Z vydaných knih jsem si žádnou nefinancoval, neměl jsem sponzora ani grant. Dalších několik rukopisů, převážně veršů pro děti nižšího školního věku a pro dospělé, jsem marně nabízel mnoha nakladatelstvím, většinou jsem nakladatelům nestál ani za odpověď. V našich veřejnoprávních médiích jsem stále odmítaný a tudíž nepřijatelný. Někdo může namítnout, že se mi podařilo vydat alespoň větší část své produkce. Ano, je to pravda. Řada dobrých spisovatelů totiž marně hledá nakladatele, a pokud nejsou tak solventní, aby si knihu financovali sami, pokud nejsou tak šikovní, aby si sehnali sponzora, či pokud na titul nedostanou jeden nebo dva granty, knihu se jim těžko podaří vydat.

Obecně v povědomí veřejnosti vládne názor, že spisovatel žije z honorářů ze své literární činnosti. Mysleli si to lidé za minulého režimu, kdy byly náklady knih mnohem vyšší a tudíž byly i vyšší honoráře, ale literaturou se uživilo jen několik procent spisovatelů v produktivním věku, a myslí si to lidé i dnes, kdy výše honorářů, pokud je autor vůbec dostane, zdaleka neodpovídá vynaložené práci a kdy se literaturou živí už jen pár komerčně zdatných jedinců. Ostatní spisovatelé měli a mají normální občanské zaměstnání, píší ve svém volném čase. Uvádím tento fakt především kvůli veřejnosti. V denním tisku se totiž mohli lidé dočíst o průměrných měsíčních příjmech v jednotlivých profesích v naší republice, kde u spisovatelů je uvedena částka 35 000 korun - zdůrazňuji měsíční. Přibližně z tisíce českých spisovatelů registrovaných ve spisovatelských organizacích musela agentura zřejmě zpovídat pouze deset nejvýdělečnějších, jinak si tuto částku vysvětlit nedovedu.

Postavení spisovatelů a literatury v naší společnosti je obecně velmi ubohé - a tu jednu či dvě desítky nakladatelsky a mediálně protežovaných spisovatelů nemohu přijmout jako protiargument. Odhaduji, že na 90 % spisovatelů v oblasti krásné literatury je na tom co se týče možností vydávání knih a finanční odměny podobně anebo hůře nežli já.

Spisovatel Ivan Binar ještě ve funkci předsedy Obce spisovatelů několikrát v našem tisku upozorňoval na ubohé postavení spisovatelů a literatury. V MF Dnes z dubna roku 2003 v článku 'Dělat literaturu se nevyplácí` napsal: "Není tu rozšířené povědomí o tom, že původní literární tvorba je základním znakem národa a že je třeba ji podporovat.....Při hospodaření s penězi dosud nebyl zaveden systém, který by tvůrce kulturních statků dostatečně podporoval a význam jejich díla důstojně ocenil. Jako bychom si neuvědomovali, že literatura desetimilionového jazyka se neuživí na trhu s knihami, že je třeba -- chceme-li zůstat kulturním národem - literaturu podporovat. Dělají to všechny kulturní země... Chceme-li v kontextu evropské kultury zastávat svébytné postavení, nechceme-li se rozplynout ve změti globálního tržiště, chceme-li zůstat i nadále národem s nezaměnitelnými znaky, měli bychom více dbát o svoji literaturu, lépe se starat o své básníky."

S podobnými kritickými názory vystupuje v médiích i spisovatel Ivan Klíma. V rozhovoru nazvaném 'Národ bez elit je odsouzen ke zkáze` v MF Dnes ze srpna roku 2003 upozorňuje na bulvarizaci české kultury a tak chudé elity, že si nemohou kupovat ani knihy potřebné pro vlastní profesionální růst. Mimo jiné zde říká: "Jedno je jisté, společnost, která nemá elity, je dříve nebo později odsouzena ke zkáze, protože mravně zchátrá. Kde nejsou elity, nejsou žádné cíle, a kde nejsou definovány cíle, tam život ztrácí smysl, a to vede k sociální deprivaci."

