V úterý 10.1.2006 etická komise Soulské národní university oznámila, že ne jeden, ale oba přelomové články týmu ex-profesora Woo-suk Hwanga v časopise Science týkající se lidských buněk jsou založeny na podvrzích. Stalo se tak jen dva měsíce poté, co jeden americký spoluator 11. 11. 2005 veřejně oznámil výhrady stran etických aspektů práce - to ukazuje na vysoké nasazení komise, která m.j. musela zajistit provedení řady kontrolních testů. Současně však potvrdila, že naklonování psa Snuppyho je pravdivý výsledek. Tím skončilo hlavní dějství dva měsíce trvající ságy. Ta začala zprávami, že buňky pro výzkumy nuceně poskytovaly členky Hwangova týmu.

Deset let od úmrtí prezidenta Françoise Mitterranda je ve Francii důvodem k různým typům oslav. Média přinášejí vzpomínky, rozbory a názory včetně kontroverzí, která tato osobnost poválečné Evropy dosud vyvolává. Jenom ve Francii vyšlo k tématu "Mitterrand" v loňském roce více než 20 knih. Je vůbec možné pouhých deset let po smrti zhodnotit Mitterranda s dostatečným odstupem? Kdo byl skutečně François Mitterrand?

Dovolil jsem si vypůjčit název svého dnešního příspěvku ze stejnojmenné knihy od Pavla Kosatíka, která vyšla poměrně nedávno. Zmínit bych se však chtěl hlavně o čerstvém produktu z dílny samotného Pavla Kohouta. Tedy přesněji řečeno, jeho autobiografické knize To byl můj život??, která mapuje prvních 51 let jeho života, tedy dobu než byl přinucen k emigraci. Má pozvánka či snad doporučení k zakoupení nebo aspoň přečtení si této knihy bude možná až příliš nekritická, protože považuji jejího autora za jednu z nejzajímavějších žijících českých osobností, ale čtenáři Britských listů mi snad prominou mé mladické nadšení.

K tomu Jan Čulík, Případ Pavel Kohout - historie o tom, jak vás vyplivne stádo

V článku Kam spěje AERO Vodochody?" se bohužel objevují některé nepřesnosti, které je nutné uvést na správnou míru, píše Vítězslav Kulich, tiskový mluvčí, AERO Vodochody a.s.

Především dne 12. prosince roku 2005 byl Evropskou agenturou pro bezpečnost letectví (EASA) vydán typový certifikát pro letoun Ae270, který znamená úspěšný návrat společnosti AERO Vodochody a.s. (dále AERO), zaměřené v posledních 50 letech zejména na vojenskou letadlovou techniku, k vývoji a výrobě také civilních letadel.

Nějakou dobu sleduji diskusi, která se na Britských listech vyvinula kolem "pětatřicátníků". Teprve článek pana Záloma "Daně, solidarita a individuální práva" mne však pořádně nadzvedl ze židle. Abych opět našel ztracený klid, nezbývá mi než reagovat, protože s takovou snůšku krátkozrakých tezí jsem se již dlouho nesetkal.

Bez daní nelze žít. Poznal to i pan Zálom, i když nám stále tvrdí opak. Jenom se lišíme v tom, co by se z nich mělo platit. Přímo vrcholnou ukázkou jsou slova pana Záloma: "Stát, který by nechtěl pošlapávat práva svých občanů, by tedy musel upustit od regulace a kontroly ve většině oblastí, do které dnes zasahuje -- tedy školství, zdravotnictví, kultura, sociální politika. V principu by se staral jen o ochranu osobních práv, ochranu jednotlivců před zločinci a podvodníky, případně před ohrožením zvenčí a k tomuto účelu by mohl vybírat malou a rovnou daň, která by vyjadřovala podíl daňového poplatníka na fungování bezpečnostního aparátu".

V článku "Daně, solidarita a individuální práva" se autor Luboš Zálom staví za zrušení či podstatné omezení státem nařizované solidarity. Autor zřejmě napsal článek proto, aby vyvolal úsměv na mé tváři, míní Pavel Stankus. Nic takového totiž, tedy státem nařizovaná solidarita, neexistuje. Ani v liberální, ani v jiné společnosti.

