Zmíněná studie námořní pěchoty je pokračováním těžko uvěřitelného příběhu zajišťování individuální balistické ochrany příslušníků amerických ozbrojených sil, která se začala odvíjet v dubnu 2003. Podrobný popis všech peripetií by už vydal na pěkně tlustý svazek, pokusím se tedy o maximálně stručný výklad celého problému.

Rozsáhlý článek vietnamského veterána Nathaniela Helmse, 2. ledna 2006 - v angličtině ZDE

Moderní pancíř

Balistická vesta má ochránit tělo osoby při zásahu střelou nebo střepinou granátu a minimalizovat jeho poškození. Norma amerického ministerstva spravedlnosti NIJ 0101.3 rozlišuje celkem šest standardů balistické ochrany, přičemž nejnižší zabezpečuje zastavení střel běžné revolverové ráže .38 Special, zatímco ten nejvyšší by měl vydržet jeden zásah projektilem klasického puškového náboje 30-06 Springfield. Vynález aramidového hedvábí Kevlar v roce 1965 umožnil doslova boom na trhu s lehkými vestami nižších standardů, zatímco odolnější typy, které se samotným Kevlarem nevystačí, jsou stále dosti komplikované a drahé. Materiál Českého ústavu pletařského uvádí, že tkané kevlarové vesty mohou podle americké normy dosáhnout maximálně odolnosti IIIA, tj. vydržet opakovaný zásah střelou výkonného pistolového náboje .44 Magnum do stejného místa. Odolnější typy ochran musejí být už doplněny o jiné materiály. Zpravidla se pak tkaná vesta vybavuje dodatečnými pancéřovými pláty z ocele, speciálně upraveného polyetylénu nebo keramiky. V případě posledně zmíněného materiálu jde pravděpodobně o pokus využít poznatky získané při konstrukci vrstvených pancířů pro obrněná vozidla. Pancíře jsou však během provozu vystaveny poněkud jinému druhu mechanického namáhání než individuální ochranné vesty. Keramika nechráněná svrchní vrstvou ocele je zkrátka křehká - a pokud je voják například nucen vrhnout se k zemi v balistické vestě s keramickými vložkami, je dost pravděpodobné, že se jich část poškodí.

Donedávna byly západní armády vybaveny standardně pouze protistřepinovými vestami, to znamená typy s nižší odolností - a to ještě pouze "jednotky prvního sledu", u nichž se předpokládal přímý kontakt s nepřítelem. Guerillová válka v Iráku, v níž rozdíl mezi frontou a zázemím prakticky zanikl, ukázala neudržitelnost tohoto modelu, stejně jako nedostatečnost protistřepinové vesty - a zásobovači museli začít shánět mnohem větší počet odolných vest, než se původně předpokládalo. Ukazuje se, že pro americký průmysl to možná není přílišný problém, ale zato ministerstvo obrany tento úkol ani se svým astronomickým rozpočtem naprosto nezvládá.

Verne byl dvakrát rychlejší

17. dubna 2003, necelý měsíc po zahájení invaze do Iráku, generál Richard A. Cody, šéf Armádního výboru pro strategické plánování, navrhl zakoupit balistickou vestu pro každého amerického vojáka. Jeho podřízení jej však ujistili, že všichni, kdo takovou vestu potřebují, ji už mají. V tu dobu byl desetiletý program průběžné výměny starších vest za nový model standardu IV zhruba v polovině. To znamená, že přibližně polovina jednotek považovaných americkým velením za prvosledové měla dosud méně odolné starší vesty. Padesát tisíc dalších vojáků pak sloužilo v Iráku bez jakékoliv individuální balistické ochrany trupu.

Už za měsíc, 15. května, Cody poukázal na rostoucí počet útoků odstřelovačů vybavených Kalašnikovy, k nimž dochází mimo bojovou linii, a svůj původní návrh "vesta pro každého" si už nenechal vymluvit. Byl vydán příslušný rozkaz a Pentagon začal zajišťovat dodávku požadovaného materiálu. Nejprve se hledaly peníze - to trvalo 47 dní.

