Již v úvodu nacházíme tvrzení, že každý člověk, bez ohledu na své postavení, vzdělání, pohlaví, národnost, má určitá individuální práva. V zásadě se prý jedná o práva tři - právo na život, na majetek a na svobodu. Všimněme si, že majetek má z nějakého důvodu anebo možná jen náhodou přednost před svobodou. Je velká škoda pro lidstvo, že tato práva nejsou a nikdy nebyla žádnému člověku takto absolutně zaručena. Co se týče jejich původu, je jasné, že se zčistajasna nikde nezjevila ani nebyla lidem poskytnuta nějakou vyšší mocí shůry. Není ani žádný předpis, který by je lidstvu nařizoval.

Podmínkou jejich existence a dodržování je dohoda mezi příslušníky nějakým způsobem definované společenské skupiny například státu. V historii docházelo a dochází k situacím, kdy příslušná práva platí pouze uvnitř společenské skupiny nebo dokonce jen pro její část. A protože je všechno relativní, nelze ani jednoznačně říci, zda-li je dodržování těchto práv pro lidskou společnost a její rozvoj za každých okolností přínosné. Dovedu si představit společnosti, které část těchto práv obětují v určité situaci výměnou za věci, které považují za podstatnější.

V příspěvku se dále dostáváme k tvrzení, že právo na svobodu je podmíněno právem na majetek, po němž následuje konstrukce, ve které je porušení práva na majetek pošlapáním práva na život, což se mi zdá poněkud přitažené za vlasy. Bezvýhradně ale nemohu souhlasit ani s tvrzením, že právo na majetek je nezbytnou součástí práva na svobodu. Opět zde platí, jak a kdy. Autor sám se zmiňuje o známé zásadě, že svoboda mé pěsti končí u nosu bližního a právě z tohoto důvodu může nastat případ, kdy vlastnění nebo hromadění majetku může omezit jiné svobody bližních.

Nejvíce omylů však najdeme v části, ve které se autor zabývá daněmi a solidaritou. Stát, který by nechtěl pošlapávat práva svých občanů, by musel upustit od regulace ve většině oblastí a v principu by se měl starat jen o ochranu před zločinci a podvodníky.

Myslím si, že není třeba se držet takto při zemi, jsou známé případy soukromých policejních jednotek i soukromých věznic, a můžeme stát zrušit. Nyní ale vážně. Zásadním problémem předkládaných myšlenek je velmi úzce vyhraněné uvažování, při kterém si autor často nedohlédne ani na špičku nosu.

Odpověď na otázku, proč by měl bezdětný podnikatel přispívat na vzdělání cizím dětem, je zcela jednoduchá. Protože se tyto děti mohou stát jeho zaměstnanci, dodavateli, obchodními partnery. Anebo kýmkoli jiným, kdo mu může, ale samozřejmě ani nemusí přinést nějaký přímý užitek.

Ono totiž možná bude stačit to, že budou vzdělaní, budou mít vyšší příjmy a budou si moci dovolit třeba nakupovat více jeho výrobků, kdo ví. Vidíme, že zde nejde v pravém smyslu o solidaritu, ale pouze o jistou formu spolupráce společnosti, která může přinášet a dovoluji si říci i ve většině případů přináší prospěch všem jejím členům. Tento fakt byl také hlavním důvodem, proč byly sociální systémy zavedeny.

Kdysi jsem někde zahlédl nějaký průzkum, ve kterém se bohatých lidí ptali, kde si nejraději užívají své peníze. Není překvapením, že ve většině případů dávali přednost vyspělým evropským zemím. Ono totiž takové užívání za zdmi opevněné vily někde v Jižní Americe, s po zuby ozbrojenou ochrankou přede dveřmi a neustálým strachem z občanů, na které se té pravé dobrovolné solidarity nedostalo, není zrovna ono.

Nechci nijak polemizovat s tím, že mnoho bohatých podnikatelů začínalo od píky, o tom, že stejnou šanci měli a mají i ti ostatní však pochybuji. Mnohdy třeba stačilo být ve správnou dobu na správném místě, ne všichni to stihli a ne všichni se tam vešli. Jsou lidé, kteří na to třeba nemají buňky, lidé, jejichž priority a myšlení je nastaveno prostě jinak a věřím, že jsou mezi nimi i tací, jejichž přínos pro společnost je větší, než je přínos nějakého bohatého podnikatele. A i kdyby ne, připadá mi, že některé autorovy názory jakoby abstrahovaly od našeho okolí, od společnosti, ve které žijeme.

Kde se vzalo bohatství podnikatele? Je to výsledek jeho práce a myšlenek, pokud má zaměstnance, pak i práce a myšlenek těchto zaměstnanců. Ale hlavně a především, což nikterak nekoliduje s tržní teorií, je to výsledek toho, jak tento výsledek ocenila společnost. Nechci momentálně diskutovat o tom, že ne vždy je toto ocenění racionální. Zmíněný podnikatel může vyrobit super hyper výrobek, za který mu budou zákazníci ochotni zaplatit cokoli, postavme ho však s tímto výrobkem na pustý ostrov a z trháku se šmahem stane bezcenný krám.

Tím nechci říct, že je podnikatel povinován lidem nějakou vděčností, ale ukázat, že věci nejsou vždy tak jednoduché, jak vypadají na první pohled. Nikdo z nás totiž nežije ve vzduchoprázdnu.

Na závěr bych chtěl podotknout, že tímto příspěvkem nechci v žádném případě hájit ty, pro něž se solidarita stala zástěrkou pro parazitování na ostatních, ani některé iracionální výdaje státního rozpočtu, kterým by spíše než solidarita slušel název "malá domů". A už vůbec nemám nic proti podnikatelům, sám jsem podnikal několik let a možná zase budu.

I když musím přiznat, že se mi obecné pojmenování podnikatel moc nelíbí, sám jsem se vždy spíše označoval za obchodníka, jelikož jsem spoluvlastnil obchodní firmu. A dalšího podnikatele, svého přítele raději nazývám pekařem, přestože jeho podnik zaměstnává několik desítek lidí. Připadá mi to tak přirozenější i upřímnější. Co se týče myšlenek pana Záloma, svým způsobem jim rozumím, kdysi jsem totiž v důsledku studia na VŠE v Praze na počátku devadesátých let minulého století trpěl podobnými názory. Od té doby však již uplynul nějaký čas.