Kdo četl předchozí knihy autora, což se tak trochu předpokládá, toho jistě název poslední knihy nepřekvapil. Analita je pro autora jednou z hlavních formujících sil kultury a autor ji tímto respektujícím názvem povyšuje nad ostatní kulturní hybatele, což má význam v kontextu s obsahem.

Je však nutno jedním dechem dodat, že analita není jediným rozměrem knihy a podle všeho si autor nemyslí, že ani světa. Autor opět míchá koktejl nejrůznějších "případových studií", rozprostřených od bible ke krtečkovi, které jsou samozřejmě přefiltrované převážně psychoanalytickými spisy, ale také studiem mýtů a velkým záběrem do dalších zdrojů z široké humanitněvědné oblasti. Pokud jste knihu ještě nečetli, připravte se na relativně spletitý prales myšlenkových proudů, které autor, jak už několikrát dokázal, umí velmi umně a symbioticky prolínat. Je v tom, řekl bych, pořád velký kus literární estetiky (někdo říká poetičnosti). Je v tom stále zakódováno to narativní schéma o bytí v nevědomí a náhlém odhalení (jako třeba ve filmu Matrix ), ten příběh o totálním odkouzlení kultury novodobých šamanských kultů, zjevujících se v podobě high-tech mediální reinkarnace. Je v tom pořád ta provokace, vyslovovaná se sebejistotou nadhledu nad provokovaným, tedy nad kulturou a společností. Je to všechno tam, ale rozdíl zde přesto je, možná nepatrný a hraničící s oblastí interpretační subjektivity, jenže autor typu Sterna těžko může očekávat, že se jen třeba dvojice recenzentů v některých úhlech pohledu úplně nerozejde....

Jde částečně o to, že poslední kniha má ambici, řekl bych vyšší než knihy předchozí. Souvisí to jistě s tím, že autor se pustil do velmi složitého úkolu, jakým bylo psychoanalytické převyprávění některých pasáží bible a analýza jejího významu. Zejména k této, rozsahem i závažností nosné části knihy, se také vztahuje autorovo prohlášení z úvodu knihy, že bude tato kniha považována za "bibli atheismu". To jistě není sdělení, které by se dalo bez povšimnutí obejít, vždyť jak hluboce sémanticky plná jsou slova jako atheismus a bible, natož pokud jsou uváděny ve vzájemném vztahu. Tato skutečná ambice se zjevuje jako jeden z hlavních otazníků, které směřují k ohledávání hranic autorova, nutno přiznat velkolepého a přirozeně suverénního pojetí skutečnosti. Jenže, skutečně potřebuje atheismus bibli? A skutečně je tak zásadním zjištěním, že bůh je psychická veličina?

Částečně pak jde o určité obroušení autorova vzývání kulturní revoluce neustálým "odkouzlováním" reality, voláním po "skutečné" kultuře, poukazování na "šlem", který ji v jejích eruptivních (a zároveň dominantních) projevech pokrývá a o kterém autor mluví jako o skutečnosti, kterou sprostě jen společnost nedokáže sama přiznat. Ne že by se tento motiv v Análních světech nevyskytoval, ale na scénu přichází jistá autorova pochybnost vůči komplexnosti předestřeného interpretačního modelu, na což navazuje tato recenze dále zmínkou o problému fetiše.

Odhalené ambice i sebe-pochybnost jsou důležitými skeptickými kořeny pro čtenáře. V mnoha ohledech se totiž čtenář ocitá jakoby před pódiem experimentálního divadla, na němž se odehrává vynikající drama, příběh o univerzálních principech kulturního vývoje lidstva. To může čtenáře samozřejmě pohltit. S Janem Sternem potom nemá smysl se přít, jeho model je skutečně natolik dobře vystavěný, že dobývat ho je dost těžké. Možná by to někdo zvládl, ale stejně si myslím, že by to nebylo úplně zajímavé. Stern má jednoduše v mnoha věcech pravdu a v mnoha věcech skvělý postřeh.

Má smysl jím ale skepticky pronikat, dívat se na něj z tolika úhlů, z kolika je to možné. Zde více než kdy jindy má význam snaha pochopit autora samotného, protože jeho kritika míří přímo k tomu, čímž jsme a za co se považujeme. Stern nás poněkud "rozvrací", takže je dobré vědět, jakým způsobem se "transcendoval" a získal svůj kritický nadhled. Je dobré vědět, odkud se dívá a kam, aby čtenář pochopil, co říká a proč to říká. Pak je možné ho i překročit skeptickými otázkami a polemikou. Rád bych na tomto místě dodal, že i když mohou znít některé názory na knihu nepříliš lichotivě, pokud kniha plní tuhle funkci, má smysl.

