Navíc, přestože podrobnosti jejich posedlosti Blízkým východem jsou trochu podivné (věří např., že Izrael má klíčovou roli v budoucí bitvě proti Antikristu a jeho spojencům, mezi které patří Evropská unie a OSN), křížové výpravy potvrzují, že posedlost Středním východem trvá u náboženských fanatiků už dlouhou dobu. Ta třetí oblast je však trochu neočekávaná: obvykle když máme na mysli náboženský fundamentalismus, předpokládáme, že má něco společného s "tradicí", že "tradice" má něco společného s feudalismem, a že fundamentalista bude tedy alespoň trochu proti kapitalismu.

Tak jak to vidíme v Íránu, kde mají zákony proti lichvě, nebo v Evropě, kde křesťanské strany silně podporují sociální dávky a papež polemizuje proti konsumerismu. O protestantských fundamentalistech v Americe (a ti jsou jedinými náboženskými fundamentalisty, kteří mají v Americe vliv) to však vůbec neplatí. Proč? Protože politická ideologie náboženského fundamentalismu v Americe nemá kořeny ve středověké Evropě nebo na Blízkém východě, ale ve viktoriánské Anglii. Podle autora G. Bigelowa v článku v americkém časopise Harpers "Budiž trhy: evangelické kořeny ekonomiky" (viz též jeho kniha Fiction, famine, and the rise of economics in Victorian Britain and Ireland), když se evangelické hnutí v Anglii stalo v první polovině 19. století poprvé silným, jediné filosofické přístupy, které popisovaly volný trh a industrializaci, byly světské a spíše cynické.

Např. Adam Smith napsal, že ačkoliv obchodník, který si myslí, že bohatství samo může přinést štěstí, dělá velkou chybu, stejně jeho zájem o "tretky a cetky" obohatí celou společnost, protože jeho úsilí vytváří bohatství, a může proto např. platit sluhům, dělníkům, atd. David Ricardo na druhé straně asi nebyl tak cynický v souvislosti s obchodníky, ale byl cyničtější vzhledem ke kapitalistické společnosti: podle něho budou v této společnosti vždy rozpory, protože třídní rozpor se stal součástí moderního světa, a žádný venkovský šlechtic a sedlák se kvůli tomu nikdy nevrátí.

Co však angličtí evangelisté tolerovat nemohli, byla myšlenka, že se třídní rozpor stane neodvratným trvalým následkem kapitalismu, protože takové přesvědčení by znamenalo, že Bůh stvořil svět, jehož části budou v trvalé válce proti sobě. Tito evangelisté spíše podle Bigelowa "věřili v boha, který je prozřetelný, který vybudoval uspořádaný a logický vesmír. Viděli proto novou průmyslovou ekonomiku jako naplnění božího plánu. Věřili, že volný trh je dokonale důmyslný nástroj, kterým je možné odměňovat."

Bůh odměňuje dobré křesťanské chování a trestá ty, kteří se nekají ze svých hříchů. Základem této doktríny byla idea prvotního hříchu, podle které jsme se všichni po "pádu člověka" narodili jako hříšníci, a pravým smyslem života je za to pykat. "Tehdejší problémy ekonomického života--těžká práce, strach, nouze, sebeobětování--byly pro ně velkou zkouškou jejich hříšnosti a ctnosti...podle těchto evangelizátorů proto chudí pociťují svědomí a přemýšlí o svoji situaci a nakonec se obrátí na víru a tím změní svůj osud.

Jinými slovy: chudáci jsou chudí proto, aby mohli spasit svoji duši, a kdyby jim byly dány sociální dávky, jejich duše by to ohrozilo. Angličtí evangelisté byli navíc prvními mysliteli, kteří považovali průmyslového magnáta za hrdinskou postavu, jeho bohatství za triumf řádné vůle.

