V roce 1989 došlo v Československu ke změnám, které znamenaly přechod od totalitního systému vlády jedné politické strany k vytvoření demokratického pluralitního politického systému. V mocenských složkách státu byly uskutečněny očistné procesy, aby se státní instituce zbavily těch, kteří se dopustili zločinů nebo vážně porušovali lidská práva a osobní svobody. Cílem těchto procesů byli i vojáci sloužící před rokem 1989, včetně zjištění jejich podílů na porušování lidských práv a svobod. Kritéria hodnocení byla stanovena několika po sobě jdoucími rozkazy ministrů obrany a těm, kdo vyhověli stanoveným kritériím bylo umožněno pokračovat ve vojenské službě nově vzniklé armády. Po zániku Československa vznikla Armáda České republiky a vojáci z povolání prošli dalšími prověrkami na základě nově vydaných rozkazů. Prověřování mělo různé podoby a názvy (personální pohovory, hodnocení, mimořádné hodnocení, atestace, reatestace a podobně). Zákonem bylo stanoveno, že odsloužením 20 let v armádě měli vojáci nárok na sociální dávku, výsluhový příspěvek, a výše závisela na celkové době služby.

Parlament přijetím zákona č.34/1995 Sb. vnesl do našeho právního systému pojem "kolektivní viny", kdy omezil jednou již nabytá práva vybrané skupině vojáků. Realizací tohoto zákona s využitím ustanovení rozkazu ministra obrany č. 35 z roku 1995 byla zpětně retroaktivně odečtena doba služby všem vojákům, kterých se uvedené normy týkaly. Doba služby tak byla zpětně odpočtena vojákům, kteří byli prokazatelně uznáni způsobilými konat službu v nové armádě, neporušili žádné zákony ani vojenské předpisy ani se nepodíleli na porušování práv a svobod před rokem 1989. Realizací výše uvedených norem došlo k nerovnému zacházení s vojáky z povolání. Byli tedy postiženi ne za prokázanou společensky nežádoucí činnost, ale za pouhou příslušnost ke skupině vojáků zařazených na určité funkce. Nikomu nebylo žádné provinění prokazováno ani prokázáno. Ani v jediném případě nebyl proti vojákovi veden soudní spor za porušování lidských práv a svobod občanů. Toto dokládá i oficiální stanovisko podepsané tiskovým mluvčím Policie České republiky -- ÚDV zaslané 27.10.2005 pod č.j. ÚDV-690/2005. Zde se uvádějí, z hlediska omezování lidských práv a svobod ze strany politických pracovníků, pracovníků vojenské kontrarozvědky, vojenské rozvědky a zpravodajské správy GŠ ČSLA, pouze dva případy sahající do padesátých let. O tom, že je vedeno trestní stíhání či jiné šetření bývalých vojáků sloužících od sedmdesátých let, zde není žádný případ dokumentován.

V roce 1999 byl přijat zákon 221/1999, který dosavadní nerovné zacházení z určitou skupinou vojáků z povolání dále prohloubil a rozšířil. Zákon obsahuje ustanovení, na jehož základě nebyla se zpětnou platností odpočítána doba služby těm vojákům, kteří se podrobili tak zvané reatestaci a byli uznáni způsobilým pro další službu v armádě. Reatestace se konaly v roce 1990 (9 let před přijetím zákona) a podle rozkazu ministra obrany se jich mohl zúčastnit pouze úzký okruh vybraných osob-příslušníků Vojenského obranného zpravodajství. Těmto vojákům byla zpětně započítána doba služby před rokem 1989 navráceny zpětně i výsluhové příspěvky. Jednalo se znova prokazatelně o nerovné zacházení spojené s majetkovou újmou. Bylo porušeno jedno ze základních ústavních práv a to právo na pokojné užívání svého majetku, konkrétně na využívání sociálního zabezpečení, které stát do té doby vojákům garantoval.

Navíc zákon č.221/1999 Sb. uvádí, že doba služby nebude odpočítána ani vojákům, kteří konají vojenskou službu ke dni přijetí zákona. I toto ustanovení diskriminuje vojáky, kteří museli armádu opustit převážně z důvodů snižování počtů a reorganizace do roku 1999. Stejně jako vojáci dosud sloužící prošli všemi prověrkami, byli stejně jako oni uznáni schopnými sloužit v nové armádě. Po splnění všech zákonem stanovených podmínek odešli z armády.

S diskriminací části vojáků nesouhlasí ani vojenská odborná veřejnost. Odstranění diskriminace podpořila 3.řádná celostátní konference Svazu vojáků z povolání Armády České republiky konaná dne 23.3.2001. Rovněž dotazem na velvyslanectvích jednotlivých států bylo zjištěno, že ani v jednom z postkomunistických států nedošlo k takovémuto protiprávnímu stavu a následné sociální diskriminaci cíleně vybrané skupiny bývalých vojáků z povolání.

Tohoto stavu jsou si vědomi poslanci i senátoři. Někteří dokonce připouštějí, že v té době byla v zemi jiná politická atmosféra, zvítězilo plošné chápání problému a tehdy mohlo i dojít k určitým nespravedlnostem. Řada pravicových i levicových poslanců chápe tento problém, ale z hlediska negativní politické vůle se odstraněním způsobených křivd v současné době nechtějí zabývat, jelikož by si mohli zcela jistě mohli pokřivit svoji, mnohdy již pokřivenou, politickou tvář.

V rámci jednání s řadou politiků ve výboru pro obranu a bezpečnost jsem byl, jako řada ostatních stejně postižených, ubezpečován nutností řešení tohoto problému, ale když došlo k tomu podstatnému, tedy předložit návrh na změnu zákona, daný politik od slibu, který dal "rukoudáním", ustoupil a jeho výmluvy se rovnaly výmluvám 10 letého kluka. Jako perličku taktéž považuji jednání se senátory dne 6. 9. 2005, kdy jeden z nich (bývalý náměstek ministra obrany) mě na dotaz, proč se rozhodli takto poškodit určitou skupinu vojáků (tedy bývalé pracovníky politického aparátu a vojenské kontrarozvědky) přímo prohlásil -- MY jsme usoudili, že VY jste nebyli profesionálními vojáky, a tudíž tato doba služby vám nebyla započítána. Tedy z výkladu toho jsme de facto vůbec nesloužili, vůbec jsme neexistovali. Přitom každý z nás vystudoval vojenskou střední a vysokou školu s podmínkou příslušné odborné nebo velitelské praxe !!! Velice hezké vyjádření pana senátora, ale kdo se skrývá za tím označením MY, se již asi nedovíme. Jak může někdo hovořit o naší neprofesionalitě, kdy řada politiků rozhoduje o armádě a sami měli tzv. modré knížky a jsou bez vojenského odborného vzdělání.

Taktéž by se chtěla vznést otázka, kde jsou vysocí funkcionáři úzkého velení armády, kteří vydávali rozkazy k zabezpečení a zvyšování "morálně politického stavu vojáků". Právě tito funkcionáři, soudruzi generálové, jakožto nomenklaturní kádři KSČ, v armádě veleli. Kde jsou dnes ? Určitě je netrápil přechod do zálohy, hledání nového zaměstnání a mnohdy i nezaměstnanost. Ano - kde jsou a jak se tam dostali ti "nekvasilové", "voznicové", "šediví", "padělkové" a další ?