Myslím, že nikdo, ani pan Vít, nebude mít námitky proti tomu, že každý člověk, bez ohledu na své postavení, vzdělání, pohlaví, národnost, má určitá individuální práva. Tato práva jsou v zásadě tři -- právo na život, na majetek, a na svobodu, přičemž spolu vzájemně souvisejí, a jsou definována negativně. Právo na majetek neznamená, že společnost musí určitému jedinci poskytnout nějaký majetek, protože na něj má právo. Naopak toto právo znamená, že nikdo nesmí jednotlivce o jeho majetek připravit. Právo na majetek souvisí s právem na svobodu na život. Člověk musí mít volnost v konání, musí mít volnost rozhodování o svém životě, volnost zvolit si svou cestu ke štěstí, tedy musí mít svobodu. Aby mohl svobodně rozhodovat o svém životě, musí mít právo získávat a držet majetek, a svobodně s ním nakládat. Pokud toto právo nemá, nemůže mít ani plnou svobodu. A protože jak právo na majetek, tak právo na svobodu, slouží vyššímu cíli, tedy zachování vlastního života, je s porušením práva na svobodu a majetek jednotlivce pošlapáno i jeho právo na život.

Jsem toho názoru, že osobní práva jsou principem, která platí absolutně. Pokud je někdo nějakou vyšší silou připraven třeba i jen o malou část své svobody, není už svobodným člověkem. Jeho svoboda přestává mít přirozené mantinely, které by se daly shrnout známou liberální zásadou, že svoboda mé pěsti končí tam, kde začíná nos mého bližního, a tyto mantinely jsou nahrazeny jinými, definovanými na základě "společenské potřeby", "veřejného blaha", "právy pracujících" nebo prostě vrtošivým výstřelkem nějakého šíleného diktátora.

Samozřejmě i v této situaci dál platí vztah práva na svobodu s dalšími dvěma právy. Pokud připravíme někoho o jeho majetek, se kterým chtěl naložit podle svého uvážení a svobodné volby, zužujeme tak přirozené mantinely jeho svobody. A přesně takhle fungují v socialistickém (v jakékoliv formě -- u nás sociální demokracie) prostředí daně -- jsou pošlapáním práva jednotlivce na majetek, a v principu není rozdíl v tom, zda stát prostřednictvím daní vezme jednotlivci 15% nebo 80% jeho majetku.

V obou případech je to soukromý majetek, který je pod pohrůžkou násilí uchvácen státem. Stát, který by nechtěl pošlapávat práva svých občanů, by tedy musel upustit od regulace a kontroly ve většině oblastí, do které dnes zasahuje -- tedy školství, zdravotnictví, kultura, sociální politika. V principu by se staral jen o ochranu osobních práv, ochranu jednotlivců před zločinci a podvodníky, případně před ohrožením zvenčí, a k tomuto účelu by mohl vybírat malou a rovnou daň, která by vyjadřovala podíl daňového poplatníka na fungování bezpečnostního aparátu, případně navrhnout jiný způsob financování státu. Ale tím se trochu oddaluji od tématu, kterému jsem se chtěl věnovat. Pan Vít mi vyčítá neznalost a poukazuje na to, že občané platí nejen daně, ale také sociální a zdravotní pojištění. Zapomíná na to, že tato "pojištění" mají dnes spíše také formu daně, a mnozí politici už to přestali předstírat, a místo pojmu "zdravotní pojištění" raději používají výstižnější "zdravotní daň". Myslím, že zvlášť v poslední době, kdy se snad každá druhá zpráva v novinách točí kolem zdravotnictví, je to velmi často slyšet.

Někdo možná namítne, že daně jsou prostředkem, pomocí něhož občan platí za využívání veřejných služeb. Toto by ovšem platilo jen v tom případě, kdyby každý daňový poplatník skutečně za své peníze dostával adekvátní podíl veřejných služeb, na které přispívá. Tak tomu samozřejmě není. Občané ze svých daní přispívají na veřejné statky, které často nikdy v životě nevyužijí.

Například bezdětnému podnikateli, jehož daně směřují mimo jiné i do státního školství, je tato služba k ničemu -- on sám ji nevyužije. Stejně tak poplatníka, který nesnáší vážnou hudbu, nebude příliš zajímat, že svými daněmi přispěl na uskutečnění mnoha kulturních projektů. Tady nastupuje pojem, se kterým si současná politická filozofie zahrává už velmi dlouho, tak dlouho, že jeho pravý význam úplně zničila -- tedy solidarita. Poplatník nesnášející vážnou hudbu, je podle tohoto konceptu solidární -- přispívá na kulturní vyžití lidem, kteří vážnou hudbu zbožňují. Bezdětný podnikatel je solidární -- přispívá na vzdělání lidem, kteří mají studující děti. Tohle samozřejmě nemá se solidaritou nic společného. Jak pan Vít sám souhlasí (i když patrně jen ironicky), solidarita je dobrovolný a jednorázový akt dobročinnosti někomu, kdo si podle našeho uvážení naši pomoc zaslouží. Může to být bezdomovec v parku, může to být dítě v Africe, kterému přispíváme na vzdělání, může to být soused, kterému shořel dům, nebo to může být i neznámý anonymní člověk na druhém konci zeměkoule postižený ničivým zemětřesením. Jedině tohle je pravý význam slova solidarita. Ne pod hrozbou trestu placené daně lidem, kteří si buď naši pomoc nezaslouží (lidé zneužívající sociální dávky), nebo nám jsou prostě lhostejní. Pan Vít jistě namítne, že pokud by tato "solidarita" byla odstraněna, mnoho lidí prostě zemře hlady na ulici. Tak by tomu jistě nebylo.