Záměrně jsem citoval I. Binara a I. Klímu, z nichž jeden žil dlouhá léta v německém exilu a druhý byl u nás dvacet let zakázaným autorem. Jejich koncepce světa se podstatně liší od mé, například nedělím občany na elity a ty ostatní, ale navzdory rozdílnosti pohledů vidíme skutečnost v oblasti kultury a literatury shodně a jim nikdo nemůže podsouvat nostalgii k minulému režimu.

Na podzim roku 2003 se Rada uměleckých obcí z iniciativy Obce spisovatelů obrátila na Parlament ČR a českou vládu s výzvou, v níž požaduje ze státního rozpočtu jedno procento pro kulturu. I když Unie českých spisovatelů nebyla přizvána do Rady uměleckých obcí, ačkoliv jsou v Radě zastoupeny všechny umělecké organizace, podpořili jsme tuto výzvu, neboť i my si uvědomujeme, "...že postoj ke kultuře a vůle ji rozvíjet je výrazem sebeuvědomění národního společenství a utváří vztah občanů ke státu. Odpovědnost za rozvoj kultury a vytváření podmínek pro její šíření musí nést stát a jeho instituce." Výzva Procento pro kulturu byla velmi potřebná. Upozornila na velmi špatný stav české kultury, což už několikrát učinila i Unie českých spisovatelů.

Všechny výzvy však zůstaly zoufalým výkřikem, na který byli naši politici hluší. České politické elity se za patnáct let nikdy vážně nezabývaly stavem národní kultury a už vůbec ne postavením literatury a spisovatelů. Není se co divit. Rozkradený stát dnes nemá peníze téměř na nic a na kulturu mu zbývá ze státního rozpočtu pouze půl procenta, takže není ani na opravu padajících památek, zatímco v zemích Evropské unie se na podporu kultury ze státního rozpočtu vyčleňuje od jednoho do tří procenta, navíc se kultura financuje ještě z jiných zdrojů..

Když bývalý prezident na jedné konferenci označí národní státy za předmět kultu, za starožitnost, tak de facto zatratí svůj národ a s ním i národní kulturu. Copak národní kultura může žít bez národa?

A když současný prezident na adresu intelektuálů prohlásí, že byli po pádu komunismu prvními a nejhlasitějšími kritiky svobodné společnosti, nazve je frustrovanou a otevřeně protestující skupinou, která velmi rychle zjistila, že svobodná společnost a svobodný trh nebudou možná potřebovat jejich služby v takovém rozsahu, jak na to byli zvyklí, a když na setkání s vědci řekne vědcům do očí, že chudoba cti netratí a že budou bádat, i když zůstanou chudí, pak jen nevěřícně kroutíte hlavou. Média jejich výroky vzala pouze na vědomí. To samé by prezident mohl prohlásit i na adresu spisovatelů. Ano, píší a budou psát, i když honoráře jsou urážející anebo si za svou práci spisovatelé dokonce musí platit. Tak hluboko jsme klesli. Jestliže kdokoliv odsuzuje intelektuály za kritické myšlení, dělá si tím absolutistické nároky na pravdu. Každý monopol na pravdy je pro společnost nebezpečný, už jsme to tolikrát poznali v době minulé i v té dnešní.

A kdo jiný než intelektuál a tedy i spisovatel by měl umět myslet svobodně a kriticky, kdo jiný by měl bourat mýty a dogmata, kdo jiný by měl pomáhat překonávat bezradnost a dezorientaci společenského vědomí a odstraňovat devalvaci lidských a uměleckých hodnot. Ale skutečnost je spíše výsměchem spisovatelům a intelektuálům. Byli posláni na vejmínek, do své vlastní duchovní emigrace -- a nejsou vyvoláni jménem. Pro majitele moci jsou nepřijatelní ti, kteří pracují se slovem a jejich slovo se nebojí.

Procházíme dobou, v níž se ve jménu krásných demokratických ideálů rozschvátil majetek všech, vládne nám právní negativismus, podporují se válečné agrese a ostrakizují se nepohodlní kriticky myslící občané. Paradoxem je, že část intelektuálů, spisovatelů a publicistů se na tomto stavu podílí nebo mu tleská, a ti, kteří považují za povinnost vyslovit se, jsou umlčeni. Za poslední půl století tak dochází již potřetí k intelektuálnímu selhání - v 50. 70. a 90. letech minulého století. - a jako vždy nás to přijde velmi draho.

