Nations

Co je to za země? A proč se jimi máme zabývat? Nezdá se, že by jim samotným na vlastní existenci záleželo. Vzpomínám při tom Kinisonův typický pozdní monolog: "Hlad ve světě:"

„Chcete pomoci hladovějícím světa? Přestaňte jim posílat jídlo. Už ani sousto, pošlete jim stěhováky. Pošlete jim kufry, lidi! Pošlete jim někoho, jako jsem já. Jdu do toho. Pošlete jim chlápka, kterej jim řekne: Hele, poslyšte, urazili jsme 700 mil, abychom vám dovezli jídlo, a došlo nám, že bude po hladu, kdybyste, lidi, žili tam, kde je jídlo! VY ŽIJETE NA POUŠTI!! CHÁPETE? VY ŽIJETE NA ZK#$%&@ POUŠTI !! NIC TADY NEROSTE! NIC TADY NIKDY NEPOROSTE! Pojď sem, copak to nevidíš? Tohle je písek. Nic neporoste na zk#$%& písku. Tu máš, ochutnej to. Víš, co z toho bude za 100 let? Písek!! Žijete na zk#$%&@ POUŠTI! Hele, my máme v Americe taky pouště – no tak na nich prostě nežijeme, $%#@&!“

Jen v kontextu toho nejčernějšího humoru si Američani dovolí položit pochopitelnou otázku, totiž: Co tady některé státy vůbec dělají? Pouhá úvaha, že jisté státy by tady být vůbec nemusely, učinila Kinisona, jenž zemřel při autonehodě v roce 1992, nejhlubším zahraničněpolitickým myslitelem své generace.

Zkouším si představit, co by řekl Kinison o Gruzii and Ukrajině.

Carlin by možná rozvinul svou scénku o anorexii a bulimii ("Ne, Anorexie a Bulimie opravdu nejsou země východní Evropy"). Poté, co navrhne názvy restaurací na Beverly Hills dodávající pokrmy pro oběti poruch příjmu potravy ("Prázdný talíř", "Vidlička a Kbelík") Carlin sklízí divoký potlesk: "Která bohatá k#$%& tady nechce jíst? Do p#$% s ní!"

Co by asi řekl o zemích s demografickým ekvivalentem anorexie? Pravděpodobně by řekl, "do p#$% s nimi!"

Pokusme se o Carlinův tematický komentář ze záhrobí.

"Zeptali jste se vůbec někdy, proč je nejdůležitější mít vlastní stát? Proto, že jsou různé jazyky? Lidé mluví 7000 různými jazyky. Znamená to, že potřebujeme 7000 různých států? To se nikdy nestane. Znamenalo by to 7000 zastoupení při OSN s vlastními diplomatickými značkami, a pak už by nikdo v New Yorku nezaparkoval. Pro odpadky by nebylo kam šlápnout. Mafie z Brooklynu by vyslala armádu a pobila by je všechny. Většina těchto zemí je zcela zbytečná. Gruzínci a Ukrajinci si taky nemyslí, že by tady museli být, vždyť nemají žádná zk#$%&@ děcka. Naši politikové," pokračoval by Carlin, "si myslí, že Gruzie a Ukrajina by se měly začlenit do NATO. NATO je vojenská aliance, že? Vojenská – nepotřebuje snad taky nějaké vojáky? Co když se nám do NATO vloudí země, která není schopna postavit žádné vojáky? Představeme si, že se jedná o samé paraplegiky. Přesto bychom je měli pustit do NATO? Že bychom jim zřídili motorizovanou parabrigádu ?

Kolem roku 2050 bude v Gruzii sotva 100 000 kluků pod 35, a i kdyby jste povolali do zbraně každého zk#$%&@ muže schopného chůze, pořád bude v gruzínské armádě menší účast než na fotbalovém zápase.

Tolik testosteronu nestačí na fotbalové utkání, natož pro armádu."

"Mám lepší nápad," navázal by Carlin. "Mormoni tvrdí, že vymodlí pro mrtvé vstup do nebe i po smrti. Proč bychom nemohli do NATO povolat zaniklé státy? Myslím, že když můžeme zvát do NATO státy krátce před zánikem, přoč nezačlenit i zaniklé státy? Tím teprv Rusům ukážeme, že to myslíme vážně! Se Skythy a Etrusky jim to natřeme!"

