20. 8. 2008
Olympiáda a zdravý rozumKdyž jsem včera večer poté, co jsem se v Britských listech prokousal podnětnými analýzami a názory na kavkazský konflikt, našel v rubrice "Čína" schovaný článek Jana Polívky pod titulem "Proč česká média nenávidí Čínu - kterou neznají", mé sinologické srdce se zachvělo. |
Ano, i přes určité zlepšení v alespoň některých českých médiích, dané už samým místem konání XXIX. Olympijských her, bývá zpravodajství o Číně dosti nevyvážené, což nám odborníkům právem vadí. Jaké však bylo moje rozčarování, když jsem si odkaz rozklikl a článek přečetl! Česká média Číně možná nerozumějí, ale článek pana Polívky toto "nedorozumění" jen zvětšuje. Začal bych od konce, totiž od "zdravého rozumu", který mi právě nad článkem pana Polívky zůstal na chvíli stát. Předpokládám, že jím pan Polívka mínil racio a nikoliv tzv. "zdravý selský rozum", který mívá ke skutečné racionalitě daleko. Ačkoliv -- úplně jistý si tím nejsem. Na univerzální racionalitu, založenou na karteziánském pojetí subjektu, se stalo módou kydat hnůj, a různé myšlenkové směry se mohou přetrhnout, aby ukázaly, že univerzální není, že je ve skutečnosti západní, koloniální, patriarchální, buržoazní a tak dále, podle toho, jakými koncepty dotyčné myšlenkové směry operují. Prý může za většinu zlořádů dnešního světa, včetně válek, chudoby, rasové a genderové diskriminace a hrozící globální ekologické katastrofy. Jejích obránců není mnoho, ale v češtině je dostupná např. kniha Slavoje Žižka Nepolapitelný subjekt , jejíž poselství si dovolím shrnout v několika slovech: za všechny jmenované problémy (i spoustu dalších nejmenovaných) nemůže racionalita, nýbrž naopak její kritický nedostatek. Racionalita má totiž tu smůlu, že o hegemonii nad jejím základem, totiž "prázdným" racionálním subjektem, bojují nejrůznější -- hegelovskou terminologií -- spekulativní identity: etnické, národní, genderové, třídní a další. Ty samy nemají s univerzální racionalitou nic společného. Jednání a myšlení na nich založené (tj. založené na tělesnosti v podobě barvy pleti, pohlaví, ale i majetku) plodí rasismus, nacionalismus, etnické čistky a třídní boj, ve své sublimované podobě i souboje olympijské, a popírá nutný vývod ze stanoviska univerzální racionality: že všechny lidské bytosti jsou si (nebo ideálně měly být) rovny. Na premise, že všichni lidé jsou si v základu rovni, stojí i doktrína kulturního relativismu, jehož trivializovanou podobou se pan Polívka snaží argumentovat. Kulturní relativismus byl původně míněn jako obrana před diskriminací nositelů jedné kultury nositeli kultury jiné. Stojí na evidenci, že různé kultury mají různé etické kódy, a vyvozuje z toho, že je nesprávné měřit systém hodnot jedné kultury hodnotami kultury jiné; má vést k vzájemné toleranci. Takové esencializující tvrzení popírá právě univerzalismus, koncept rovnosti lidských bytostí, a kulturního relativismus si jím pod sebou podřezává větev. Není náhodou, že tento koncept vznikl v době, kdy se kulturní a sociální antropologie zaměřovala na zkoumání malých, více méně izolovaných společností, o nichž byla přesvědčená, že jsou v čase téměř neměnné a že každá tvoří dokonale koherentní systém. (Pokud by to tak bylo, bylo by nutné tak nahlížet i naši vlastní kulturu, a tím pádem by ji nebylo možné změnit, nebylo by ani oprávněné říct, že je na ní něco v nepořádku -- o což se zřejmě pan Polívka snaží). Dnes již víme, že žádná kultura není zcela svébytná, že všechny kultury jsou hybridní a dynamické adaptační mechanismy. James Rachels podrobil v jednom svém článku doktrínu kulturního relativismu kritice a došel k závěru, že tato doktrína jako celek je konglomerátem několika idejí, které se navzájem částečně vylučují, a že se ze správných předpokladů vyvozují chybné závěry. Univerzální hodnoty?Než však tuto kritiku vztáhnu na článek pana Polívky, zeptám se spolu s Rachelsem: skutečně neexistují obecně lidské, na kultuře nezávislé, univerzální hodnoty? Rachels říká, že ano: žádná