Vzpomínám si, že když jsem studoval gymnázium, odbyli jsme antiku několika stránkami v sešitě, a tak to bylo s celou světovou literaturou, zatímco v české literatuře jsme se učili o každé hlouposti (nepoměr mezi světovou a českou literaturou je stále patrný i z kojetínského "školního kánonu"). Např. o Antalu Staškovi jsem měl v sešitě více než o Puškinovi nebo více než o Aischylovi, Sofoklovi a Euripidovi dohromady. Podle mého názoru je tohle barbarství.

K výuce klasické literatury jsem se jednou vyjádřil v Tématu (21. číslo) v článku "Světová literatura pro žáky a studenty", dovolím si citovat:

"Vzniká otázka, jak světové klasické (omezíme-li se na to klasické, čili všeobecně po staletí uznávané, pak nám stále zůstává obrovský poklad děl, osudů, svědectví) literatuře učit. Na první pohled je nemožné, aby středoškolský student zvládl adekvátní četbu Fausta nebo třeba Božské komedie, aby byl schopen je reflexivně uchopit v bohatství jejich kontextu. Je též nemožné i časově přečíst během několika let dospívání (včetně doby strávené na univerzitě!) všechno to, co je v klasické literatuře nepominutelně esenciální. Takovýto pohled na literaturu ji ovšem ukazuje v její pravé podobě jako něco náročného, nesmírně bohatého, po celá staletí vlivného, čím se zabývali především duchové vznešení a vzácní. Jak rozdílná perspektiva ve srovnání s memorováním názvů Sofoklových děl a několika stupidních vět učitelky, které je mají vystihnout! Učitel literatury musí pokládat základy, nikoli proletět celé dějiny tak, jako by byly "již naučené" a odbyté. Student by měl dostat šanci pochopit, že to, co se učí v jeho hodině, není triviální zbytečnost, kupa mrtvých frází pro fifleny a hlupáky, nýbrž projekt nad jiné hodnotný, dějinný, klíčový pro život člověka jakožto člověka.

Každá epocha klasické literatury by měla být pojednána ve stylu otevření okna do fascinující zahrady, do níž by se měl student ve svém vlastním zájmu -- nechce-li rezignovat na kulturu a ducha vůbec -- vracet stále a po celý život. Zde je naprosto nezbytné, aby se sám učitel takto vracel a napájel, aby se orientoval, aby dokázal najít inspirující výklad a stejně tak díla či momenty děl, jež mohou být zodpovědně doporučeny studentům k četbě, která v nich zakoření a bude je v dalších životních obdobích lákat k hlubšímu pokračování, vyvolanému potřebou toho, co je bytostně lidské, totiž nového pochopení sebe jako lidské bytosti tváří v tvář novým existenciálním zkušenostem. Jen tak lze pochopit a vyložit otázku, která se jinak zcela pomíjí a která je přitom klíčová: jak je to možné, že literatura hrála v dějinách lidstva tak úžasnou roli, že bez ní nelze pochopit, co je to lidsky existovat?"

Upřímně řečeno, věřím nicméně mnohem více schopnosti mladé mysli vnímat nádhernou velikost géniů (jimž se "dospělí" lidé už uzavřou, protože jim život definuje průměrnost a každodennost) než schopnosti našich učitelů kreativně pochopit třeba Božskou komedii (o BK myslím, že 90% učitelů literatury by ani nebyla schopna ji přečíst). A přece právě Božské komedie se týká jedno z mých velkých překvapení... můj spolubydlící, se zájmem o sci-fi a bez zájmu o klasiky, mi asi před deseti lety spontánně řekl, že Božská komedie je úžasná, úplně mu zářily oči, dokonce si ji půjčil v knihovně a DOBROVOLNĚ (studoval na univerzitě v té době biologii) si ji četl. Ptal jsem se ho proč... a on odpověděl, že o té knize nádherně vyprávěla jeho učitelka na gymnáziu. Tož tedy, řekl jsem si, klobouk dolů, paní učitelko!

Odkaz na kojetínský kánon: ZDE