O tom tajemství, které nás obklopuje a kterého se mnozí lidé bojí, neboť to neznámo děsí, nezajišťuje pevnou půdu pod nohama, nedá se uchopit ani prozkoumat. A tak mnozí zavírají oči, ucpávají si uši a oklepou se při letmém dotyku "čehosi". Raději tvrdí, že nic není. Jako každý člověk stojící osamocen ve tmě. Ale ono tam "něco" je.

O té síle, která se vlévá do žil neznámo odkud, rozšiřuje hrudník a lehce šimrá bránici. O síle, kterou člověk cítí, stojí-li v mracích na vrcholu vysoké hory, opírající se o vítr a naslouchající hudbě skalnatého moře pod sebou. O síle proudící z vesmíru či "odkud vlastně"? O síle, která člověku narovná záda ve chvíli, kdy už se cítí poražen. O síle, která ho postaví na nohy ve chvíli, kdy už nemůže dál.

O té záři, která je tak nějak ve vzduchu. O třpytu slunce v kapce rosy, o záři ve žluté koruně břízy, o stříbrem ozářené zasněžené louce, o paprsku probleskujícím z černých mraků. O záři šťastných dětských očí, o záři moudrosti v očích babiček a dědů. O záři, při které srdce zaplesá a rozum zapomene na strasti života. O světle, po kterém celý život toužíme, aby nás vyvedlo z temnot. O záři, která nás dokáže oslepit a připravit o rozum, nesklopíme-li včas před ní svůj zrak.

O tom tichu, které nás uklidňuje a přináší konejšivé myšlenky do rozbouřených myslí. O tichu, které ve městech marně hledáme. O tichu, které umí varovat před nebezpečím. O tichu, kterého se bojíme a zároveň po něm toužíme. O tichu, které zraňuje i léčí. O tichu, které odnáší bolest do neznáma, o tichu, které z neznáma bolest přináší.

O hlasu, který nám občas něco našeptává. O hlasu, který nás varuje nebo naopak povzbuzuje. O hlasu, který k nám promlouvá a my mu vůbec nerozumíme. O ráně do prsou, o sevření u srdce, o vědomí, že se něco stalo, ale my ještě nevíme, co. O hlasu, který nás provází životem naučíme-li se mu naslouchat, o hlasu, který se naučíme odhánět jako dotěrný hmyz.

O lidské lásce, bratrství a pospolitosti, o věrnosti a důvěře. O citu, který sbližuje, ochraňuje, povznáší. O citu, který se nám někam ztratil. O citu, který dobře znají lidé semknutí proti společnému nepříteli, lidskému nebo přírodnímu. O citu, který je pevnější nežli půda pod nohama. O jistotě, o kterou se může člověk opřít jako o skálu.

"Je to cosi, co se otevře a zprůchodní -- a už to zůstane," píše Igor Chaun. Je to pravda, třebaže tomu lidé říkají různě. Někdo tomu říká Bůh, někdo vesmírná energie, jiný zase přírodní zákony a další zase úplně jinak, ale je to stále stejná síla, stejná energie. Já tomu říkám "NĚCO". Pravda, je mnoho lidí, kteří slepě věří, neboť sami nikdy nic takového nepoznali. Nebo poznali a nechtějí uvěřit, protože tomu nerozumí a připadají si hloupě. Co se nedá racionálně vysvětlit, to neexistuje.

"Je to pouť s mnoha plody. Ale bolí," píše Igor Chaun. Ano, vím přesně, jak to vypadá, když si člověk sáhne na dno své duše, na dno svých fyzických a psychických sil. Vím dobře, jak bolí poznání pravdy, pustí-li ji člověk do svého vědomí. Vím, jak trnitá je to cesta, jak moc to bolí, kolik slz člověk prolije a kolik jizev zůstane. Vím dobře, jak hřeje světlo, které se na konci cesty zrodí. Jak chutná duše očištěná od bláta života. Znám ten údiv, když člověk pohlédne na svět "novýma očima". Jako v Boha nevěřící matka bych takovou cestu přirovnala k zázraku těhotenství a porodu, k zázračnému prožitku vnitřního procesu tvoření člověka. K zázraku množení buněk a vrstvení na sebe do tvarů svých předků. Kdepak plácání Adama z hlíny, to pro mě není. Ale o tom ani pan Chaun nepsal.

"Každý si na to musíme přijít sám," píše Igor Chaun. Je jedno, jak tomu bude kdo říkat. Nemyslím si, že nás pan Chaun chtěl k něčemu přemlouvat, natož nám něco vnucovat. Přál nám pouze sílu a odvahu na cestě k plnému životu. Já osobně považuji náboženství za berličku pro jedny a za zneužívání pro druhé. Na druhou stranu si i já myslím, že člověk, který došel k poznání otevřením své duše a uvěřil tomu, co jiní odmítají, stojí o krok výš. Ten, kdo umí cítit energii, jenž nás obklopuje a ovlivňuje naše životy, je mnohem bohatší nežli člověk citově prázdný, neboť naše tělo není jen továrnou na přeměnu hmoty. Je i schránkou pro duši a tu člověk buď má nebo ne. Mít svou víru je bohatství, které nám nikdo nemůže vzít. Jenom hlupák se o ni dobrovolně připravuje.