Stát není bytost s vlastním vědomím a vůlí. Je to jen abstrakce. Nic nevnímá, nic nenařizuje. Je to pouze věc skupiny lidí, kteří v definovaném uskupení, které nazýváme stát, prosazují, tak či onak, své záměry.

Začnu citátem z článku pana Záloma: "Velká část lidí, kteří v současné době nějakým způsobem parazitují na nucené solidaritě, by si prostě musela zvyknout, že se musí spolehnout sami na sebe, a ti kteří naši pomoc skutečně potřebují, ji dostanou prostřednictvím dobrovolné (tedy pravé) solidarity".

Nejprve se pana Záloma musím zeptat, koho vlastně řadí mezi "parazity". Přepokládám, že určitě nemá na mysli některé naše zákonodárce, kteří v pracovní době čtou denní tisk, eventuelně se opíjejí. Jistě také nemá na mysli poslance, který si (jistě podle zákona), nechá za odstoupení vyplatit 370 000 Kč. Jen tak mimochodem, je to 37 měsíčních platů obyčejné prodavačky v hypermarketu. Z této mé věty nečiší závist, jak se jistě někteří čtenáři budou dommnívat, čiší z ní odpor k něčenu tak neetickému a nemorálnímu.

Obavy nejmenovaného univerzitního učitele podepsat se pod vlastní názor chápu. Na rozdíl od Aleše Uhlíře nejsem vyznavačem životního stylu vz. Ladislav Klíma ani teoreticky a o svobodě slova uvnitř institucí typu státní správy či vysokých škol jsem si nikdy nedělal iluze. Pár známých tam mám také. Aby bylo jasno, rozhodně tyto poměry neschvaluji. Jenže nemám po ruce žádný recept na jejich překonání. Tedy pokud nechci pronášet obecné fráze o potřebě statečnosti a angažovanosti těch, kteří mohou být velmi rychle vyhozeni, neboť jejich šéfové nejsou na jejich práci zas až tolik závislí. To je odvrácená strana institucí založených na sociálních vztazích.

Redaktor Britských listů Štěpán Kotrba vyjadřuje nelibost nad tím, že jsem protestoval proti jeho relativizujícímu přídavku pod nadpis "Německo sází na efektivitu a nezávislost, proto končí s atomovou energií", kterým jsem si dovolil shrnout obsah oficiálního tiskového prohlášení německého spolkového ministra pro životního prostředí, ochranu přírody a bezpečnost reaktorů.

Ačkoliv jsem nepsal autorský článek o jaderné energetice Německa v kontextu jeho politické situace, ale pouze reprodukoval a upozorňoval na oficiální tiskové prohlášení, panu Kotrbovi patrně vadí, že jsem se nezmínil o mediálních přestřelkách německých politiků k tomuto tématu, a tím se dle jeho slov snad dopustil zamlčení části pravdy a tedy "lži".

Na článek "V ČR je příliš mnoho lékáren" přišlo několik reakcí. Někteří čtenáři upozornili, že zisk z prodávaných léků je ve skutečnosti daleko menší, než o jakém hovoří pan Horák. Z toho by podle jeho argumentace však vyplynulo, že by lékáren mělo být ještě daleko míň, než kolik on navrhuje. Jiní čtenáři ale poukazují na to , že v porovnání se západní Evropou je česká lékárenská síť řídká. Z čtenářských reakcí vyjímáme:

Ve Britských listech se objevilo několik reakcí na článek "Hnutí za život: za svět konzervativnější a méně svobodný!", který vyšel 5. ledna 2006. Ráda bych stručně reagovala na jeden přímý dotaz z reakcí. Základním principem hnutí za svobodnou volbu není propagace interrupcí, ani suspendace práva na život. Hnutí za svobodnou volbu se snaží racionálně reagovat na (bohužel) existenci interrupcí. Netváří se, že tento problém jde zázračně smést ze světa, ani jako morální arbitr, který si přisvojuje právo soudit životy druhých lidí.

Debata o přerušení těhotenství má, pro dnešní dobu, několik charakteristických rysů. I proto jsem se pokusil si utřídit názory. Nejsem gynekolog a z fakulty jsem již pár let. Nicméně některé věci se nezměnily, jiné je možno najít v informačních pramenech.

Především každý s diskutujících mluví o něčem jiném. Někdo o právech ženy, někdo o právech dítěte (či embrya), někdo jenom dehonestuje jiný názor.