Zakázku pak dostala mezi jinými i firma High Performance Material Group, založená penzionovaným armádním výzkumníkem. Ten se rok snažil dodávku splnit, ale nedodržel několik termínů a podnik posléze zrušil. Zkušená a spolehlivá firma Armor Works naproti tomu marně čekala na objednávky, takže majitel musel továrnu na dva měsíce zavřít, aby posléze zjistil, že zakázku získali konkurenti. Keramické vložky do vest, vyrobené dalšími dodavateli, byly pak odesílány do Iráku se stejnou prioritou dodání jako ponožky, takže se jich cestou nějakých deset tisíc ztratilo a musely se pracně hledat v kontejnerech plných bot a uniforem. Následovalo papírování. Od vydání Codyho rozkazu do zahájení distribuce nakonec uplynulo 167 dní - doba dvakrát delší než ta, kterou Verneův románový hrdina v 19. století potřeboval k cestě kolem světa. Armádní inspekce navíc zjistila, že kvůli přepravním potížím v Iráku se k některým vojákům vesty dostaly až po mnoha dalších týdnech či dokonce měsících. Dodávky keramických vložek byly dokončeny v prvních měsících roku 2004. Část personálu si mezitím stěžovala a byla trestána - Joseph F. Fabozzi dostal například pokutu 912 dolarů za znehybnění kamionu, k němuž došlo dávno před jeho veřejným vyjádřením. Pokuta mu však byla odpuštěna, když dokázal, že poruchu zapříčinilo obložení stěn kabiny pytli s pískem, k němuž dostal rozkaz. Písek ovšem po vysypání na podlahu zablokoval pedály...

Podobný problém jako Pentagon řešili i jeho spojenci. Podali si standardní žádost a dozvěděli se, že balistickou ochranu pro své vojáky obdrží hned poté, co Američané vybaví svoji armádu. Obrátili se tedy přímo na výrobce v Michiganu a vesty získali za celých 12 dní.

Někteří vysloužilí američtí důstojníci se netají s názorem, že armádní zásobovací systém musí být kompletně přebudován. Jiní šli ještě dál a tvrdí, že dlouhodobé upřednostňování miliardových investic do pokročilých zbraňových systémů vedlo k trestuhodnému zanedbání starosti o výzbroj a výstroj běžného pěšáka, na němž nyní spočívá celá tíha irácké války. Na to ostatně ještě v roce 2003 upozornil Christopher Hellman.

Další podrobnosti o zajišťování balistických vest, obrněných automobilů a elektroniky pro americké ozbrojené síly si můžete přečíst v článku Michaela Mosse.

Bypassování úředního šimla

Podobně jako spojenci Washingtonu, i jeho vojáci se museli o sebe postarat vlastními silami. 17. prosince 2003 publikuje profesor Jonathan Turley svůj článek v USA Today a upozorňuje, že vojáci si musejí vesty navzájem půjčovat, staré všelijak vyztužovat, nebo nakupovat nové z vlastních prostředků. Cena doplňkových keramických vložek se přitom záhy vyšplhala na nějakých tisíc dolarů a rodiny je svým blízkým objednávaly například k Vánocům.

Republikánští senátoři v říjnu 2003 zablokovali návrh demokrata Chrise Dodda na nákup dodatečného bezpečnostního vybavení v hodnotě 322 miliónů dolarů, takže soukromé nákupy pokračovaly. Nakonec Kongres o rok později alespoň uložil ministerstvu obrany, aby do 25. února 2005 vypracovalo předpisy pro proplácení soukromých výdajů tohoto typu. Rumsfeldův resort se však zuby nehty bránil, takže program prošel v redukované podobě a upraven byl teprve 6. října. Senátor Dodd přitom prosadil převedení rozhodovacích pravomocí přímo do rukou velitelů jednotek, kterým snad pochopení pro potřeby jejich vojáků neschází... Jednotlivci si tedy nyní mohou sami nakupovat vesty, přilby, ochranné brýle a další vybavení, které jim ministerstvo dosud nebylo schopno zajistit. Republikánský kongresman Ted Strickland kvůli tomu psal Rumsfeldovi už pětkrát a obvinil ho z osobní odpovědnosti za chybějící vybavení. Kongres přece přidělil na válku v Iráku přes 200 miliard dolarů - kam se tedy poděly?