Atomizace uměleckých obcí byla jednou z politických zadání naší polistopadové reprezentace. K politickým zadáním patřilo v polovině devadesátých let minulého století i převedení kulturních fondů na nadace a následně rozprodej tvůrčích domovů a to navzdory členům uměleckých organizací, kteří si na svých zasedáních odhlasovali další existenci kulturních fondů v původní legislativní podobě.

Umělecké organizace tak ztratily hlavní ekonomickou páku k svému fungování, nadační princip se totálně neosvědčil. Zdrojem příjmů Českého literárního fondu bylo 2% zdanění honorářů za uměleckou činnost a 1% zdanění uživatelů uměleckých děl. Roční příjem se tak pohyboval mezi 40 až 45 miliony korun. Z této částky se pak financovala krátkodobá i dlouhodobá stipendia, tvůrčí příspěvky, semináře, konference, besedy, literární akce, bezúročné půjčky, sociální výpomoci potřebným, cestovní příspěvky, chod tvůrčích domovů a vykrýval se schodek rozpočtového nakladatelství Československý spisovatel v řádu několika milionů korun. Téměř polovina z celkové části ročního příjmu se ukládala na zvláštní účet ministerstva kultury, částka v roce 1989 přesahovala 220 milionů korun. Z ní pak měl být na Barrandově postaven domov důchodců se sociální péčí pro staré a osamělé umělce. Kam se poděly tyto peníze, které patřily všem spisovatelům, nikdo neví. Nejsem to jen já, kdo považuje převedení kulturních fondů na nadace za velmi nešťastné rozhodnutí a kdo je přesvědčen, že znovuobnovení původní funkce literárního fondu by výrazně pomohlo české literatuře a spisovatelům, případně by se dalo uvažovat i o založení českého nakladatelství krásné literatury. Výši finančních odvodů do společné kasy kulturních fondů by pak fyzické a právnické osoby při daňovém přiznání odepisovaly z daní

Založení Unie českých spisovatelů počátkem roku 2001 bylo odpovědí na činnost Obce spisovatelů, která se při svém vzniku roku 1990 deklarovala jako profesní organizace s tím, že bude bez rozdílu názorů hájit profesní zájmy všech spisovatelů. Profesní zájmy spisovatelů nehájila, podstatné problémy literatury a spisovatelů zamlčovala a naopak si nese svůj díl na eliminaci spisovatelů převážně s levicovou orientací.

Členové Unie českých spisovatelů se na svých konferencích několikrát kriticky vyjadřovali ke stavu české kultury, k postavení spisovatelů a literatury, k vlastnickým vztahům a obsahu českého tisku. S politováním musím konstatovat, že závěrečné dokumenty UČS vždy rozesílala všem médiím, ale média na ně nikdy nereagovala a dokonce ČTK ani jednou nezapracovala naše výzvy do denních svodkových zpráv. Rovněž s politováním musím konstatovat, že UČS ani jedinkrát neobdržela od ministerstva kultury finanční podporu na svou činnost, ani na jeden knižní titul nebyl jí a nakladatelství Futura udělen grant, ani přes dvojí výzvu dosud nemá UČS paritní zastoupení v porotě pro udílení Státních cen, v grantové komisi při MK ČR, ve správní radě Nadace Českého literárního fondu a v dalších orgánech, které se zabývají literaturou a kulturou. To je ukázka demokracie a svobody slova v praxi.

Každá národní literatura odedávna integrovala celou duchovní sféru národa, byla součástí národního bytí, národní existence, spoluvytvářela národní vědomí i sebevědomí, rozvíjela národní jazyk, v lidech upevňovala základní principy humanismu, posilovala je k životu, nabízela jim poznání, informace, ideály. Plnila své humanistické poslání. Kultivovala člověka, společenský prostor naplňovala lidskostí. Byla vždy jedním z článků dějinného procesu a součástí společenského dění. Ve všech kulturních zemích je literatura považována za pylon veškeré národní kultury, a tak tomu bylo i u nás. Odtud se odvíjel a měl by se dál odvíjet společenský význam literatury.

Co říkám, zní nádherně, až si připadám starosvětský, jako bych žil v době Karla Čapka. Ale žiji v době mravního marasmu národa, v době preference peněz jako jediné nejvyšší hodnoty, kdy se krásná literatura ocitla v ghettu a spisovatel v roli prosebníka o milodary.

