Předpokládám, že autor takového nesmyslu, hledající inspiraci pro způsob řízení firmy kdesi v Jižní Americe, nemá zkušenosti s jedním ani s druhým, nicméně -- pokud se nechce s řízením socialistických podniků seznámit přímo např. z prací sovětského ekonoma Kozlova -- může se o tom, jak takové "řízení" vypadalo, dovědět takřka vše podstatné poměrně zábavnou formou třeba z Páralových románů.

Diskuse (místy přecházející do výpadů a osočování) na téma generací vyústily v článek Karla Dolejšího "Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí" (BL z 4. 1. 2006). Autor vidí zásadní rozdíl mezi svou generací a generací následující v tom, že jeho generace učinila "nesdělitelnou zkušenost, že obecné poměry se mohou jednoho dne zásadně změnit", zatímco té mladší generaci tento prožitek chybí, a proto je konformnější. Bohužel autor zde zapomíná na to, že pochopení poměrů je mnohdy důležitější (a také složitější) než jejich změna, či prosté anarchistické volání po změně. Ladislav Klíma ve své Lidské tragikomedii poukazuje na zajímavý fakt, že "skoro všichni poněkud nadanější mladíci vyvolávají dojem spirituálnosti, výstřední geniálnosti, povznesenosti, ideálnosti, takže člověk žasne, kolik to velkých lidí lidstvo v sobě chová" a připomíná slova Schopenhauerova ("Člověk se lekne, spatří-li po letech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje").

Je příkladem nebývalé zvrácenosti, odmítá-li někdo (jako mladý!) z hrdosti pracovat za mzdu, která je dle jeho názoru "malá", avšak nikterak se necítí ponížen žít ze sociálních podpor a milodarů a chce přitom "měnit poměry". Ti mladí lidé, kteří se nehodlají zaměstnávat za 8 000 korun hrubého, jak uvádí Karel Dolejší, rozhodují sami o svém osudu. Nemám příliš rád kasuistiku, pokud nejde o případ obecně něčím zajímavý. Znám však z vlastní zkušenosti několik takových mladých hrdinů. Reprezentativním příkladem pro mne je studentka české literatury vyššího ročníku jisté univerzity, angažující se v charitě a v různých neziskových činnostech. Na straně jedné neuvěřitelné sebevědomí a nenávistné pohrdání vším co jen trochu zavání podnikáním, na straně druhé absence hlubšího vzdělání (děsivé mezery ve znalosti literatury, ani jeden řádek textu bez chyby, o stylu ani nemluvě).

Zůstanu u svého oblíbeného Ladislava Klímy, jenž za všech okolností dokázal trvale žít a tvořit bez ohledu na momentální množství peněz, nepodléhaje žádné moci, vždy nezávislý a svobodný. Jak by se asi chechtal nad otázkou bojácného univerzitního učitele (totožnost je redakci známa), který se ptá (BL z 4. 1. 2006), proč on má strach a Urban a Cvek si dovolí napsat cokoli. A to úžasné srovnání s bombardováním Srbska! Nedivím se, že se autor, universitní učitel, raději zapírá. V již zmíněné Lidské komedii popisuje Ladislav Klíma opatrnickou postavu učitele, který, maje v mládí světoborné plány, upnul se nakonec k jedinému tématu -- studiu národa Čuchonců, aby k posměchu všech nakonec psal články o čuchonských křtinách a čuchonských podvlékačkách.

Nemůže být nic směšnějšího, než když určitá skupina mladé generace hrozí "změnou poměrů". Nenechme se mýlit, jejich věc nemá žádný duchovní rozměr. Deziluze těchto lidí, kteří toho o světě vědí žalostně málo a jsou podle Karla Dolejšího nadáni onou "nesdělitelnou zkušeností, že obecné poměry se mohou jednoho dne zásadně změnit", vyplývá z jejich ryze materialistického pojetí světa. Ať už se zabývají tou či onou neziskovou činností, národem Čuchonců či jiným exotikem, jejich "nesdělitelná zkušenost" o možné změně poměrů je spíše výlevem zloby z vlastního postavení než důsledkem hlubšího poznání. Již kdysi přece někdo, kdo si to chtěl vyřídit se západní civilizací, prohlásil, že zatímco všichni předchozí filosofové svět pouze vykládali, svět je třeba změnit... Vážení, svět nevznikl s vaším narozením. Byl tu i před vámi. Podívejte se do knih!