Významným výběžkem, na který čtenář při skeptickém pronikání Análními vesmíry narazí, je značná míra primitivizace kultury. Analytický přístup Jana Sterna je dvousečná zbraň. Na jedné straně odhaluje, a zde je možné s autorem souhlasit, určité struktury vepsané pod kulturními texty v jejich nejrůznějších formách a typech. Na druhou stranu taková analýza (odkouzlení) způsobuje tvrdou nivelizaci, kterou je možné sledovat třeba v kapitole věnující se psychoanalytickému přístupu k umění. Z analýzy pak autorovi logicky vyplývá, že hodnota jednotlivých kulturních artefaktů rázem mizí a autorovi tak zbývá pouze pár textů, které mají skutečnou uměleckou hodnotu. Ostatním přiznává Jan Stern pouze hodnotu psychoanalytickou, bez ohledu na to, zda pocházejí z kultury vysoké, nebo z braku. I kdyby tomu tak bylo, i kdyby psýché, jak ji (ho, to) zmapoval Freud a jeho následovníci až po Sterna, skutečně dávala veškerý nebo téměř veškerý význam kultuře, znamená to pak, že tento význam je možné podrobit pouhé regresivní analýze a vše, co přesahuje její hranice, označit za blábol?

A není to jediný rozpor. Podle všeho se totiž zdá, že autor zaměňuje umění a estetiku, protože když hledá odpověď na otázku, zda má umění nějakou hodnotu, musí v tom případě najít nějakou normu, která umění hodnotu dává: tedy estetiku. Váhá tedy spíš nad normativy než nad uměním, ale to asi vyplývá z faktu, že autor sám čerpá z nejrůznějších kulturních zdrojů, (čímž nerespektuje v podstatě žádnou hodnotovou stupnici) a přitom v nich nalézá ty stejné věci, což je vlastně hlavní důkaz věrohodnosti jeho modelu čtení kultury.

V okamžiku, kdy autor používá tuto metodu ve své práci, je to velmi pronikavý způsob hodnocení kultury, v němž se všechno míchá jako Sadových análních halucinacích, jak by možná autor jinými slovy napsal, a je to často zajímavé. V celkovém vyznění práce ale posléze tato setrvalá, intenzivní a rádoby vše pronikající aplikace nepochybně velmi dobře připraveného modelu jako zevšednění všeho, co kultura tvoří, vede k určitému způsobu nivelizace kulturních projevů a tedy k určité apatii při přijetí tohoto modelu čtenářem. Autor sám k tomu v části zabývající se problematikou fetiše přiznává, že vlastně neví, jestli fetiš, při nepochybném ukotvení fetiše v jeho psychoanalýzu respektujícím kulturním rámci, vyznívá jako negativní či pozitivní kulturní element. Přitom je z autorových knih patrné, že většinou to, co je svou podstatou usazeno v nižších psychoanalyticky definovaných stádiích kulturního vývoje osobnosti (zejména ve stádiu orál-análním a pak i v oidipovském), je také určitou indicií kulturní méněcennosti.

V mnoha směrech, zejména ve společenských vztazích, je podle autora teprve třetí, genitální stádium stádiem kulturní připravenosti. Jenže autor sám patrně dochází k závěru, že v mnoha ohledech je kultura, jako dynamická entita tvořená mnoha různými společenskými (masovými) ději, prostě i v těch nejlepších případech "anální". Proto i vznesená a přitom nezodpovězená otázka o hodnocení fetiše je snad spíš snahou otupit často negativní hodnocení kultury, zejména kultury západních společností. Je to otevírání vrátek k úniku, nebo k překročení sebe sama, které třetí kniha s de facto stejným obsahem jako ty předchozí evokuje?

Je zde ještě další aspekt, který komplikuje vztah mezi autorem a čtenářem a nad kterým se asi každý, kdo knihy Jana Sterna četl, a kdo zároveň zná více o jeho přesvědčení, zamyslel. Je to fakt, že autor musí umět nějak harmonizovat psychoanalýzu s marxismem, což samozřejmě není výjimečné, ale jistě to nese určitá úskalí. Zejména je patrné, že udávání určité hierarchie ve stupních rozvinutosti kultury s určitou "hodnotou -- cílem" (s genialitou nebo s komunismem) je etika marxismu. Což je dobrá metoda, protože když převedeme dvě různá, jednoduchým způsobem neslučitelná pojetí hodnocení kultury na jednu škálu, stačí už jen přiřazovat. Vadí mi, že autor tak musí v řadě případů, chtě nechtě, držet oba "biče" stejným směrem, takže se do sebe zákonitě za chvíli zamotají: genitalita a komunismus se stávají propletenými biči, které nás mají přimět otevřít oči a směřovat k lepší osobní i k lepší sociální realitě? Není to jen prosté rozmnožení marxistického sociálního modelu o psychologický rozměr, které má mít lepší "donucovací" efekt? Přidáme-li do hudby další rytmický prostředek, ale zároveň potlačíme (odkouzlíme, zprimitivníme) melodii, uslyšíme lepší hudbu?