Pro paní Sylvu Bernardovou:

Je to zajímavé, že ve svém článku apelujete na zodpovědnost, ale zároveň píšete jedním dechem o masivní propagaci antikoncepce jako o něčem takřka kriminálním, co zavádějí neomarxističtí ideologové a feministky? Ta zodpovědnost je tedy pouze a jedině abstinence? ptá se Alice Valkarová Sylvy Bernardové a pokračuje:

Já si naopak myslím,že masivní propagace antikoncepce je jedinou cestou, která umožní snížit počet potratů u nás -- ostatně se to prokázalo poklesem počtu potratů po r.1989. V Africe pak může mít ještě další příznivý vliv na zmenšení počtu lidí (a už narozených dětí, jejichž osud vás ale, zdá se, tolik neznepokojuje) nakažených virem HIV.

V reakci na některé články mi připadá, že nejideálnější by bylo, kdyby nechtěné děti donosili muži z Hnutí pro život a jim blízcí (muži), píše Václav Votruba. Splynutí dvou buněk, zárodek, embryo je už podle nich dítě, které má před sebou budoucnost hotového člověka. Proto jsou pak ochotni ženu, která takového budoucího člověka odmítá devět měsíců nosit a porodit, což je samo o sobě velmi náročný výkon, k takovému kroku donutit ať chce, nebo nechce.

Smířlivá odpověď Štěpánu Kotrbovi.

"Bůh postavil člověka do ráje a řekl: Vezmi si, co chceš, a zaplať za to." (C.S. Lewis?)

Vážený pane Kotrbo,

mám plné porozumění pro Vaše ohnivé zaujetí proti všem, kdo se pokoušejí znásilňovat lidskou svobodu. Nevím sice, proč Vám takové lidi ztělesňuje zrovna ten prožluklý flanďák, možná je v tom nějaká špatná osobní zkušenost. Vím ale, že máte velmi jemný čich na jakoukoli křivdu, tudíž hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost. Nebude tedy pro Vás problém rozeznat, že svou výzvou paní Sokačové jsem ani jí, ani ženám obecně nic nevnucoval, jenom jsem si dovolil položit jakousi otázku.

Dotaz Rádiu Jerevan: "Je pravda, že u vás v Arménii roste obilí jako telegrafní sloupy?" -- "Samozřejmě, místy dokonce i hustěji." Na tento vtípek z časů minulých jsem si vzpomněl, když jsem v Britských listech četl zprávu o tiskové konferenci německého spolkového ministra životního prostředí Sigmara Gabriela. O tomto ministerstvu je všeobecně známo jeho dlouhodobé personální a ideové propojení s ekologistickým hnutím. Základním článkem víry ekologistů je protijaderný aktivismus, který v Evropě svá zlatá léta prožíval v 90. letech dvacátého století.

V neděli 8. ledna si prostříleli američtí vojáci v Bagdádu cestu do bytu iráckého novináře Aliho Fadhila, který pracuje pro deník Guardian a britskou televizní stanici Channel Four. Stříleli do místnosti, kde spal se svou manželkou a dětmi.

(K tomu:

"Když jsem se pozastavoval nad tím, že se rozdávání těch peněz vůbec nezaznamenává, jeden můj kolega mi řekl: 'Podívejte, Crone, 700 milionů dolarů je fyzicky spousta peněz. A když někdo přijde a chce na něco pár milionů, trvalo by to strašně dlouho, než bychom to přepočítali, tak to neděláme.'" Crone na to namítl: "No, tak jste ty peníze aspoň mohli před vydáním zvážit, mohli jste zaznamenat, že jste někomu vydali řekněme padesát kilogramů stodolarových bankovek."

Irák: Největší korupční skandál ve světové historii ZDE)

Alimu Fadhilovi, který před dvěma měsíci obdržel za svou novinářskou práci mezinárodní cenu Mladého novináře roku, kterou uděluje organizace Foreign Press Association, dali američtí vojáci na hlavu kápi a odvezli ho k výslechu. O několik hodin později byl propuštěn.

Tony Blair by měl být konečně kvůli Iráku předčasně odvolán z premiérského úřadu, argumentuje generál Sir Michael Rose, vrchní velitel britských ochranných sborů v Bosně.

