Páter Lízna ve svém kázání povzbuzoval asi 150 přítomných Romů a 50 Neromů k větší aktivitě: "Všichni jste děti boží, i když vám nadávají. Politici, pokud nebudou s chudými, ztratí všechno". Při srovnávání života sociálně slabých a majetné elity uvedl, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč branou ráje. "Nenechte se zatlačit do ghett," vyzval Romy. Kritizoval také provádění potratů a ženám doporučoval: "Neříkejte jenom, že jste těhotné, ale že jste v požehnaném stavu. Někdy ženy pod tlakem situace volí interrupce, k tomu nepřistupujte. Když už se tak ale stane, tak podle teoložky Marty Rubinové děti zabité v lůně matky se za ni u boha přimlouvají." Lizna také ocenil, že znovu vychází Romano hangos. "Je tady rozhovor se Zdeňkem Gužim, jedním z vás, který kandiduje ve volbách. Velmi mě potěšilo, že si váží blahoslaveného Roma ze Španělska Ceferina Jiméneze Mally, zvaného El Pelé. Kdo z vás to četl?" zavtipkoval a spočítal pět zdvižených rukou.

Na otázku Romano hangos, zdali ho o příznivou zmínku o našem listě někdo požádal, páter odpověděl: "Nikoliv, to bylo takové momentální vnuknutí boží."

Vyzdvihl také text Luboše Palaty z Lidových novin o tom, že Romové jsou celosvětovými průkopníky migrace, kteří navíc při svých cestách neválčili, nezapalovali a nezabíjeli. Areál baziliky pak patřil hudebním a tanečním skupinám, na které se přišlo za slunečného počasí přišlo podívat asi 400 Romů a 30 Neromů. Jako první vystoupil soubor Čercheňa z brněnského Dromu pod vedením Patricie Hanzelové. Následovalo středisko volného času Devleskhere Čhave z Valašského Meziříčí, Vzájemné soužití z Ostravy, hiphopový Rock Kojetín vedený Stanislavem Pompou a řada dalších skupin z celé republiky, na pódiu zněla romština, ale i maďarština, slovenština a čeština.

Během festivalu Romano hangos hovořilo s páterem Františkem Líznou. Toho provází nekonformita a konflikty se stranickými i církevními autoritami celý život. Tento tvrdý antikomunista a přitom sociálně orientovaný člověk, silně věřící katolík a přitom častý kritik oficiálního církevního establishmentu v posledních letech upoutává pozornost angažovaností ve prospěch Romů. Vyčítá si ale, že se mu zatím nepodařilo zaangažovat ostatní kněze. "Zpronevěřujeme se jádru evangelia, že máme být mezi chudými," tvrdí.

Šel jsem pěšky na poutní místo v Chersonu na Ukrajině. Vycházel jsem z kopce Kremenec na slovensko -- polsko -- ukrajinské hranici. Potkal jsem tam jediného člověka -- představte se, víte koho? Fotografa, který dělal pro časopis Romano Vod'i! Byla to pátá etapa mojí pouti. Předsevzal jsem si to, když jsem se v roce 1984 vrátil z vězení. Celkem mě věznili čtyřikrát, naposledy v osmaosmdesátém, odseděl jsem dohromady 4 roky. Šel jsem bez mobilu, jen pěšky. Víte, k Romům jsem přilnul srdcem, takže jsem taky Rom. Ale i když jsem Rom, tak koně zatím nemám. Pouť do Chersonu, to bylo celkem 1600 kilometrů. Pomohla mi tam Romka, i když sama měla málo, přitom z jedné fary na Ukrajině mě vyhnali. Spal jsem taky pod širákem v krymské vesnici zvané Traktorovka. Když jsem uslyšel v noci z minaretu pod tmavou oblohou zpěv muezzina, bylo to něco nádherného. Ovšem uvědomil jsem si, jaké my křesťané máme štěstí, že na rozdíl od Alláha je Kristus mezi námi.

Mám rakovinu, lékaři mi tu cestu nedoporučili, ale po návratu zjistili, že se mi krev zlepšila.

Antropologové ať zpokorní a naslouchají romským vůdcům. Jistě, Romové se neasimilovali, jsou sví. Nelpí na bohatství, není to agresivní národnost. Jsou mnohdy způsobem obživy a životem blízcí tomu, s čím se setkával Kristus. Jde o lidi pohybu, poutníky, o křesťany. Všimněte si, že Romové i Źidé, a to mají společné, úplně nesplynuli s okolím nikde, v tom vidím určitý hlubší záměr.

Moje matka pochází z Chustu, z podkarpatské Rusi. Myslíte, že by se třeba tam sblížila s nějakým Romem a já to měl v genech? Ne, tak teď trochu vážně. Kvůli stržení rudé vlajky jsem byl v trestné rotě v Michalovcích dohromady s Maďary a Romy. Na závěr vojenské služby mě poslali pást vepře. Mí nejbližší sousedé v té oblasti byli taky Romové. Aby mně Romové ty prasata nerozebrali, dali mi nadřízení samopal se slepými náboji, abych střílel do vzduchu. Zde jsem s nimi navázal první kontakt, nic špatného se nestalo. No a pak ve vězení mě dávali na jednu celu s Romy, tam jsme se poznali. Od té doby jsem s nimi stále v kontaktu. Teď už 10 let se na faře starám o romského chlapce. Mnohokrát mně sebral peníze, ale ke konci života už to vidím pozitivně. Vždyť možná krade možná méně než jeho otec.

Do staré občanky jsem si dal, že jsem Rom. Jeden jezuita, můj nadřízený -- se mě ptal -- co tou svou romskou národností, ke které ses přihlásil, chceš vlastně říct? Odpověděl jsem: četl jsem v evangeliu, že máme být na straně chudých. Pokud tuhle věc nebudeme řešit, pak může přijít doba, kdy dají Romy do táborů. Pak přijdu na bránu a řeknu -- já jsem taky Rom, na mě jste zapomněli. To abych byl pořád s chudými.

Ale já myslím, že to se snad nestane. Rád bych svůj život dokončil tím, že třeba budu zabit ve rvačce se skinheady na obranu Romů, aby oni věděli, že za nimi ostatní stojí.

V oblasti vzájemného soužití se nabízejí tři možnosti: Když budeme proti, tedy "to be against", dopadne to špatně. Další postup je pracovat pro Romy, tedy "to be for". Nejúčinnější je ovšem být s nimi, "to be with". Když se objeví ušlechtilý člověk, který chce pomáhat, nemusí jezdit do Afriky, ale může pracovat tady doma s Romy. Přál bych Romům někoho, kdo by pro ně měl význam jako Martin Luther King pro černochy. Prostě aby se objevila věrohodná schopná a vlivná osobnost z jejich řad.

Tak třeba někteří ultrakatolíci si nepřejí, aby zde byly mešity. Ale ty se přece staví proto, aby zde nebyl terorismus. Sami chceme náboženskou svobodu, ale nechceme ji někdy dopřát jiným. Je to v pořádku?

Čunek? Víte, když začal ve Vsetíně, napsal jsem mu ze začátku slušný dopis. Ale pak se ukázalo že to neodpovídá mojí naději. Nejvíc mě zklamalo to, že takhle jedná člověk hlásící se ke křesťanství.

Text vyjde 15. října 2008 ve čtvrtém čísle listu Romano hagnos, dostupném na http://www.srnm.cz