Literatura, jejímž hlavním výrazem je kniha, byla zdegradována na zboží a zbožím se stal i spisovatel, pokud rezignoval na uměleckou výpověď z prostého tržního oportunismu, aby se mohl jako spisovatel realizovat. Mnozí spisovatelé tedy programově s trhem konvenují a v jeho zájmu často zrazují svůj talent. Pokud neslevují ze své umělecké výpovědi, mají problém své dílo vydat. Pro náročné čtenáře se stává svátkem, když nakladatel vynikající dílo vydá, trh ho přijme a navíc prodává. Trh se ale chová ke kvalitě díla často nemilosrdněji, jako diktátor a jako cenzor.

V žádné evropské zemi si nenechají národní literaturu likvidovat tržními vztahy. Jako vzor promyšlené kulturní politiky by nám mohly posloužit třeba Norsko, Dánsko, Finsko, Holandsko či Švédsko. Například literární fond ve Finsku uděluje až dvouletá tvůrčí stipendia mladým spisovatelům, spisovatelé ve střední generaci již dostávají stipendia dlouhodobá, od pěti do deseti let, ti starší někdy mají i doživotní stipendia, navíc tvůrčí stipendia a podpory udělují i města a velké podniky. Vedle psaní se pak spisovatelé věnují veřejné činnosti v oblasti literatury a kultury.O takových podmínkách k literární činnosti se českým spisovatelům může jenom zdát. Z řady různých stimulů ve výše jmenovaných zemích vůbec za nejpodnětnější považuji to, že ministerstvo kultury odkoupí od nakladatele, který vydává domácí krásnou literaturu, tisíc pět set kusů z každého titulu, jež pak zdarma věnuje knihovnám. Nakladatel je tak zbaven rizika prodělku a následně krachu. To, co z každého titulu vydá navíc, stává se jeho ziskem a honorářem pro autora.

Bez opravdu silného tlaku našich spisovatelů však žádný podobný legislativní návrh v české republice nevznikne a politická reprezentace nebude nucena se jím zabývat. Spisovatelé bez platformy a vydědění na okraj společenského zájmu nejsou pro nikoho partnery k jednání.

Spisovatel, pokud je hoden toho jména, ať žije v jakékoliv době, prochází celá léta procesem hledání. Hledání sebe samého, hledání svého vztahu ke skutečnosti, hledání pravdy. Je to úsilí o zachování si nezávislého myšlení, úsilí o přiznání svrchovanosti osobnosti. Tak jako v minulém režimu, tak i v tomto světě kultu peněz je pro mocenskou elitu nezávislé myšlení nežádoucí, společnost dala přednost snadnému žití, pravda se pro ni stala přežitkem. Neumíme být sami sebou jako národ, protože jsme vždy přijímali nějaké vazalství a sami sobě jsme se vládnout nenaučili, neumíme být sami sebou jako občané, protože jsme vždy byli pilnými hlasateli nějakých dobových mýtů, a těch deset či dvacet procent občanů, kteří sami sebou zůstali, si to nesou jako kříž.

Vážení, a v tomto malém procentu občanů jsou i čtenáři, pro které píšeme.

Současný systém nepotřebuje umění a literaturu, ale pěstuje si některé umělce a některé spisovatele, aby se jimi mohl zaštiťovat. Nevyřčenou podmínkou tohoto vztahu pak je, aby spisovatel se systémem rezonoval, případně byl jejím hlasatelem. Přijatelný je i spisovatel, který se uzavřel pouze do svého světa imaginace, protože v realitě ztrácí schopnost politické orientace. Nemusí být ani hlasatelem zájmů současné moci, je přijatelný tím, že rezignoval na reflexi společenského děni. Tak to fungovalo v minulé době a tak to funguje i dnes. Politika literaturu také nepotřebuje. Má jiné zájmy, než se starat o duchovní hodnoty národa a zabývat se nedůstojným postavením literatury a spisovatelů. Literaturu nepotřebuje ani nakladatel, pokud je pro něj vydávání knih pouhým kšeftem. Nakladatel je podřízen pouze jediné svobodě - je to svoboda vydělávat peníze. Literaturu nepotřebují ani podnikatelé natož pseudopodnikatelé a pseudoelita, protože literatura pro ně není tím produktem, na němž by mohli vydělat peníze a na němž by se mohli jako mecenáši zviditelnit. Ale ani společnost nepotřebuje literaturu, propadla stádnímu vkusu.

