Vždy se ptám: proč je Bůh natolik spojován s náboženstvími? Cožpak nelze věřit a poznávat Boha bez NICH? Bez různých kněží, hodnostářů a všech těch vykladačů univerzální pravdy?

Při pečlivém zkoumání bychom se totiž museli dostat k tomu, že náboženství - aspoň ta zásadní - nemají jinou funkci, než manipulovat lidi. Museli bychom se dostat k tomu, kdo ve skutečnosti stvořil Bibli, resp. celé moderní křesťanství. Museli bychom se dostat k italské šlechtické rodině Pisoů. Museli bychom se dostat ke skutečnému příběhu člověka, opakuji člověka, s nálepkou Ježíše Nazaretského.

Možná bychom zjistili, že ty v médiích hojně propírané občasné pedofilní příběhy kněží, které se mimochodem církev snaží vždy umně zamaskovat, jsou tím nejmenším zločinem, který církev spáchala. Možná bychom zjistili, že šíření misijních kampaní typu "nepoužívejte prezervativ" v Africe a tím nadále prudce rostoucí počet infikovaných HIV virem, je ten nejmenší zločin.

Nechme nyní stranou to, co a proč církev (mluvím stále o té katolické, neboť tam je mé poznání nejdetailnější) dělá a v jaké míře v tom hraje roli neveřejný cíl, ke kterému se snaží dojít. O tom píší tisíce webových stránek a i na Osudu jsou tomuto tématu věnovány desítky článků. Ten největší zločin však církev páchala a nadále páchá na lidském duchu.

Svým mlčením tam, kde má mluvit, svým přílišným mluvením tam, kde má mlčet. Svým hlásáním polovičaté pravdy, jenom tak, jak se hodí jim.

K čemu dojdeme, zjistíme-li, že Bible je jen a pouze knihou? Takovou moudrou učebnicí historie, samozřejmě náležitě zmanipulované a upravené, vždyť dějiny přece vždy píšou vítězové.

Možná to je to, co vadí čtenářům, kteří se ozvali na Chaunův článek. To je to, co velmi vadí i mně. Proto jsem začal hledat svou vlastní cestu, která se kupodivu začala přede mnou otvírat jako v pohádce. A začalo to docela "obyčejně" - prožitkem klinické smrti a dotekem opravdového Světla.

Jako "Husákovo dítě" jsem mne náboženství úspěšně minulo. Přesto již ani já, podobně jako Igor Chaun, nemusím věřit, protože vím. Protože jsem poznal. Je to dlouhý příběh plný nemoci a bolesti. Se šťastným koncem. A přeji toto poznání každému. Nedá se o tom vyprávět, musí se to prožít. Boha si každý nosíme ve svém srdci. Tam bezpečně všichni víme, co je správné, co ne, tam bezpečně všichni víme, kdy pomáháme a kdy škodíme svým bližním, svému okolí, přírodě...

V oblasti spirituality se pohybuji, dá se říci, profesionálně. Dalo by se říci, že s jistým uspokojením kvituji, jak církvím klesá stádo ovcí. Předkládají totiž stále méně a méně uspokojivé odopovědi na naléhavé otázky naší doby. Konečně! Konečně jako by lidé prohlédli! Víc a víc, každý den. S radostí proto kvituji, jak geometrickou řadou stoupá počet lidí, kteří se o duchovno zajímají. Kteří hledají. Kteří se snažit dobrat se Pravdy. Nebo se té Pravdě aspoň přiblížit. Kteří si říkají: takhle už to přece dál nejde, to už takto nelze nechat.

Co na tom, že jsou k tomu donuceni svými problémy. Různými partnerskými či osobnostními krizemi, stresem, těžkými nemocemi. Výsledek se počítá, ne to, jak k tomu kdo došel. Ale opisovat, opisovat se v této oblasti nedá.

Lidstvo se ocitlo na nelehké křižovatce, kdy již má prostředky - poprvé v novodobé historii - samo sebe zcela vyhubit. Ať již jadernými zbraněmi, globálním oteplováním, či čímkoliv jiným. Jsem přesvědčen o tom, že lidstvo buď rozpozná nového Boha, nebo se jako slepá větev "evoluce" postupně rozplyne.

Přeji i vám Světlo na konci tunelu. (Jak ta čeština je ale duchovním jazykem!) Nesporně tam je. Jenom před ním někteří ve strachu zavírají oči....