Vystudoval jsem na filozofické fakultě pedagogiku a několik let jsem pracoval jako sociální pracovník v nízkoprahovém klubu. Tedy pohybuji se v oborech, jejichž cílem skutečně není vytváření jakéhosi produktu, ve smyslu nějaké prodatelné komodity, třeba rohlíku, jak píše pan Rusek. Na rozdíl od Ruska jsem však přesvědčen, že produkty vytvářené humanitními obory mají mnohem větší hodnotu, než rohlíky, přístroje na výrobu nanovláken, radiolokátory Tamara a jiné úžasné výtvory českých vědců (a pekařů). Jejich produktem je totiž člověk sám. Hodnota práce humanitních oborů spočívá v tom, že kultivují osobnost člověka, učí ho rozumět sám sobě a dobře se sebou samým vycházet, rozumět druhým lidem a rozumět světu. To není málo a je to něco, co povětšinou technické (většinou úzce specializované) obory nenabízejí. Pro mě představují tyto hodnoty základní předpoklad hladkého fungování společnosti. Politologové ani filozofové tu nejsou od toho, aby řešili problémy společnosti (od toho jsou politici), ale aby tyto problémy nacházeli, uměli je pojmenovat a nabízeli možnosti řešení. O jejich realizaci ať se postarají páni, kteří na to mají ty správné páky (nebo gule).

Na závěr nutno zdůraznit, že absenci hmatatelného produktu své práce si humanitní vědci a pracovníci v humanitních oborech uvědomují a je pro ně frustrující. Je těžké věnovat se s láskou profesi, v jejíž výsledky můžete jen doufat. Tak učitel, sociální pracovník, sociolog je odsouzen k neustálé práci na kultivaci společnosti, aniž by kolikrát vůbec za svůj život měl příležitost ověřit, že jeho působení pozitivně ovlivnilo byť jen jediného člověka. Ač to může znít jako klišé, v těchto podmínkách a za skutečně mizerného a nespravidlivého ohodnocení je nutno brát svou profesi jako skutečné poslání. To není pouze rohlík, ale tvrdý chleba těchto profesí. Ale co by bylo bez nich?