Carlin ze záhrobí asi není tak vtipný, jako zaživa, ale jsou to nejlepší poznámky, jaké mi byly odtamtud doručeny, tvrdí Spengler.

Co se týče roku 2050, uvědomme si, že v Gruzii bude tehdy méně než 100,000 žen ve fertilním věku (mezi 18 a 35). Počet potenciálních matek mluvících gruzínsky poklesne natolik, že koncem století asi nebude, kdo by tímto jazykem mluvil.

Ukrajina má v současné době asi 46 milionů obyvatel, a do roku 2050 jich bude jen přibližně 25. Z toho jen 2.4 milionu budou ženy v plodném věku.

Carlinův humor má hlubší základ: směšné věci vznikají z naší neochoty brát život takový, jaký je. "Proč všichni ti lidé potřebují pomoc?", ptal se Carlin nad stránkami svépomocné literatury. "Život není tak složitý. Vstaneš, jdeš do práce, sníš tři jídla denně, pěkně se vy#$@&% [vulgární výraz pro pohyb střev], vrátíš se do postele. Jaképak zk#$%&@ tajemství? ... Proč někdo potřebuje, aby mu někdo jiný dal smysl? Pokud nemáš důvod žít, žádný seminář ti nepomůže. To co doopravdy potřebuješ, je 30-40 ran golfovou holí do hlavy. To ti, hochu, do #$%&@ dodá motivaci. Když nic jiného, to tě nakopne, proběheš byt, najdeš, kams'dal fusekle a den ti uteče raz dva."

Komik Carlin se dostal nejblíž podstatě Goetheho Mefistofela, jenž Fausta vyzval, aby si v vyslechl tisíciletý spor ďáblů o to, co je to život : od kolébky do hrobu, nikdo tuhle hádanku nerozlouskl. Každému se to prostě nepovede, říká nám Carlin a ti, co na to nemají, můžou jít do #$%&@ - pouštní karajiny, kde není co jíst anebo bývalé sovětské republiky, které nerodí děti, například.

Každý prostě nemá to štěstí.

A to by měla být pro Ameriku mantra.

Amerika byla osídlena lidmi, kteří si nemysleli, že by to v Evropě mohlo dobře dopadnout, a došlo jim, že bude lepší se sbalit a začít znova někde jinde.

Gruzie a Ukrajina na to prostě nemají. Překročily bod, odkud není návratu. Nic jim nepomůže. Nemilují život dost na to, aby to dokázaly otočit.

Do p#$% s nimi.

Americká posedlost šťastným koncem pro všechny – známá pod přezdívkou „wilsonovský idealismus“ – to je základní pramen problému.

Jak ví dneska každý, ale nikdo ve Washingtonu si to nedovolí říct, Gruzínská krize začala, když se vláda Billa Clintona rozhodla na obranu muslimských Albánců v Kosovu bombardovat Srbsko. Osudový vývoj byl zpečetěn, když v únoru 2008 s americkou podporou kosovští Albánci vyhlásili samostatnost. Rusko, srbský spojenec, varovalo, že nedovolí, aby byl suverénní stát beztrestně rozkládán. Rusko přímo varovalo, že Kosovo vytváří precedent pro odtržení provincií, jako je třeba Jižní Osetie.

Proč Američané mrhali svým vlivem v zájmu gangsterů z Kosovské Osvobozenecké Armády (UCK) a provokují nynější krizi s Ruskem?

Senátor Joe Biden (Obamův kandidát na viceprezidenta) se prořekl v rozhovoru pro Financial Times 2. ledna 2007: "Lid Kosova – nejoddanější přátelé Ameriky mezi muslimy – se stane žádoucím příkladem úspěšného US - muslimského spojenectví. Stabilita v jihovýchodní Evropě bude dobrou zprávou v době převratných změn v zahraniční politice."

Jakési "úspěšné US-muslimské spojenectví" bylo středobodem americké politiky na Balkáně. Proč? Protože Amerika nepochopila, že muslimský svět na to prostě nemá. Můžeme tomu říkat naivita, hledat za tím saudský vliv, a mnoho jiných faktorů, ale slabost základů americké politiky tkví v neschopnosti Američanů uznat, že některé důležité příběhy dobře neskončí. To je to, co z americké politiky udělalo jednu z grotesek George Carlina.