kultura např. netoleruje vraždu. Kultury se však liší v tom, co za vraždu považují. Vražda je označením pro nelegitimní zabití. Pro zabití legitimní má čeština slovo poprava (je zajímavé si všimnout, že říkáme "sebevražda", nikoliv "sebepoprava"). Jak se od sebe liší? Snad nepobouřím odborníky z oboru soudní psychologie, když prohlásím, že v momentu vraždy oběť obvykle není pro vraha v pravém slova smyslu člověkem. Že aby mohla být vražda úspěšně provedena, musí být oběť nejprve v očích vraha dehumanizována. To platí i u poprav: odsouzencům se na hlavu dávají pytle, oči se jim převazují páskami nebo se střílí ze zadu ne proto, aby neviděly svou vlastní smrt, ale proto, aby se před vykonavateli a diváky zakrylo jejich člověčenství. Oběť legální exekuce je v očích společnosti však předně dehumanizovaná už svým "nelidským" činem: pachatel (např. masový vrah, v Číně třeba obchodník s drogami) je nahlížen jako "bestie". Nebo třeba "fašistická svině" (v případě některých válek). Nebo "kurva" (cizoložnice v mnoha islámských společnostech). Nebo "pouhé embryo" (v případě potratu). Nebo "vyhozené peníze" (v případě narození holčičky v tradiční čínské patriarchální společnosti, kterou má pan Polívka zjevně tolik rád a o níž toho -- na rozdíl od českých médií - zřejmě tolik ví). Čili kultury se od sebe neliší tolik v tom, jakou cenu má lidský život, ale v tom, koho (nebo co) ještě zahrnují pod pojem "člověk", jak mají nastavenou hranici mezi "my" a "oni". Kultura -- v antropologickém slova smyslu - je ze své podstaty prostředkem diskriminace v původním neutrálním smyslu odlišování. O tom, kdo však ještě je člověkem a koho je v pořádku jako dehumanizovanou bytost zavraždit, se však dá a musí vést racionální diskuze uvnitř kultur i napříč jimi. Diskuze o lidských právech je diskuzí o definici člověka. Dlužno podotknout, že mávání vlajkami a vykřikování zkratkovitých hesel lze za racionální diskuzi považovat těžko. "Amplióny zesilují hlas, nikoliv argumenty", a to platí pro všechny zúčastněné. Rachels dále upozorňuje, že další problém kulturního relativismu jako celku spočívá v tom, že směšuje, v co lidé věří a co skutečně dělají. Není možné říct, že rasismus vůči Romům je v pořádku, protože je reálnou součástí české kultury? Nebo že je v pořádku zotročení žen v ortodoxních muslimských společnostech, protože je to holt už taková tradice? Máme -- jako "svébytná kultura A" - tolerovat to, že jedna "svébytná kultura B" utlačuje jinou "svébytnou kulturu C"? Třeba když čínská kultura potlačuje kultury čínských národnostních menšin, mezi nimiž bývá nejprotěžovanější kultura tibetská? S otázkou samostatnosti tibetského území to souvisí jen nepřímo, i když protibetští aktivisté tyto dva problémy (problém územně-právního uspořádání a otázku lidských práv) obvykle směšují. Pokud se Čína nejen podepsala pod Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod, ale dokonce ji pomáhala na půdě OSN prosadit, měla by lidská práva dodržovat na celém svém území, bez ohledu na to, jestli k tomuto území Tibet právoplatně patří nebo ne (a to je daleko komplikovanější otázka). V tom všem se skrývá odpověď na Polívkovo rozhořčení nad tím, že "Západ" kritizuje Čínu, a přitom by si měl napřed zamést před vlastním prahem. Jistě měl. Avšak to, že je praxe i v tzv. demokratických společnostech vzdálená univerzálnímu ideálu, ještě neznamená, že tento ideál postrádá platnost. Problém není ve víře v rovnost a svobodu, ale v tom, že se tento ideál nenaplňuje. Zmíněné "demokratické" společnosti, kterým prý zahajovací ceremoniál Olympijských her v Pekingu uštědřil lekci, jistě mají k dokonalosti daleko, ale pořád dávají svým občanům nesrovnatelně větší prostor k tomu s tím něco udělat. Problém nespočívá v našich hodnotách, ale v tom, že jimi sami neřídíme. Problémem "Západu" není, že je "nelidsky", "chladně" racionální, jak rádi prohlašují "okcidentalisté", nýbrž v tom, že není racionální dost -- jak dokládá i Polívkův text. (A je pan Polívka