Když jsem byl jako "pravicový element" v roce 1976 vyhozen z Akademie věd (tam se nedělalo pro peníze, ale pro lásku k vědě), do roka a do dne jsem měl trojnásobný plat na podnikovém ředitelství, kde pracovala řada lidí, vyhozených při normalizačních čistkách ze strany i z armády.

Když jsem byl odtamtud ve svých 46 letech vyhozen (zůstal jsem tam totiž jediným členem KSČM) poté, co se největším akcionářem kupónově privatizovaného podniku stal Viktor Kožený, už jsem nikdy stálé zaměstnání nesehnal, ačkoli jsem sem tam vyhrál i nějaký konkurz. Nehodil jsem se totiž do nově budovaných mladých kolektivů, jejichž názory mohli noví šéfové teprve formovat (tak mi to bylo řečeno do očí). Takže přesně naopak, než tvrdí P. Urban.

Ačkoli můj případ není zdaleka ojedinělý, nikdy bych si nedovolil tvrdit něco o většinách, dokud někdo na toto téma neudělá seriózní výzkum. Nejsem však schopen formulovat kritérium pro objektivní rozlišení, kdo byl za kterého režimu skutečně perzekvován z politických důvodů, resp. kdo to jenom účelově tvrdí.

Při majetkových restitucích byla např. uzákoněna právní domněnka, že každý, kdo svůj majetek před rokem 1989 prodal či daroval státu, k tomu byl donucen.

Mně však nejde o to, dohadovat se o podílu třísek v káceném lese, mně vadí, že ty třísky zase lítají. Vadí mně každá. Znamená to, že jsem se s ostatními v listopadu 1989 na Letenské pláni mýlil, když jsem s nimi křičel: "Nejsme jako oni!"

Nejsou žádní "oni", jsme to pořád jenom "my". Smysl výzvy Jana Čulíka spatřuji právě v tom, abychom si to konečně přiznali a přestali vidět věci černobíle.