Kult produktů spotřebního, zábavního a mediálního průmyslu si zotročil myšlení a vkus většiny občanů, jejich vědomí cíleně přetransformoval z potřeby duchovních hodnot na potřeby materiálních požitků a levné zábavy, vytvořil životní styl jako kýč a nemůže připustit, aby toto zotročené myšlení spisovatel napřimoval a osvobozoval svým slovem. Pod egidou svobody a tvůrčí svobody se spisovatel dostává do vazalství tohoto kultu.

Současná politická moc tomuto stavu jen přihlíží. Skutečná moc v naší republice se odvíjí od globálních hráčů politiky a ekonomiky, od světových finančních institucí a nadnárodních korporací, která ovládají téměř veškerá média a potřebují mít vědomí občanů u nás i v jiných zemích zotročené a vyprázdněné. Tato skutečná a přitom anonymní gigamoc svou sílu neopírá o individuality v podobě intelektuálů a spisovatelů, kteří ji kriticky poměřují, ale staví na individualistech, egoistech, kteří s ní pragmaticky kooperují a těží z ní, staví na lidské chamtivosti a pojmy jako sociální spravedlnost, solidarita a internacionalismus ji dráždí jako býka rudá barva. Osudovou chybou je, že ani naše současná politická moc neopírá svou sílu o ty, kteří by měli být mozkem a hnacím motorem společnosti a kteří jí jako zrcadlo ukazují pravdivý obraz reality.

Duchovní chudobu společnosti tak zakrývá perfektní aranž prázdnoty, kterou nám tu ve všech možných variantách spolu s médii předvádí chobotnice gigamoci. Co tato gigamoc preferuje z kultury, a tedy i z literatury, musí být jejím obrazem. Čím více je člověk duchovně, citově a rozumově vyprázdněný, tím více je ovladatelnější. Společnost, která je duchovně vyprázdněná, se však nemůže nazývat moderní ani demokratická.

Potvrzuje se stará pravda, že na kultuře se vydělávat nedá, na nekulturnost už doplácíme. Stále si veřejně nechceme přiznat, že u nás dochází k likvidaci základních hodnot, které tu po staletí formovala kultura a tradice. Likvidace těchto hodnot je i likvidací literatury, likvidací kultury, likvidací národa. Je to proces stejně tak pozvolný jako lidské stárnutí. Kde nejsou duchovní hodnoty, není ani mravnost ani odpovědnost ani svědomí.

Jestliže literatura byla v minulém režimu z velké části silně zideologizovaná, pak v současném režimu se silně zkomercionalizovala, z kurately politiky se dostala pod kuratelu zisku. Zisk se stal cenzorem, který nejvíce odepisuje krásnou literaturu. Krásné literatuře nesvědčí ani zmatení hodnot. Někteří, navíc preferovaní autoři, chápou tvůrčí svobodu jako naprosté zbavení se vnitřních limitů. Za vrchol scestnosti chápání tvůrčí svobody pak považuji například pornografické, nekrofilní a pedofilní básně svého času velmi talentované autorky, jejíž kniha má v tisku i pozitivní odezvy. Absence etických a estetických hodnot byla povýšena na nejvyšší hodnotové měřítko a módně se považuje za projev tvůrčí svobody. Pokud má autor vědomí vlastní důstojnosti a umělecké odpovědnosti, nemůže na tyto hodnoty rezignovat.

Spolu s tvůrčí svobodou úzce souvisí svoboda slova. U nás je sice deklarovaná ústavou, ale uděluje se jen některým, převážně hlasatelům pravicových zájmů, zatímco na kriticky a levicově orientované spisovatele a intelektuály se praktikuje inkviziční politika a jsou téměř všemi sdělovacími prostředky včetně veřejnoprávních masmédií důsledně bojkotováni. Pravicově orientovaná veřejnoprávní média si uzurpovala pro sebe právo na jediný názor a brání tak svobodné výměně myšlenek a konkurenci tvůrčích činů. Se sarkasmem lze říci, že spisovateli a intelektuálovi s kritickým či levicovým myšlením zbývá pouze svoboda mlčet. Ze spousty svobod, které u nás máme, se na svobodu slova právě jim dostalo toho nejmenšího přídělu.

