Ministrovo prohlášení má obranný charakter a je nutné jej dát do souvislosti s politickým a ekonomickým vývojem, který v rámci EU upřednostňuje zachování realistického energetického mixu se zastoupením jaderných zdrojů. Protijaderný aktivismus měl v Německu největší politickou podporu v době rudozelené koalice, která v létě 2000 uzavřela se zástupci německých energetických společností dohodu o postupném ukončení provozu všech německých reaktorů. Tuto smlouvu mimochodem uzavřely elektrárenské společnosti s krajní nechutí a pod vládním nátlakem. Již v době podpisu dohody se netajily očekáváním, že pod tlakem hospodářské reality bude vláda nucena své plány přehodnotit. Tehdejší opoziční strany CDU-CSU odstoupení od jaderné energetiky odmítaly, takže se po předpokládaném vítězství tohoto uskupení očekávala změna energetické politiky. Když se při podpisu ATOMAUSSTIEG přítomní novináři ptali kancléře Schrödera, čím nahradí odstavené jaderné zdroje pokrývající 1/3 německé spotřeby, kancléř neurčitě hovořil o programu úspor a obnovitelných zdrojů. Novináři znovu naléhali na odpověď s tím, že tak velký potenciál program úspor a rozvoj obnovitelných zdrojů nemá. Po několikanásobném opakování otázky rozpačitý Schröder pokrčil rameny a prohlásil, že se počítá s novými uhelnými bloky.

Německé volby skončily patem a vznikla nová koalice. Je příznačné, že při koaličním vyjednávání měla pro SPD likvidace jaderné energetiky zásadní význam a získala prioritu před sociálními otázkami. CDU sice nedokázala do koaliční dohody prosadit odstoupení od ATOMAUSSTIEG, nicméně spor kolem jaderné energetiky nadále štěpí vládu. Ministr hospodářství za CSU Michael Glos otevřeně navrhuje, aby přinejmenším nejmodernější německé jaderné elektrárny mohly fungovat dál. Může se přitom opřít o podporu kancléřky Merkelové, která v rámci koalice dohodla, že se v březnu sejde energetický summit s cílem vypracovat novou energetickou strategii.

Vystoupení sociálně demokratického ministra Gabriela je motivováno pokusem ovlivnit veřejné mínění před tímto summitem. Úsměvné je, když ministr nabádá k věcné diskuzi místo té abstraktní a ideologicky motivované, ačkoli se tím sám neřídí. V kategorickém odmítnutí jaderné energie je jasně patrná ideologická předpojatost. V jeho argumentaci se také objevují evidentní nesmysly. Uran pochopitelně není jediným energetickým zdrojem, v němž je Německo stoprocentně závislé na dovozu. Ve skutečnosti Německo v minulosti disponovalo značnými zásobami uranové rudy, které jsou dnes, pravda, již z větší části vytěžené. Nicméně je ho stále víc než například ropy. Uvažovat v souvislosti s uranem o surovinové soběstačnosti je navíc logický zkrat. Uranového koncentrátu pro palivový cyklus jaderné elektrárny je zapotřebí jen malé množství, přičemž kontrakty se sjednávají na řadu let dopředu. Proto toto odvětví prakticky nezná nestabilitu tak příznačnou pro trh s ropou a zemním plynem. Zásoby uranu jsou na rozdíl od ropy umístěny v politicky stabilních zemích jako je Kanada, Austrálie nebo USA.

Ministr Gabriel dále varoval před prudkým zvýšením cen uranu v poslední době. "Opomněl" však uvést, co mu předcházelo. Uran je ve skutečnosti jedinou energetickou surovinou, jejíž cena v předchozích 20 letech nejenže stagnovala, ale dokonce i dlouhodobě klesala. Tento pokles má na svědomí politické uvolnění v polovině 80. let, kdy prudce poklesla poptávka po obohaceném uranu do jaderných zbraní. Naopak jaderný materiál z likvidovaných bojových systémů končil po přepracování jako palivo v jaderných elektrárnách, kde v minulých letech tvořil až 45% použitého uranu. Tak se stalo, že v krátké době poklesla poptávka po jaderné rudě bezmála o 2/3. Řada méně rentabilních dolů v té době zkrachovala. Od podobného osudu zachránilo našeho jediného producenta uranu UD Dolní Rožínka rozhodnutí vlády, která jako většinový vlastník ČEZu nařídila v rámci zachování 1200 pracovních míst v uranových dolech nakupovat český uran. Cena českého uranového koncentrátu se koncem 90. let pohybovala kolem 1800,- Kč za kilo, zatímco světová cena se pohybovala mezi 900,- až 1300,- Kč za kilogram. Je zároveň nutné si uvědomit, že cena uranového koncentrátu se podílí pouze 30 % na ceně paliva pro elektrárnu. Dražší je úprava, obohacení a samotná výroba palivových článků.

Korunu svému vystoupení nasadil ministr životního prostředí prohlášením, že uran bude ze všech energetických zdrojů ten, který vyčerpáme jako první. Gabriel navíc uvedl, že ekonomicky využitelné zásoby uranové rudy mohou být vyčerpány již za 20 let. Jednoznačným kandidátem na první vyčerpaný energetický zdroj je ve skutečnosti ropa. Uran je v přírodě poměrně hojně zastoupeným prvkem a jeho celkové množství ve vrchních vrstvách zemské kůry je odhadováno na 1015 tun. Uranu je tedy přibližně tolik, jako zinku, olova, boru nebo molybdenu. Vědecké odhady hovoří o tom, že při předpokládaných trendech rozvoje energetiky zásoby uranu vystačí zhruba na dalších 200 let. S časovým údajem 20 let jsem se, po pravdě řečeno, setkal poprvé, dokonce i vysoce tendenční ekoaktivistické organizace obvykle udávají nejméně 60 let do vytěžení zásob.

Proklamovaný cíl získávat v Německu do roku 2020 dvacet procent elektrické energie z obnovitelných zdrojů je sice na hranici možností, ale v zásadě je splnitelný. Zároveň je možné si představit naplnění dohody o odstoupení od jaderné energie. Za těchto okolností se však bude muset pan ministr rozloučit s proklamovanými cíli zajištění dodávek a stability cen elektřiny a ochrany klimatu. Jaderná energetika bude v tomto případě nahrazena tepelnými elektrárnami na bázi polského uhlí (pokud zvítězí ekonomické a bezpečnostní argumenty), případě na bázi zemního plynu (pokud zvítězí ekologičtější varianta). Svoji energetickou nezávislost Německo ztratilo již v 90. letech rozvojem obnovitelných zdrojů, které obecně činí energetickou síť méně stabilní. V případě výpadků musí Německo dovážet energii z Francie a České republiky.

Podobný vývoj ostatně v Evropě nastal v případě Itálie, která po černobylské havárii v referendu rozhodla o odstavení svých provozovaných jaderných bloků. Italové ovšem ani v nejmenším nezměnili své spotřebitelské chování, takže chybějící energie se začala dovážet z Francie, kde byla vyráběna, jak jinak, než v jaderných blocích. Itálie se stala největším dovozcem elektrické energie a její energetická síť se ukázala jako nejzranitelnější, zatímco Francie se stala jejím největším vývozcem a pro platební bilanci Francie znamenala v 90. letech jaderná energetika totéž, co pro Českou republiku mladoboleslavská škodovka.