Nekvalitní dodávky a plán na ukončení výroby Interceptoru OTV

V srpnu 2005 Pentagon zahájil program výměny stávajícího doplňkového pancéřování standardní balistické vesty Interceptor OTV. V úplné vezi nyní komplet váží necelých devět kilogramů a vojáci si stěžují, že jim znemožňuje rychlejší pohyb po bojišti. Mezitím bylo nadvakrát staženo čtrnáct sérií - celkem třiadvacet tisíc kusů - vest, které již při dodání nevyhovovaly požadavkům na balistickou ochranu. Na jednoho z výrobců, firmu Second Chance Body Armor, bylo podáno jedenáct žalob za nedodržení kvality a majitelé ohlásili bankrot. V listopadu Nat Helms na základě četných informací z průmyslových kruhů píše článek o připravovaném zastavení výroby Interceptoru OTV. Úřady se k Helmsovu tvrzení odmítly vyjádřit.

Konečně v lednu se na serveru Soldiers for the truth objevil v úvodu zmíněný Helmsův článek. Informuje o studii námořní pěchoty, která zjistila nedostatky Interceptoru, a srovnává její závěry se stížnostmi vojáků, jež autor delší dobu shromažďoval.

Podle studie 42 procent vojáků zemřelých v důsledku izolovaného zranění trupu mohlo žít, kdyby přídavné keramické vložky vesty byly navzájem propojeny. 23 procent doplatilo na to, že vložky po stranách vesty zcela chyběly. Dalších 15 procent bylo usmrceno po zásahu nechráněných částí zad nebo ramen. 60 procent ztrát přitom způsobila střelná poranění a jen 38 procent výbuchy bomb. Jinak řečeno: vesta Interceptor OTV poskytuje vojákům nedostatečnou balistickou ochranu.

Kritici vesty z řad vojáků tvrdí, že je neohrabaná, špatně provedená, omezuje v pohybu a kvůli úspoře nákladů má řadu slabých míst. Při drsném zacházení se v bojových podmínkách často jednoduše rozpadá a její schopnost zastavit projektil s časem výrazně klesá. Když Helms předložil tyto výhrady dvěma zodpovědným důstojníkům, řekli mu, že medializace problému by napomohla nepříteli. To je ovšem nevěrohodné, protože již v říjnu americký armádní rozhlas v Iráku vysílal varování, že povstalečtí odstřelovači jsou cvičeni tak, aby byli schopni zasáhnout špatně chráněná místa kritizované vesty. Helms to komentuje barvitým přirovnáním: přístup výzbrojního úřadu námořnictva se podobá zavírání dveří kurníku poté, co do něj vběhla liška. Navíc ústředí U.S. Army Soldier Systems Center-Natick prý vědělo už celá léta, že některé výrobky nabízené na civilním trhu mají výrazně lepší vlastnosti než vychvalovaný armádní model, za nějž ministerstvo obrany nyní potichu hledá náhradu.

Mezitím velké zbrojovky od Rumsfeldova ministerstva, které denně utrácí zhruba miliardu dolarů, získávají ohromné objednávky na zbraně, které jsou v Iráku nepoužitelné. I to může být důvod, proč iniciativaStraus Military Reform Project navrhuje toto ministerstvo jako nereformovatelné zcela zrušit a nahradit národní armádu armádami soukromými.

Další problémy s vybavením amerických pěšáků - uniformami, ochrannými brýlemi, botami, rukavicemi, ponožkami, hydratačními systémy, ručními zbraněmi - popisuje článek Winslowa Wheelera. Podle něj se dokonce zvažuje možnost možnost povolit vojákům, kteří již nedůvěřují zbraním amerického původu, používání ukořistěných Kalašnikovů...