Imagologická ruleta

Kunderův neologismus imagologie přesně vystihuje podstatu dnešní virtuální reality, ve které žijeme:

V současné české imagologické praxi je dnes v módě krom jiného i pátrání po temné minulosti slavných osobností, které z různých důvodů nedostály obrazu morální autority a nějak se zapletly s komunistickým režimem. Tyto příběhy prostě táhnou.

V nedávné době byl na pranýř vystaven "udavač" Jaromír Nohavica, přičemž téměř všichni debatující šmahem odsoudili jak autora samotného, tak jeho písně. Podobně je tomu v případě Milana Kundery. Rozdíl je samozřejmě v tom, že se tentokrát nejedná o regionálního písničkáře ze zapomenutého koutu "východní Evropy", ale o světoznámého spisovatele žijícího ve Francii.

Kundera před dvaceti lety v Nesmrtelnosti formuloval to, co na vlastní kůži v plné intenzitě pociťuje až dnes.

Ruleta se tentokrát zastavila právě u něj.

Vyprávět imago-příběh

Na celé věci by ovšem nebylo nic zarážejícího. Vždyť proč bychom se neměli konečně vyrovnat se svojí vlastní minulostí? Nikdo jiný to za nás přeci neudělá. Je jenom otázka, zda právě takovéto vyrovnávání je tím, co tato společnost potřebuje. Zkusme se nyní podívat detailněji, jak čeští novináři pracují s daty a údaji, které mají k dispozici.

Příběh se začíná v temných padesátých letech: "Od komunistického puče právě uběhly dva roky a stalinistické zúčtování s třídním nepřítelem vrcholí. Milada Horáková je již půl roku vyslýchána a mučena v ruzyňské věznici."

Milan Kundera v příběhu hraje roli člověka, který udal agenta Západu Miroslava Dvořáčka, což je zde prezentováno jako fakt a ne jako hypotéza. Jediným důkazem a dlužno říci, že nikoliv zanedbatelným, je policejní záznam, ve kterém se objevuje Kunderovo jméno. Indicie je to sice přesvědčivá, dle mého soudu však absolutně nedostačuje k tomu, aby se mohlo s jistotou tvrdit, že Milan Kundera onoho osudného březnového dne roku 1950 opravdu seděl v policejní kanceláři a diktoval udání. Chybějí očitá svědectví či jiné dokumenty, které by mohly tuto tezi potvrdit či vyvrátit. Sám spisovatel, který se k tomu vyjádřil včera odpoledne, to rezolutně odmítá.

Imagologický mlýn

Je ale celkem jedno, co tvrdí sám Milan Kundera. To už v tuto chvíli nikoho nezajímá. Pokud bude tvrdit, že nikoho neudal, stejně mu nikdo nemusí věřit, neboť k tomu nemá žádné důkazy. To je zvrhlá logika mediálního provozu. Článek převzaly světové tiskové agentury a zvěst se šíří světelnou rychlostí. Imagologický mlýn se již rozjel naplno a těžko říct, zda jej něco zastaví.

Od pondělního rána hlásaly české internetové deníky: "Příběh agenta, kterého udal Kundera" . Po spisovatelově razantním dementi někdy kolem páté hodiny odpoledne se najednou titulky orwellovsky změnily na: "Příběh agenta, kterého měl udat Kundera." Imagologové si zřejmě uvědomili, že po jejich útoku by mohl přijít protiútok, který by je mohl přijít draho.

Svou troškou do mlýna přispěla i Česká televize, když v nedělních Událostech vyzpovídala "literární historičku" Michaelu Bečkovou:

Je velmi poučné sledovat, jaké "odborníky" si vybírají reportéři ČT za zdroj informací. (Na serveru ČT se také včera objevila zpráva, že Kundera spolupracoval s "tajnou policií" nikoliv tedy jen s SNB. )

Na bohemistické scéně je dost badatelů, kteří jsou schopni fundovaně pohovořit o díle Milana Kundery. Nevím proč byla vybrána zrovna studentka dálkového doktorského studia Univerzity Palackého. (Jméno Michaela Bečková je uvedeno na stránkách Univerzity Palackého v Olomouci. Je možné, že údaj v současnosti není aktuální.) Z jejího projevu se zdá, že Kunderovy eseje viděla opravdu jenom z dálky. Tuším jen, že v neděli před uzávěrkou se skuteční odborníci hledají opravdu těžko. Není snad ani třeba dodávat, že tento nesmysl převzal i server iDnes. Může se někdo ještě divit, že se Kundera už víc než dvacet let s novináři nebaví? Snad jenom když jim ironicky hodí okousanou kost v podobě "rozhovoru", který ale vede sám se sebou.

Imagologický svět nezapomíná samozřejmě ani na "prostý lid":

Život a dílo romanopisce Kundery

Pokud by čeští novináři Kunderovy romány opravdu znali, vytvořili by alespoň svoji upatlanou paralelu s hlavní postavou básníka-udavače z románu Život je jinde . Neznají je.

Připusťme, že Kundera je udavačem. Mělo by to nějakým způsobem změnit pohled na jeho dílo? Mělo by to být dokonce "klíčem k interpretaci jeho děl"? Myslím si, že nikoliv. Vysvětlit v jedné větě proč je ale úkol hodný imagologa. Laskavý čtenář nechť se odebere do nejbližšího knihkupectví.