Zejména konec jeho éry v období jeho druhého sedmiletého mandátu působil velmi agonicky. Prezident, dlouhodobě nemocný, zápasil se zákeřnou chorobou. Svůj zápas vyhrál -- alespoň po dobu svého mandátu. Zemřel osm měsíců po jeho ukončení -- 8. ledna 1996. Muž, který byl v května 1981 zvolený s heslem "změnit život", končil v turbulencích smrtelného fatalismu. Silný korupční systém, který závěr jeho kariéry vycházel na povrch, stupňovala odhalení o jeho dalších dosud zakrývaných stránkách života osobního, ale i politického: pečlivě utajená nemanželská dcera Mazarine, zvláště ale jeho přátelství s exponenty režimu kolaborantské Vichy.

V právě vydané knize C'était François Mitterrand (To byl François Mitterrand, Fayard, Paříž 2005) jeho dlouholetý poradce Jacques Attali vzpomíná, že téhož roku, kdy byl triumfálně zvolen, Mitterrand po zprávě, že má rakovinu prostaty, své dny nepočítal na dlouho. "Jsem vyřízený," řekl toho dne, 16. listopadu 1981, kdy se to dozvěděl, že má rakovinu prostaty. Nemoc, která významnou měrou zasahovala do jeho vlastních projektů a vnímání vlastního osudu, zůstala po celou dobu prvního mandátu 1981-1988 utajena. "Má sedmiletá vláda se odehraje ve třech fázích: krátká perioda euforie, dlouhá těžká perioda a snadný konec, neboť krize nemůže trvat dalších sedm let," řekl prorocky krátce po svém zvolení.

Nejvěrnější i nejbližší

Pro stoupence francouzské levice zůstává podnes François Mitterrand politikem, lidově nazývaným "tonton" (strejda), který zosobňuje první vážný pokus o instalování režimu, v němž by ideály socialismu nebyly pouze nesplnitelnou utopií. V neděli 8. ledna 2006 se v pařížské ulici Solférino, tradičním sídle francouzských socialistů, sešli ti nejvěrnější. Nebylo jich málo, pořadatelé jejich počet odhadli až na 30 000 lidí. Zatímco v Jarnaku, v Mitterrandově rodišti, se u anonymního hrobu, kde leží jeho ostatky společně s rodiči, sešla celá "mitterrandie" (ti nejbližší z nejbližších, mezi nimiž nechyběla nemanželská dcera Mazarine Pingeot-Mitterrandová, ex-premiéři Lionel Jospin a Laurent Fabius, ale i ani Edith Cressonová, bývalí ministři Elisabeth Guigouová, Jack Lang, Pierre Joxe, Michel Charasse, Henri Emmanuelli, stejně jako Hubert Védrine, nynější předseda Institutu Françoise Mitterranda včetně pařížského starosty Bertrand Delanoëa), v ulici Solférino byl skutečný nával.

U hrobu se pronášely řeči o "Mitterrandově zmrtvýchvstání" (Jean-Louis Mélanchon), ale i o "kontinuitě" (François Hollande), v sídle socialistů se mluvilo i tom, proč Mitterrandova bývalá žena Danièle do Jarnaku nepřijela. V ulici Solférino se předváděly fotografie, filmy i slavné rozhovory, v nichž byl "strejda Mitterrand" mistrem nad mistry. Odpoledne se nejvěrnější a nejbližší sešli ve stranickém sídle ke vzpomínce, objetí i neskrývaným slzám.

Levicový tisk úměrně významu Mitterranda a svého označil připomíná tohoto "posledního z velkých francouzských prezidentů" (jak o sobě jednou sám prohlásil) s nostalgií ("Mitterrand: jaká to historie!" soudí emfaticky na titulu Le Nouvel Observateur), ten pravicový má spíše sklony vidět v mitterrandovských oslavách "nový kult" ("Kult Mitterranda", napsal stroze na temném pozadí Le Point). Spisovatelka Marie Darrieussecqová (autorka pozoruhodného románu Truismes, v překladu Prasečiny, Vetus Via, Praha 1999) míní v deníku Le Monde, že Mitterrand byl "příliš starý na konec 20. století".

Ano, je těžké být starým prezidentem, zvláště když ten, který je právě u moci (Jacques Chirac) nepůsobí právě svěžím dojmem. Omladit by patrně chtěli ale i všichni ti věrní a blízcí, kteří o něm nyní snad až příliš hodně mluví.

Co ale zůstává nejvíce v paměti z celé té mitterrandovské éry? Zákaz trestu smrti? Sjednocení levice? (včetně té komunistické -- respektive její vymazání z politické mapy?) Decentralizační zákony? Zavedení týdenních 39 pracovních hodin? Nebo snad velkolepé stavby pyramidy v Louvru, Velké archy na Défence či Opery na Bastile?

> Dokončení najdete zítra v Britských listech.