vlastně ještě Čech, Evropan, příslušník "západní civilizace", jestliže univerzální hodnoty nesdílí nebo jejich univerzalitu zpochybňuje? Já jeho univerzální člověčenství nezpochybňuji a zastávám se toho, aby směl své bludy šířit dál.) Olympiáda a kýčAle zpět k zahajovacímu ceremoniálu IX. letních OH, který se panu Polívkovi tak líbil. Původně jsem se k tomu nikde ani nechtěl vyjadřovat, protože jsem nedávno dosti zevrubně analyzoval podobný, i když ne tak ambiciózní a drahý čínský spektákl. Psal jsem tam o tom i o onom, hlavně však o využití kýče ke státní propagandě, o tom, jak se čínský nacionalismus, šovinismus a imperialismus schovává za "krásu". Zahajovací ceremoniál byl založen prakticky na stejných principech, jako představení v pražské Státní opeře zhruba o měsíc dříve. Byl to stejný kýč. Ačkoliv ne: byl to kýč tisícinásobně větší! Po přečtení článku pana Polívky jsem však nabyl dojmu, že jsme každý asi viděli úplně něco jiného (dost možná, že skutečně ano, pan Polívka se vyjadřuje o IX. letní olympiádě, což je však zřejmě spíš překlep nebo nedoklep, každopádně nejmenší z jeho omylů). Nakonec, co jiného je celá olympiáda než kýč ve své krystalické podobě? Nic proti tělocviku, ten my intelektuálové potřebujeme jako sůl, určitě je to nejlepší způsob, jak si pročistit hlavu. A takový byl snad původní smysl novodobých olympijských her a sportu vůbec. Ten se však dávno vytratil. Několik výjimečně zdatných jedinců, specialistů, kteří obvykle neumí nic jiného, než běhat ještě rychleji a skákat ještě výš (za pomoci dopingu, který je buď tolerován nebo tak sofistikovaný, že ho kontroly ještě neumí odhalit), nebo jako Phelps jen plavou, spí a jedí za pět (zatímco miliony hladoví), zápolí na olympijských kolbištích, a prý tak posouvají hranice lidských možností. Ale kdeže: posunují jen hranice své, každého zvlášť, a nepřipouštějí otázku, k čemu je to vlastně dobré. Obvykle se tím nikde nechlubím, ale říkám to jako několikanásobný přeborník Západočeského kraje v přespolním běhu a na středních tratích (za starší žáky, to bylo dávno). Podporu vrcholový sportovec potřebuje, ale ty kilometry za něj nikdo nenaběhá. To jen my podléháme iluzi, že na výkonech našich hrdinů nějak participujeme, zatímco se na kanapích před televizními obrazovkami cpeme vuřty. Identifikujeme se s našimi hrdiny na základě vlaječek, které nesou na hrudi. Olympiáda se stala sublimovanou válkou mezi národy, při níž se naštěstí neumírá. Pravda, občas ten tlak, že na sportovišti reprezentuje celý, v případě Číny tak velký, národ, někdo odnese nadosmrti zničenýma nohama, jako basketbalista Yao Ming, nebo bolestivě natrženými šlachami, jako překážkář Liu Xiang. A medaili si odnesou...třeba "Američané" (opět jako imaginární kolektiv spíše než každý za sebe). Ale zpět k Polívkovu textu: prý Číňané "zahájení OH zbavili jakékoliv politické či nacionální propagandy". Na prvním místě je třeba připomenout onen až surreální výjev s rozvinutím čínské vlajky příslušníky ČLOA, který se dostal až na obálku posledního Reflexu, ale vlastně celý zbytek mystifikující show, který měl oslavit "tradiční" čínskou kulturu. A k čemu jinému byly zneužity děti dominantní národnosti Han navlečené do krojů 56 národností? Nepředváděla tím Čína své "válečnické úspěchy, kterými pokořila své sousedy"? Na dětech! (Slovy pana Polívky oné "budoucnosti světa žijícího v míru") Dětech pečlivě vybraných, jako ona holčička, která jen otvírala ústa plná pravidelných zoubků na zpěv jiné holčičky, která měla sice překrásný hlas, ale mléčné zoubky jí rostly trochu nakřivo, což ji od osobního "zúčastnění se" diskvalifikovalo. Pozitivní na těchto skandálcích je, že pobouřily i dost Číňanů (a tom se u nás skutečně napsat zapomnělo, k tomu je třeba umět si přečíst příspěvky na čínských internetových fórech a ne jen přebírat informace z druhé třetí ruky): bylo zapotřebí mluvit o bubnech jako o "fou", což byl starověký keramický bicí nástroj, zřejmě v podobě nádoby, který se však doposud nepodařilo jednoznačně identifikovat mezi archeologickými nálezy? Mají čínské děti získat pocit, že takto lhát, mystifikovat a všelijak jinak podvádět je v pořádku? Prý "žádné velikášství". 