Píšu sice o tom, že učitelům chybí přirozená autorita a že jsou v koncích, pokud již nechtějí přijímat ani některé dobře míněné rady a názory a vnímají je pouze jako kritiku. Ale ráda bych také upozornila, že učitelé ve velké většině nejsou jen prostými nerozumnými hlupáky, kteří jen omílají naučené fráze. A že ani minutu by takto svou existenci v jakékoliv školní třídě neustáli. V tom návalu různých názorů se zapomíná, že učitelé nejsou životními ztroskotanci, kteří svou práci většinově nezvládají. A že naši žáci a studenti nijak propastně nezaostávají za žáky a studenty v mezinárodním měřítku. A není ani pravdou, že by naši žáci a studenti neuměli myslet a přemýšlet, opakující po celý svůj školní život jen naučené a nabiflované fráze.

Ti, kdo toto výše uvedené tvrdí, jsou patrně sami v zajetí svých klišé, zevšeobecňujících vše a všechno.

Co si však o učitelích myslí děti, žáci a studenti a jaký mají názor?

Do jednoho článku se zdaleka vše nevejde, tak bych jen ve stručnosti a sporadicky uvedla několik výsledků z výzkumů.

Jak tedy vyplývá z různých výzkumných prací, děti a studenti požadují a oceňují takového vyučujícího, který je především:

1. Spravedlivý

2. Umí naučit

3. Je přísný, ale kamarádský (čili udrží si ve třídě kázeň)

4. Má smysl pro humor

Dnes už vůbec není pravda, že je kladně hodnocen ten učitel, u kterého se ve výuce nemusí nic dělat a známky jsou zadarmo. Vidět takto a jen takto dnešní žáky a studenty (i když pro vysokoškolské studenty to v rámci honby za kredity a jejich splnění možná platí více) by bylo poněkud zcestné.

V naší české odborné pedagogické a psychologické literatuře existuje spousta publikací, které se zabývají komunikací mezi učitelem a žákem, zátěží učitelů a žáků, evaluací škol a školního prostředí, atd. Tato oblast není neprobádána, jak se v některých ohlasech a článcích dočítáme. Spíše naopak. Stačí jen umět vyhledat si tyto texty a informace o nich, nejen kriticky konstatovat, že neexistují.

Co se dále týká pedagogů a toho, jak je vidí dnešní školní a studentská mládež, máme k dispozici také další studie a výzkumy. Není možné zde zacházet do podrobností. Ráda bych však jen pro zajímavost a zamyšlení uvedla "rozdělení" učitelů do různých typů podle jedné žákyně 9. tř. ZŠ, jejichž pravdivost jsem testovala na dalších žácích (příznivcům výzkumů se omlouvám za popularizující formu).

Žačka rozdělila učitele a učitelky do těchto kategorií:

a) Hodní k nám, ale nezvládají nás a nic nenaučí,

b) milí k nám, mají nás rádi, naučí,

c) náladoví, přísní, nemají nás rádi a nenaučí,

d) přísní, nepřístupní, ale mají nás rádi a naučí.

Hodní učitelé a učitelky jsou pravděpodobně takoví, kteří všechno prominou a dovolí, nekladou požadavky, nejsou přísní, jsou jen hodní, nic nepožadující, nic nechtějící -- tím pádem znamená hodný totéž co být slabý, nezvládající, v podstatě rezignující, jinými slovy jsou tedy hodní, ale blbí.

Milí učitelé a učitelky mají určité nároky a požadavky, jsou důslední, vytyčují si určitou míru a normu chování, mohou být i přísní. Žáci však vycítí, že to s nimi myslí dobře a že k nim má učitel či učitelka určitý pozitivní vztah, který jim dovolí "být milí". (Slovní základ je zde stejný jako ve slově milovat a opravdová, skutečná láska je vždy zároveň zodpovědná, proto všechno nepromíjí, není lhostejná, není bez nároků, je svým způsobem starostí a péčí).

Náladoví a přísní učitelé a učitelky, ti vzbuzují většinou jen strach a jen zdánlivě něčemu doopravdy naučí.

A přísní a nepřístupní učitelé či učitelky? To jsou takoví, kteří si žáky a studenty nepřipustí příliš k tělu, více tím chrání sebe samotné (to "milí" učitelé to mají složitější), jsou navenek chladní, ale mají o žáky a studenty zájem ve smyslu vlastní zodpovědnosti. Jsou to v podstatě svým způsobem "tajemné" osobnosti -- a děti mají tajemství a tajemno rády.

Všimněte si důležitosti charakteristiky "mají nás rádi" a dovětku "naučí". Právě toto může být chápáno jako to naše obvyklé "pedagogické klišé" -- jak je vidět, patrně není.

A ještě závěrem -- studenti učitelství si měli v rámci mého semináře z pedagogiky vzpomenout na svá vlastní školní léta a na své učitele. V množství sepsaných vzpomínek (za pět let jich bylo více než tisíc) se ukázalo, že škola v nás zanechává spíše negativní než pozitivní vzpomínky. Do deseti let převládaly vzpomínky úzkostné (u mužů i u žen) a někdy skutečně velice zarážející svým obsahem. Do patnácti let pak bylo nejvíce vzpomínek tzv. špinavých, označujících situaci, kdy bylo pisateli nějak ublíženo. Problematika je mnohem složitější, než jak ji zde lapidárně popisuji. Co však z výzkumu a podle provedených celkových analýz vyplývá, je to, že v nás ve vzpomínkách na školní léta v žádném případě nepřetrvává krása a radost z poznání, ale úzkost, strach, pocity viny a pocity ublíženosti (jedno či oprávněné nebo neoprávněné).

Úzkost a "špinavost" ve vzpomínkách vychází mimo jiné z neustálé interakce učitelů se žáky. (A jsme opět u chybějící přirozené autority). Každé slovo, které učitel vysloví, se může navždy zapsat do žákovy (studentovy) paměti. Učitel už dávno o svých slovech nemusí mít ani ponětí, zapomene je třeba již tentýž den při východu z dveří třídy. Jiný dopad to však může mít na dítě a bohužel zde asi platí básníkův výrok o "vražedných slovech, která jsou vražednější" než činy a jejichž ozvěna se strašné rozléhá. Někdy až překvapivě do celého budoucího života.

Polemika o učitelích a učitelské profesi by tak podle mého názoru neměla být vedena ve smyslu vzájemných napadání a osočování z neznalostí nebo z nevzdělanosti těch či oněch. Je to příliš vážné a závažné téma, ovlivňující nás všechny a nezaslouží si až takovou slovní degradaci. Učitelé nejsou jen na odstřel či "vypráskání" ze škol. Potřebujeme je.

Není jednoduché být v dnešní době žákem a studentem.

A už vůbec není jednoduché být v současné společnosti "skutečným" učitelem.