Války bývají vítězné, když občané, vláda i armáda pracují navzájem v součinnosti pro společnou věc, o níž jsou upřímně přesvědčeni. Většinou jsou vojenští velitelé nejopatrnější - protože chápou lépe než kdokoliv jiný, co to znamená jít do války.

I když v autentické demokracii musejí zůstat vojáci podřízeni svým politickým pánům, mají jasnou odpovědnost upozornit na to, kdykoliv je politická strategie chybná anebo špatně připravená.

Jak nám velice pěkně vysvětlil ten deviantní bolševik Filip Sklenář, tzv. seriózní média nemusí být zároveň inteligentní. Seriózní se jim říká podle toho, že se mnohdy s velkou dávkou nefalšované blbosti věnují tématům, o nichž nelze říct, že seriózní nejsou. Podle obecného mínění jsou tedy taková média svrchovaně seriózní a od obecného chápání významu slova seriózní pochází jejich vážnost. O některých se dokonce mluví v souvislosti s jejich relativní dlouhověkostí jako o legendách. Pravda, legenda se může houževnatostí a vytrvalostí stát i z největšího hlupáka a oslům stačí tak málo, aby se klaněli a spokojeně hýkali a hýkali.

Negativistické a zapšklé Britské listy ale mohou přinášet i pozitivní zprávy. Možná, že se něco děje a možná, že se to něco děje v ČT. Možná to bude i odpudivě roztomilé...

Je to osm měsíců od smrti předposledního papeže. ČT se v té době na nějakou dobu proměnila na zpravodaje slova božího. Statut média veřejné služby bychom mohli ponechat v platnosti pouze za předpokladu, že by se ČT jmenovala VT a televizní rada by měla podobu koncilu.

Evropská komise podala na Českou republiku první čtyři žaloby u Evropského soudního dvora, z nichž jedna se týká problematiky hluku. Česko ignoruje směrnici EU o hluku, protože příslušný zákon z ideologických důvodů sabotoval v únoru 2005 prezident Václav Klaus. Směrnice určuje společný postup jak bránit přílišnému hluku, ukládá členským státům EU povinnost vypracovat v rizikových oblastech tzv. hlukové mapy a poskytovat veřejnosti informace o aktivitách ovlivňujících hlučnost prostředí.

Občanské sdružení DIALOG VĚDY S UMĚNÍM ve spolupráci s BAZILIKA o. p. s. pořádají sérii Veřejných debat s názvem: Hosté Michala Gibody pod záštitou ing. arch. Robina Schinka, 1. náměstka hejtmana Jihočeského kraje.

V pondělí 16. 1. 2006 bude hostem Michala Gibody Jan Čulík, šéfredaktor internetového deníku Britské listy.

Večer začíná v 19.00 hodin v K. C. Solnice, Česká 66, České Budějovice.

Vstupné 80 Kč, studenti 50 Kč, rezervace na tel. č. 386 350 489, e-mail: rezervace@bazilika.cz

Vliv křesťanských (tj. protestantských) fundamentalistů na americkou politiku je nejsilnější ve třech oblastech:

• sociální politika a zákonodárství, zejména jejich opozice proti všem druhům potratů (ale také jejich odpor proti evoluci či obhajoba sexuální zdrženlivosti před manželstvím),
• mezinárodní politika, převážně na Blízkém východě (ale také v Africe),
• podpora volného trhu a odpor proti skoro všem druhům sociálních dávek a příspěvků.

První dvě oblasti asi nejsou tak překvapivé, od fundamentalistů ve všech náboženstvích se očekává, že jsou proti takovým známkám světskosti jako potrat nebo teorie evoluce nebo pohlavní styk mimo manželství.

Obrátil jsem se na ministra zdravotnictví Davida Ratha a ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha s níže uvedeným dotazem, ve věci jedné čtenářky Britských listů. Dosud nepřišla žádná reakce. Z ministerstva práce a sociálních věcí jsem obdržel automatický mail pod hlavičkou "Potvrzení o přijetí podání" (tj. nařízení vyřízení zařízení, zase! :)

Dne 10. ledna přišlo vyrozumění, že můj dopis MPSV předává ministerstvu zdravotnictví.

Dotaz, na který dosud od ministrů nepříšla odpověď, zněl:

V prosinci 2005 přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 34 359.00 Kč. Příjem z reklamy byl 1200 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 981.24 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než devět tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.