15000 účinkujících a cena 100 mil. USD je panu Polívkovi zřejmě málo. A čínské vynálezy? Pozornost si získala prezentace jednoho zvláště vypečeného čínského vynálezu, o jehož skvělých účincích se mohli přesvědčit nejen diváci zahajovacího ceremoniálu v podobě velkolepého ohňostroje (komu vadí, že na televizních obrazovkách byl trochu digitálně přibarven), ale zhruba ve stejné době na vlastní kůži i obyvatelé Jižní Osetie. Ano, mluvím o střelném prachu. Pan Polívka "si nevšiml, že by diváky někdo manipuloval a nabádal, které z delegací a jak tleskat, či kdy zachovat hrobové ticho. Kupodivu se zachovali naprosto poučeně." Samozřejmě, že si nevšiml. Díval se na ceremoniál, jako většina z nás, v televizi. Diváci však dostali do rukou barevné baterky a jasné instrukce, jak volat sláva, pak si už našli ten správný směr a mávali a mávali. A pokud jde o míru poučenosti v tom, komu volat sláva (tuším, že tím pan Polívka míní obzvláště silný potlesk iráckému družstvu), tak k tomu devadesát tisíc diváků žádné zvláštní instrukce nepotřebovalo, neboť byli státními médii za posledních několik let už zmasírovaní dost. Už v roce 2003 (byl jsem zrovna v ČLR na studiích) byli masírováni nepřetržitým zpravodajstvím Čínské centrální televize CCTV z války v Iráku. Nemůžu si nevzpomenout, jak si tehdy čínští cenzoři vzali 24 hodin na rozmyšlenou, než do televize a na internet pustili obrázky obyvatel Bagdádu v euforii strhávajících sochu Saddáma Husajna. Jak to vysvětlit, když jsme předtím našim lidem dva týdny tvrdili, že to Američané nemohou vyhrát? Ale co, nakonec se přece strhávala socha diktátora, kterého Američané sami dosadili. Nakonec ten potlesk nebyl ani tak pro Iráčany jako spíš proti Američanům. Podle pana Polívky si prý máme poslechnout vyjádření našich i světových sportovců ke kvalitě zajištění her. O čem to má podle něj vypovídat? Na je možné si poslechnout velmi poučné vyjádření britských a amerických sportovců ke kvalitě zajištění olympijských her v Berlíně roku 1936 (0:27). A také vyjádření k oné spontaneitě, s jakou se tam tehdy hajlovalo (7:05). Ale už dost. Bolí mě z toho datlování záda a oči. Jdu si zaběhat tam, kde se nevzdouvají žádné úžasné mexické nebo čínské vlny, kde zurčí jen Šárecký potok, šumí stromy a štěbetají ptáci. Zavzpomínám si při tom určitě, že za přístup do srovnatelně krásných kulturně-přírodních památek (např. parku Yiheyuan) se v Pekingu platí dost vysoké vstupné, připomenu si, jak je úžasné, že si můžu takto příjemně protáhnout ztuhlé údy na předměstí našeho hlavního města (přál bych vám vidět předměstí Pekingu jakož i dalších čínských velkoměst), aniž bych se vrátil s očima zarudlýma od smogu, a že to mám přes ulici a zadarmo. Doufám, že to tak zůstane. |
Čína | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
20. 8. 2008 | Olympiáda a zdravý rozum | Jan Chmelarčík | |
13. 8. 2008 | G8, OECD či WTO: Dupání rozmazlených dětí v bačkůrkách | Štěpán Kotrba | |
13. 8. 2008 | Amen, pane premiére | Miloslav Štěrba | |
12. 8. 2008 | Podvody při marketingu čínských olympijských her | ||
11. 8. 2008 | Proč česká média nenávidí Čínu - kterou neznají | Jan Polívka | |
8. 8. 2008 | Úvodní ceremonie jsem se rozhodl neúčastnit, Čína se musí změnit | ||
6. 8. 2008 | Pozor na ideologickou zaujatost | Lukáš Zádrapa | |
6. 8. 2008 | Čínský šok | ||
6. 8. 2008 | K diskusi o Číně | Boris Cvek | |
24. 7. 2008 | Čína "povolí politické protesty během Olympijských her" | ||
22. 7. 2008 | Pozemská bída národní hudby | Jan Chmelarčík | |
16. 7. 2008 | Nedostatek žen povede v Číně k občanskému násilí | ||
30. 5. 2008 | Firma Dior zlikvidovala reklamu Sharon Stoneové pro Čínu | ||
19. 5. 2008 | Dalajláma nebyl přijat na vládní úrovni | Richard Seemann | |
2. 5. 2008 | Čína si vybudovala tajnou základnu pro jaderné ponorky |