Nikdo by si jistě nedovolil popírat, že jaderná energie je a bude tématem nespočetných kontroverzí a sporů, a že na každé ANO se ozývá odněkud hlasité NE a naopak, to není vůbec nic nového.

Nerad bych také zabředal příliš hluboko do labyrintu německé vnitřní politiky, neboť v Německu se také příliš neřeší, co kde řeknou třeba takový Kalousek nebo Němec či jednotliví ministři a hejtmani ve sporu s premiérem, natož co o tom všechno napíší čeští novináři a jaký to bude mít vliv na českou oficiální politiku.

Žil jsem však v Německu dost dlouho (10 let) na to, abych tradiční kverulanství politiků z bavorské CSU, kteří se vždy vymezovali a vymezovat budou i proti své "sesterské" CDU, bral raději cum grano salis. (Vzpomeňte si třeba na tradiční hřímání bavorských politiků na sudetoněmeckých srazech, což se ale snad nikdy neodrazilo na oficiální politice spolkové vlády.) Neodvážil bych se ani, jako pan Štěpán Kotrba, označit de facto vnitropolitického rivala kancléřky Merkelové, bavorského premiéra Edmunda Stoibera, za jejího spojence, ačkoliv to tak z dálky díky nuceným volebním spojenectvím tak může vypadat.

Také si vzpomínám, že mediální kontroverze o výstup z jaderné energie nejsou za posledních minimálně dvacet let, kdy se (po černobylské katastrofě) tento směr zrodil a postupně prosazoval (nejen v řadách Zelených), ničím výjimečným.

Zajímavé pro mě ale je, že se z něj navzdory spoustě řečí (i článků z pera příznivců či zaměstnanců jaderného průmyslu jako je reakce Milana Černého) stává politická a hospodářská realita, což na rozdíl od vnitropolitických hádek podle mě za zprávu stojí, a proto jsem ji do Britských listů poslal. Tím spíše, že česká média obecně tento fakt okázale ignorují.

Ozývám se hlavně proto, že svým adresně polemickým příspěvkem ("Německo a konec jaderné energetiky - ostré spory v koalici" ), pan Štěpán Kotrba potvrdil mé tušení, že pro profesionálního novináře mají mediální přestřelky punc reality, před níž bledne skutečná politika, proti níž nic neznamenají podepsané smlouvy, koaliční dohody nebo oficiální tisková prohlášení ministerstev i kancléřského úřadu.

Vezmu tedy panu redaktora za slovo a dopřeju mu to potěšení, aby svůj redakční podtitulek pod můj nadpis shrnující oficiální směr německé politiky vrátil, pokud se ovšem podrží své deklarované zásady o neříkání jen půl pravdy, totiž ve znění: "To by si alespoň přál německý ministr, tak alespoň znějí platné smlouvy s atomovým průmyslem, tak alespoň znějí platné koaliční dohody obou největších stran, tak to alespoň potvrzuje i kancléřka Merkelová". A milerád mu také přenechám psaní článků o tom, co se momentálně děje v německých médiích.