Francie není sama. Holandsko, které svět donedávna považoval za nejliberálnější, pokrokovou, kosmopolitní zemi v Evropě, je nyní obětí ostré protimuslimské odvety. Reakční křesťanští konzervativci i úzkostní liberální sekularisté tam dnes otevřeně a někdy se souhlasem hovoří o tom, že je nutno holandské školy naočkovat před "jedem" islámu.

Ve Spojených státech také pronikly otázky rasy, ghettoizace a zanedbávání do mainstreamové politiky. Pohled na tisíce chudých, starých Afroameričanů, které americký stát nechal na pospas hnít na sportovním stadionu, kde se ukrývali před hurikánem Katrina, strhl masku, která oslavovala úspěch černochlů v americké společnosti v sektoru zábavy, sportu a politiky. Odhalila, že je americký národ dosud hluboce rozdělen v otázkách etnicity. Ubohá reakce americké vlády označila okamžik, od něhož začal prezidentský úřad George W. Bushe klesat do bahna špatné pověsti.

Všude dochází k likvidaci samolibých pocitů ohledně stavu vztahů mezi rasami. Jde nyní o velké politické téma, kvůli němž vlády přežijí, nebo padnou. V sedmdesátých a v osmdesátých letech byly v západních společnostech klíčovým tématem vztahy mezi odboráři a establishmentem. Spory mezi odbory a zaměstnavateli propukaly v nebezpečné a někdy i násilné konfrontace, které ohrožovaly vlády a někdy kvůli nim vlády padaly. Vztahy mezi rasami se zřejmě stanou obdobně vážným problémem v 21. století.

Velká Británie přijala právě před 40 lety první závažné protidiskriminační zákony v Evropě. Vznikla síť místních rad pro rasovou rovnost, v nichž pracovaly stovky zaměstnanců, kterým pomáhaly tisíce dobrovolníků. Jejich trpělivá práce zabraňovala tomu, aby z konfliktů vznikalo násilí.

Hrozí nebezpečí, že uděláme dvě vážné chyby. První chybou je představovat si, že rasové konflikty vznikají jen v důsledku jednání zuřivých bělošských supremacistů, jací byli v Británii minulý týden odsouzeni, anebo v důsledku činnosti chorobných bigotních dogmatiků (bělochů nebo černochů), jací v Birminghamu znesvětili muslimský hřbitov. Milion Britů, kteří loni hlasovali pro rasistickou Britskou nacionální stranu, nejsou rasistické opice. Jsou to často obyčejní lidé, kteří se prostě děsí rychlosti změn a kteří se nechají přesvědčit, že za to, co se děje, nesou vinu jejich spoluobčané, kteří nevypadají jako oni.

Druhým omylem by bylo domnívat se, že veškeré problémy odstraní regererace oblastí, v nichž žijí chudé menšiny. Ano, chudí potřebují pracovní příležitosti a lepší bydlení, ale to nepostačí. V New Orleansu si stěžovali černoši, které tam stát nechal napospas, že jsou zanedbáváni. Když se ptáte pařížských vzbouřenců, co chtějí, mladí lidé odpovídají: "Přestaňte nám tykat." V Birminghamu hovoří africko-karibská a asijská komunita o tom, že chybí vzájemný respekt. Takže kromě rovnosti materiálního bohatství musíme vytvořit i jiné druhy rovnosti a začít s rovností vzájemného respektu pro jednotlivé komunity. A proč ve všech těchto zemích existuje pořád tak málo politiků z etnických menšin, kteří mají skutečnou moc?

A zároveň potřebujeme větší interakci. Extremní pravice žije z toho, že jsou lidé navzájem separováni podle své etnicity. Tak může extremní pravice strašit lidi ohledně života komunit, které lidé neznají a jimž nerozumí.

Naši francouzští sousedé nám poskytli velmi výrazný budíček. Všichni se vzbuďte.

Podrobnosti v angličtině ZDE