Svoboda slova nespočívá jenom v tom, že levicový spisovatel může promluvit na tomto či jiném setkání, že si může vydat svou knihu a pak si ji prodávat, což je opravdu ponižující, ale v tom, že je rovnoprávným členem této společnosti a tudíž se zcela samozřejmě počítá s jeho hlasem a jeho tvorbou třeba ve veřejnoprávních i soukromých masmédiích. Moje osobní zkušenost a zkušenosti i mých kolegů mne nutí prohlásit, že nejsem považován za rovnoprávného člena této společnosti a musím se pak se vší vážností ptát, do jaké míry se u nás naplňuje ústavně deklarovaná svoboda slova.

Máme-li mít skutečnou svobodu slova, pak to nesmí být svoboda slova jen pro vyvolené. Máme-li mít skutečnou demokracii, pak v ní musí zaznívat názorová pluralita, musí být slyšitelné všechny hlasy. Majitelé naší demokracie si v uplatňovaní svobody slova osvojili některé totalitní umlčovací metody a dosud nenašli vůli se jich zříci. Po patnácti letech od převratu bych byl rád občanem, který je hrdý na svou zemi, protože se může podílet na rozvíjení demokracie a není umlčován za svůj odlišný světový názor.

Slovy Daniela Strože "budeme bušit dál vytrvale na vrata ohluchlým," čili budeme dál oslovovat českou politickou moc a média, české i evropské instituce, dokud se levicově orientovaným spisovatelům nedostane ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích prostor k vyjádření a k prezentaci svého díla, dokud Unie českých spisovatelů nebude mít paritní zastoupeni ve všech orgánech činných v oblasti literatury, dokud se principy demokracie nestanou i v oblasti literatury pevně zakódovanou normalitou.

Letitá absence státní kulturní politiky v naší zemi zanechala viditelná bílá místa téměř ve všech oblastech neziskového profesionálního umění, literatury především. Jde o to, abychom zákonnými stimuly překonali zisk jako hlavního cenzora při rozhodování o tom, co může vyjít a co ne, co má být mediálně podpořené a co nikoliv. Většina spisovatelů už dávno došla k názoru, že bez účasti státu a bez změny legislativy bude národní kultura a s ní i literatura odsouzena k zániku. Evropská unie za nás nebude řešit, že jsme svou neprozřetelností přišli o sdělovací prostředky, že jsme zatratili národní kulturu a hodnotnou českou klasickou i současnou literaturu jsme odhodili do sběrny starého papíru. Stát jako útvar bez kultury a bez literatury existovat může, národ nikoliv. Národ, který se stal duchovně chudým, opravdu hyne, protože naše tak zvané elity politické i ekonomické neudělaly pro jeho duchovní renezanci dosud nic, anebo naopak se duchovního rozměru zříkají. Zříkají se národa, národní kultury, kritického myšlení, zříkají se vyšší duchovní pravdy, národ zbavují budoucnosti.

Považujme za svou povinnost mluvit o chobotnici nadnárodní gigamoci, která náš národ srazila na kolena a chová se tu jako na dobytém území pologramotných domorodců, považujme za svou povinnost mluvit o pahodnotách, které zábavní průmysl s masmédii implantují občanům, ale nenamlouvejme si, že naše slovo bude silnější než peníze. V našich silách však zůstává, abychom se pokusili vydobýt literatuře a sobě jako spisovatelům ve společnosti takové postavení, které můžeme nazvat důstojné. Myslím, že právě vydobytí důstojného místa ve společnosti pro literaturu a spisovatele by se mělo stát společným zájmem všech našich spisovatelských organizací a sdružení. Jedině vytvořením silné lobby mají spisovatelé šanci prosadit své požadavky a své slovo ozvučit.

Zápas o kvalitu české literatury je i zápasem o kvalitu české kultury. Zápas o kvalitu naší kultury je zápasem o národ a zápas o národ je zápasem o společnou Evropu a evropskou kulturu. Ale chápejme to také jako zápas o lidskou důstojnost a podobu světa s lidským rozměrem. K tomu někdy stačí, aby každý z nás usiloval stát se svědomím sebe samého.