V dlouhodobém horizontu je ohroženo přežití i samotného Ruska (o tom psal Spengler v článcích Americans play Monopoly, Russians chess a Russia's hudna with the Muslim world).

Ať už Rusko přežije nebo ne, v roce 2050 to bude pořád mocnost, zatímco Ukrajina a Gruzie bude existovat jen jako obskurní téma dizertačních prací z lingvistiky.

Říct, že Rusko je kruté, je pleonasmus; pro Rusko je to spíše podstatné jméno než přívlastek: Rusové jsou výsledky rusifikace, ze své podstaty krutého procesu.

Doufám, píše Spengler, že Rusko se stane liberální demokracií podobnou Spojeným státům a v budoucnu se obejde bez mužů, jako je Vladimir Putin. Ale pro to, aby se mohlo stát liberální demokracií, musí Rusko v prvé řadě přežít a většina Rusů dnes věří, že aby přežili, musí mít tvrdé vůdce.

To není jen nepříjemné, ale tragické.

Úsilí zušlechtit Rusko vyžaduje důvtip, obratnost a dobrý úmysl: bohužel, Američané nic z toho neprokázali.

A Petra Hůlová, Respekt, článek Diskobolos: (netřeba překládat)

Sekta biopřátel zeleného údolí by měla tu a tam slevit ze svých zásad. Jistě, nadměrné konzumentství je zlo a matka planeta je chudák, a proto připlatit si za platíčko vajec navíc dvacetikorunu na dobrý pocit ze šťastných nosnic stojí za to, ale odsud potud. Aby ze sebe někdo dělal chytráka jen proto, že jeho biostopa je vzhledem k té vaší pouze mikro, je totiž za jistých okolností pěkná konina.

Dobrý kamarád, otec dvou školou povinných holčiček, se mi nedávno svěřil, že „kdo nemá děti, ví o životě houby“. Lidmi bez dětí nepokrytě opovrhuje podobně jako vyznavač biostylu konzumenty éčkových gumových medvídků. Oba dva si přesvědčeně stojí za svým. Život bez potomků, respektive nešetrný k přírodě, že je tou nejjednodušší volbou z lenosti.

Jenže ouha. Děti mohou být přece stejně tak dobře jen cestou nejmenšího odporu, kdy genetický kolotoč je jediné, co zabedněná hlava vygeneruje jako program pro život, a jednat na úkor planety se občas taky šikne. Zvlášť pokud je to ve jménu ušlechtilých cílů. Příkladem budiž tatínek, jemuž jednorázové plíny Pampers posloužily nejen jako ventil spravedlivého hněvu, ale dokonce jako prostředek občanského protestu.

V zákoutích pražského parku Stromovka, tam, kde se letité listnáče opírají o zeď ruské ambasády, tahal tento muž před pár dny zpod kočárku jednu po druhé umělohmotné dětské plíny plné bobků a vrhal je podoben antickému Diskobolovi přes zeď na ambasádní zahradu. Křičel přitom něco o nespravedlivé okupaci Gruzie, co přesně, to už si nepamatuji. Přemýšlela jsem, jak to bude vypadat mezi Ruskem a Gruzií za těch přibližně dvě stě až čtyři sta let, kdy se pleny konečně rozpadnou, to o kočáru mě napadlo až na zpáteční cestě domů. Že tam možná ani žádné dítě neměl a sloužil mu jen jako krycí manévr. Člověk tlačící mrně je přece sám tak trochu ,nevině‘. Na takového tlačiče se čas od času jen tak usměje i úplně neznámý chodec, natož aby jej někdo podezříval z nekalých rejdů.

Také si připadám, když tlačím kočár, tak nějak hodnověrněji. Na lep „vypadat a připadat si konečně tak nějak normálně“ jsem se zkrátka chytla i já. Snad pár nadšenců chytne i nápad toho stromovkového Diskobola. Říkejme mu třeba nerozložitelným odpadem za spravedlivější svět.

tiskem se prodral a z Asie přeložil Michal Vimmer