Velká část lidí, kteří v současné době nějakým způsobem parazitují na nucené solidaritě, by si prostě musela zvyknout, že se musí spolehnout sama na sebe, a ti, kteří skutečně naši pomoc potřebují, ji dostanou prostřednictvím dobrovolné (tedy pravé) solidarity. Není pravda, že lidé jsou necitelné zrůdy, kterými nedokáže pohnout osud opuštěných dětí nebo starých lidí bez pomoci. Právě naopak, tváří v tvář utrpení lidé dokáží velkou měrou pomoci dobrovolně, bez nutnosti být k pomoci donucen státem, a myslím, že bychom našli mnoho příkladů takovéto solidarity. A řekl bych, že takový projev solidarity je mnohem cennější, než dobročinnost prováděný pod donucením státu, a ještě s trpkou příchutí pocitu, že nás někdo o naše prostředky připravil proti naší vůli a tím porušil naše právo na majetek (i když jistě mnozí lidé jsou kolektivistickou propagandou natolik zpracováni, že si takové porušení svých práv ani neuvědomují).

Zastánci státem vynucované solidarity, a tím se vracím k začátku, se opírají o tzv. sociální práva, mezi která počítají například právo na práci, na vzdělání, na bydlení, atd. Ve světle toho, co jsem o právech napsal o několik odstavců výš, je asi jasné, že taková práva jsou v podstatě nesmyslná, protože je jejich obhájci vysvětlují jako povinnost společnosti poskytnout například bydlení těm, kteří jej nemají. Takhle vysvětlují odpůrci deregulace nájemného svoje postoje. Nemá cenu obšírně vysvětlovat, že stejně jako je pomýlený kolektivistický pojem solidarity, tak jsou podobně pomýlená i tato práva -- protože přímo popírají individuální práva jednotlivce. Práva majitele bytu, který nesmí zvýšit svému regulovanému nájemníku nájem, ani s ním proti jeho vůli smlouvu rozvázat, je právě takovou obětí, jejíž osobní práva byla pošlapána. Ale alespoň ho může hřát na srdci, jak je solidární, a jak se zachoval podle principu sociálních práv...

Pan Vít považuje svoji morálku za nepokřivenou a zaštiťuje se miliony vykořisťovaných pracovníků, kteří otrocky pracují na několik zbohatlíků. Je potřeba říct, že pokud má na mysli současný stav ve vyspělých zemích (například ty tisíce žen v supermarketech za minimální mzdu), tak přirovnávat zdejší zaměstnance k otrokům, je trochu přehnané. Otrok za prvé nedostává žádný smluvní plat, nemá svobodu volby, nemůže si vybrat, kde bude pracovat. Zatímco jakýkoliv zdejší zaměstnanec se může pro sebe pokusit udělat to nejlepší, aby nemusel dělat práci, kterou dělat nechce, a za plat, který mu připadá nepřiměřený. Je to jen na něm. Kde se asi podle pana Víta vzaly ty peníze lidí, kteří prý svoje bohatství zneužívají k vykořisťování chudých? Také musely být nějakým způsobem vydělány a dál zhodnocovány. Mnoho bohatých podnikatelů začínalo od píky, a stejnou šanci měli a mají i ti, kteří jsou dnes nespokojeni s tím, že jako zaměstnanci nemají takový plat, jaký by si přestavovali. (Přejdu taktním mlčením skutečnost, jak státní regulace trhu práce, prováděná pod záminkou ochrany zaměstnanců, naopak nezaměstnanost způsobuje.) Pokud má na mysli spíš chudé země a jejich chudé občany, pak by se měl možná zamyslet nad tím, zda chudobu v zemích, jako je Severní Korea nebo Zimbabwe způsobila skutečně ta nenáviděná neviditelná ruka trhu. Ale vraťme se do našich podmínek, kde přece jen určitá míra kapitalismu a principů trhu funguje. Pokud zaměstnanci dostávají za svou práci plat, a za těchto podmínek práci přijali, kde zůstává nějaký závazek podnikatele vůči společnosti? Který morální princip jej zavazuje platit daně a přispívat na to, na co podle vlastního uvážení přispívat nechce? Nikdy jsem na tuto otázku nedostal uspokojivou odpověď a předpokládám, že mi ji neposkytne ani pan Vít.

Na závěr jen upřesním, že to, co tady, podle pana Víta, vychvaluji, neberu jako něco, co by mělo být skutečností v dohledné době, něco, co by měla začít zavádět příští pravicová vláda. Samozřejmě jsem realista, a je jasné, že pokřivené významy pojmů, jako je například ona zmiňovaná solidarita, veřejné blaho nebo sociální práva, jsou v dnešní společnosti natolik silně zakořeněné, že náprava bude možná jen velmi pomalu a postupně. A k tomu může napomáhat jakákoliv rozumná diskuze, kde bude koncept solidarity, sociálních práv, státem garantovaných služeb a daní podrobován kritice pomocí principu individuálních práv. Prozatím však může pan Vít i další kolektivisté klidně a spokojeně spát. I s příchodem nové pravicové vlády se klíčové postupy státu v podstatě nezmění (bude však znamenat menší z několika zel).