12. 1. 2006
Fenomén KohoutDovolil jsem si vypůjčit název svého dnešního příspěvku ze stejnojmenné knihy od Pavla Kosatíka, která vyšla poměrně nedávno. Zmínit bych se však chtěl hlavně o čerstvém produktu z dílny samotného Pavla Kohouta. Tedy přesněji řečeno, jeho autobiografické knize To byl můj život??, která mapuje prvních 51 let jeho života, tedy dobu než byl přinucen k emigraci. Má pozvánka či snad doporučení k zakoupení nebo aspoň přečtení si této knihy bude možná až příliš nekritická, protože považuji jejího autora za jednu z nejzajímavějších žijících českých osobností, ale čtenáři Britských listů mi snad prominou mé mladické nadšení. K tomu Jan Čulík, Případ Pavel Kohout - historie o tom, jak vás vyplivne stádo |
Nicméně název tohoto příspěvku, který vlastně vymyslel Pavel Kosatík, je opravdu na místě. Málokterý český spisovatel 20. století prošel takovým bouřlivým vývojem jako právě Kohout. Z prorežimního mladého básníka, který byl mezi svým 20. a 30. rokem v podstatě hýčkanou celebritou, se postupně stal jednou z nejnenáviděnějších osob na území bývalého socialistického Československa. Od počátečních naivních básní, které pěly ódy na Stalina či Gottwalda, přes první jiskřičky naděje v podobě divadelní hry Zářijové noci (kritika neutěšené situace v armádě) až po hry, které od 60. let uváděly a dodnes stále hojně uvádějí vyhlášené divadelní scény na celém světě. V samotné knize se autor nebrání své odpovědnosti a jistém podílu viny na tom, že v podstatě sloužil totalitnímu režimu jako hlásná trouba jeho ideologických myšlenek. Nesnaží se omlouvat své nadšení pro totalitní režim mladickým poblouzněním. Někdo by možná řekl, že příliš pozdě, ale Pavel Kohout, na rozdíl od tisíců jiných, dokázal procitnout a co je hlavní: nebál se to dát veřejně najevo. Prvním impulsem, který nastartoval jeho další směřování byla v roce 1954 zničující kritika od brněnského literáta a kritika Jana Trefulky, který nemilosrdně smetl ze stolu Kohoutovu podlézavou a hlavně hloupou poesii, jenž pouze otrocky sloužila komunistickému režimu. Je sympatické, že Kohout i dnes, ve svých téměř 80. letech, je Trefulkovi za své prvopočátky pozdějšího prozření, vděčen. Vděčni tomuto Brňanovi mohou být čtenáři, neboť Pavel Kohout se stává rázem dramatikem a tvůrcem divadelních her, u kterých teprve našel svou pravou parketu. Ale přerod nadějného syna národa v jeho největšího nepřítele nepřišel ze dne na den. Ještě uplyne mnoho let než Kohout přestane psát podobné oslavné ódy, jako v tomto případě třeba na kubánskou revoluci: Právě při čtení podobných "idiotských" veršů musí být člověk fascinován Kohoutovou proměnou. Přesto svůj cejch kovaného komunisty 50. let nese Kohout v podstatě celý svůj život. Nutno dodat, že statečně a s vědomím si své viny. Nicméně je možné ho, vzhledem k jeho dalším krokům v 60. a hlavně v 70. letech, nevzít "na milost"? Tedy nemyslím z pohledu mladé generace (ta samozřejmě nemá právo někoho soudit), ale z pohledu lidí, kteří byli v minulém režimu pronásledováni či patřili rovnou do disentu. Myslím, že právě on je příkladem toho, že není možné pohrdlivě označovat "osmašedesátníky" či chartisty jen za "obyčejné" komunisty starého ražení. Pravda, v obrodném procesu roku 1968 hráli hlavní roli právě komunisté (označované za reformní). Ti, kteří ještě 15 roků před osudovým "68" možná nadšeně poslouchali přímé přenosy rozhlasu ze smýšlených procesů a věřili v jeho pravdivost, se stali hybateli nové, tentokráte očistné síly. Mezi ně patřil i Pavel Kohout. Právě rok 1968 se stal vyvrcholením jeho proměny. Po okupaci od bratrských vojsk se stává jedním z hlavních odpůrců normalizace a v podstatě se začíná zařazovat mezi disent. Má sice možnost zůstat v zahraničí hned v onom ožehavém čase léta 1968 (v Německu), ale to právě díky své tvrdohlavosti a opravdovosti (naivitě?) svých názorů to odmítá. V knize autor líčí smutné kapitoly, kdy je mu s obdivem klepáno na rameno, že se rozhodl pro návrat, aby ho ti samí lidé za pár měsíců vylučovali ze svazu spisovatelů a dalších organizací. Dusná atmosféra počátku normalizace je v knize vylíčena dosti reálně, dostatečně na to, aby si o ni dovedl udělat představu i člověk o dvě generace mladší. Kohoutova osobní výpověď říká mnoho o, odpusťte ten výraz, připosranecké povaze Čechů. Proplouvání mezi mlýnskými kameny komunistického režimu 70. let je rovněž líčeno sugestivně Přesto, že v té době nešlo o život, jako tomu bylo o 20 let dříve, tak se většina Čechů sklonila před "novou" dobou bez zbytečného pocitu vlastní zbabělosti či provinění. Kohout se v té době sbližuje s Václavem Havlem, ale i dalšími "rebely", počínaje Jaroslavem Seifertem a konče třeba Pavlem Landovským. Stává se terčem šikany režimu, kterou později popisuje v jednom ze svých nejznámějších románů Kde je zakopán pes? (1987) a Z deníku kontrarevolucionáře (1969). Kohout je vydírán, podrobován neustálým výslechům, vystěhován z bytu a nakonec se v jeho autě dokonce najde bomba. V roce 1977 se stává jedním z autorů textu Charta 77 a kruh se začíná stahovat o to více. Přesto se zdráhá podvolit nátlakům režimu a emigrovat. Nakonec je k tomu donucen a je doslova fyzicky přenesen za hranice. Ještě před nedobrovolnou emigrací vychází v edici Petlice jeho možná nejznámější román Katyně. V roce 1979 končí první díl Kohoutovy autobiografie. Pak již následují svobodné cesty uznávaného divadelního dramatika (Zářijové noci, Ubohý vrah, Taková láska) přes Vídeň a Helsinky až třeba do New Yorku. Tedy, vše zlé je pro něco dobré. Kohoutovy se otevírají v jeho padesáti letech netušené možnosti a začíná tím nová etapa jeho bouřlivého a na události bohatého života. Přesto nelze nevycítit v závěru knihy (a byla patrná i v popisu Kosatíkova Fenomenu), že se právem cítí Kohout v porevolučním Československu opomenut. Se svým bývalým věrným a dlouholetým přítelem Václavem Havlem nenachází po letech emigrace společnou řeč a ač má velikou chuť přispět svým dílem k budování nové éry, není mu dán příliš velký prostor. Podle mě je to škoda. Lidí se zkušenostmi a renomé, jako má Pavel Kohout, nebylo v porevoluční garnituře mnoho. Čeští diváci či čtenáři si tedy po nejvíce vzpomenou v posledních letech na setkání s fenoménem Kohoutem v podobě úspěšného seriálu Konec velkých prázdnin a přesto, že prakticky rok, co rok, vychází v českých nakladatelstvích nějaká jeho divadelní hra či román, jsou to na formát Kohoutovi osobnosti setkání příliš mlhavá a řídká...V historii jeho života se totiž odráží osud celého českého národa v posledních 50. letech. A jak je známo z četných poučení, svoji historii by každý národ znát měl. Jen tak se vyhne opakováním svých minulých chyb. |