Makléř, kterého Adam Smith pokládal za podezřelého a trochu ztřeštěného, je pro takového evangelizátora spirituálním vítězem. Anglický evangelismus v 20. letech 19. století již byl velkým vlivem na ekonomickou politiku a evangelisté podporovali nový zákon ("Poor Law Amendment"), který byl schválen v roce 1834 a podle kterého všichni chudáci musí jít do "Poor House" (chudobince), aby dostali pomoc. Že tyto chudobince byly mizerné (díky románům Charlese Dickense víme dobře, jak mizerné byly), nebylo pro evangelisty ani překvapením ani problémem--chudoba nebyla něco, co by potřebovalo konkrétní řešení, protože byla duchovním stavem. "Účelem chudobince nebylo připravit děti na lepší život, ale spása duše jednotlivých lidí", píše Brodie.

Událost irského bramborového hladomoru ve 40. letech 19. století ale dramaticky odhalila pravou tvář přístupu, když britská vláda zrušila vládní program pomoci, aby "povzbudila pracovitost Irů". Částečně kvůli této politice zemřelo přibližně milion lidí a další milion z Irska emigroval. Najednou se evangelisté začali jevit jako dogmatičtí a krutí a vliv jejich přístupu na ekonomiku klesal tak vážně, že během 20. století se Anglie dokonce řídila spíše socialistickou politikou (znárodněné společnosti, statní zdravotnická služba, atd.).

Tito evangelisté také s velkým úspěchem kázali v Americe a díky tomu, že USA je vzdálenější od špatného kontinentálního vlivu --tj. evropského sklonu k kolektivismu-- než Anglie, evangelický přistup k ekonomice tam tedy mohl pevněji zakořenit. Proto jeho vliv přežil někdejší americké koketování se socialistickými programy, jako byl např. "New Deal" presidenta Franklina Delana Roosevelta. Tento evangelický vliv také pomůže vysvětlit jednu z velkých záhad americké politiky: proč voliči v okresech, jako je Loup County v statě Nebraska--nejchudší okres v USA (a v podobných okresech)--ve volbách v roce 2004 nejen volili Bushe (v Loup County 75 procent voličů) ale, přestože jsou stále chudší, volí republikány stále výrazněji (ve 30. letech posledního století voliči v takových okresech silně podporovali demokraty).

Na podobné téma píše autor Thomas Frank v své knize Co se děje s Kansasem?, ve které popisuje, jak politici Republikánské strany (a obchodníci, kteří stranu podporují) využívají tuto ideologii a přístup (a další jedinečné americké doktríny jako např. individualismus nebo "svaté" právo mít a použít zbraně) tak, že chudí volí proti straně (Demokratické), která by je alespoň trochu podporovala, a volí stranu, která je podporuje stále míň.

V takové situaci je ovšem těžké budovat efektivní celostátní "sociální politiku" (byť velmi mírnou, americkou verzi sociální politiky), protože taková politika se musí opírat o kolektivní řešení--národní zdravotnickou službu, odborové svazy, hromadnou dopravu, vládní regulace na ochranu občanů, atd.--a zhruba polovina Američanů věří (a z nich polovina je naprosto přesvědčena), že taková politika je "neamerická" a že tam kde taková politika vládne, jako ve velkých městech nebo ve státech, jako je Kalifornie nebo New York, morálka a mravy upadají. Jak jednou řekl předseda Republikánské strany, "My jsme Amerika...ti ostatní nejsou."

Retrospektivně to vypadá, že Američani jako já (a je nás hodně, ale stejně tvoříme menšinu), kteří kdysi předpokládali, že alespoň mírná verze "sociální politiky" byla hlavním proudem americké politiky, se zmýlili. Nedávno jsme se dozvěděli, že taková politika v USA měla vliv od Roosevelta až po Jimmyho Cartera převážně jako následek katastrofálního přístupu "pravé americké" vlády Herberta Hoovera (1929-1933) k velké ekonomické krizi. Stejně jako anglická vláda v Irsku před 75 lety, Hooverova vláda mluvila jenom o osobní odpovědnosti a nedělala skoro nic proto, aby pomohla chudým, a její politika se jevila krutá, dogmatická a neúčinná. Ve volbách v roce 1932 republikáni utrpěli drtivou porážku, tak velkou, že jejich strana na několik let skoro zmizela z národní politiky. Na rozdíl od Anglie však takový přístup v USA povstává z popela a nyní se zdá, že ho čeká volný let, alespoň do té doby, než způsobí další ekonomickou krizi.