Podivnost poslední otázky se mi snad podaří vysvětlit v následující pasáži. Kdybych chtěl udělat nějaké hodnocení, asi bych řekl, že kniha je v tomto trochu podobná jedné mé zkušenosti s autorem samým. Snad to nebude vadit autorovi ani čtenářům, ale podle mě je možné takto daleko lépe vystihnout dojem, který kniha zanechá (exaktně to totiž vyjádřit neumím). Při někdejší korespondenci s autorem jsme narazili na hudbu a její možnou sdílnost (autor v knize Totem, incest a odkouzlení buržoazie analyzuje text písně jedné popové americké skupiny). Podle reakce autora jsem pochopil, že má k hudbě zvláštní vztah. Sice ji považuje za vážný materiál ke svým interpretacím, ale hledá v ní pouze ty sémantické prvky, které interpretovat umí. Buď je to tedy lyrická (literární) část, nebo to byl v posledním případě, v případě Análních světů a nepatrného, leč nesmírně ambiciózního vypořádání se s "uměním", rytmus. Melodie zůstává nedotčena.

A tohle právě navozuje dojem z knihy: kniha má skvělý rytmus, který tvoří obdivuhodný aparát "bicích" poskládaných ze znalostí z oblasti humanitních věd a schopností progresivního čtení reality, ale je pouze rytmická, opakující se, sugestivní, tím pádem také trochu otupující. Nemá, podle mě, melodii. To je ta strana "za psychoanalýzou", která je odsunuta mimo a autor se někdy uchyluje k tomu, že ji prostě označí za zbytečnou, nebo ji ignoruje. Možná dokonce kvůli sobě samému a se -- sympatickou -- snahou o vyrovnání se sebou samým. To je nepřímo znázorněno kapitolou o vegetariánství, jehož je nepochybně hluboce eticky založený autor "vyznavačem", v němž naopak tvrdí, že vegetariánství může být ta správná cesta, jeli člověk "připraven".

Vybavuje se mi ještě jedna souvislost, která knihu charakterizuje. Vzpomněl jsem si na Woodyho Allena, který ve filmu Annie Hall komentuje projev jedné své nepochopitelné obsese (musel vidět film v kině od úplného začátku včetně reklam a titulků) slovy "jsem anální". Skvěle přitom sehrál onu zvláštní roli, kterou psychoanalýza hraje v kulturním prostředí, pokud se z ní stane kult. "Jsem anální" totiž může znít stejně jako "tak řekl" nebo třeba "amen", a na to Allen hezky mezi řádky upozornil. I psychoanalýza má své hranice a ty jí klade masa, příliš široké publikum, pro které je to velmi cizí svět. Řečeno slovy autora, publikum, které není připraveno (a připraveno nebude). V kontextu této skutečnosti se pak jeví Anální vesmíry jako prohlubující se póza odmítnutí společnosti, jakkoliv je promyšlená a sofistikovaná.

Ale takhle bych končit nechtěl, protož by to k Janu Sternovi nebylo spravedlivé. Patří mezi to málo, které dokáže velmi dobře provokovat současná etická hlediska, narušovat jejich fukuyamovská posthistorická univerzália, ukazovat, že něco takového je jen převlečená religiozita, v níž se skrývají často patologické "úchylky" vývoje společnosti. Ukazuje, že vše, co je možné považovat za v pravém slova smyslu společenské (dané společností samou), nelze zdaleka považovat za probádané, že není možné klást nějaké kulturní nebo politické hranice, pokud nevíme, na jak velkém území se vlastně pohybujeme. Tohle všechno knihu doporučuje.

Příští kniha by však mohla být spíš o tom, co psychoanalýzu překračuje, k čemu se psychoanalýza nedokáže úplně dobře postavit. Zajímalo by mě, na co autor jako je Jan Stern narazí, když se zeptá, zda hranice vlastního kulutrnězpytného modelu jsou zároveň ihranicemi nepřekonatelnými. Příští kniha by mohla být o světech neanálních.