Vzhledem k tomu, že se od nich může chtít, aby požádali své vojáky, aby obětovali svůj život, musejí být ujištěni, že daná válka je spravedlivá, legální a přistupuje se k ní pouze, když už určitě není jiná možnost. Avšak před třemi lety zavedl premiér Británii do války v Iráku, aniž by byly tyto podmínky řádně splněny.

Nejvážnější je, že Tony Blair nikdy nezveřejnil řádné vysvětlení, proč bylo nutno zaútočit na Irák - výzvědné informace, které předložil, byly vždycky trapně útržkovité a nesystematické. A jeho jednoznačné tvrzení v Dolní sněmovně, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení, jichž je možno použít do 45 minut, nebylo řádně podloženo důkazy. Washington a Londýn se rozhodli zahájit invazi bezodkladně, na základě zcela nepřesvědčivých informací. Inspektoři OSN v Iráku ani nebyli požádáni, aby toto tvrzení vyšetřili. Inspektoři měli podezření, že žádné zbraně hromadného ničení neexistují, a to se také prokázalo.

Británie byla zatažena do války z falešných důvodů. Byla to válka, která způsobila iráckému lidu neuvěřitelné utrpení a vážně poškodila šance Západu v širší válce proti globálnímu terorismu.

Dnešní britský premiér se snaží přesvědčovat svět, že válka byla ospravedlnitelná, protože byl svržen Saddám Husajn, a nyní v Iráku existuje alespoň malá naděje na demokracii. Ale musíme si uvědomit, že v roce 1956 se v Iráku konaly všeobecné volby a do dvou let vznikla v zemi stejně vojenská vláda. Bez dostatečné bezpečnosti a nezbytných demokratických institucí neexistují absolutně žádné dlouhodobé záruky, že demokracie přežije.

Před invazí se však vůbec nehovořilo o tom, že je důvodem k válce změna iráckého režimu. Blair dokonce zdůrazňoval, že změna režimu v Iárku není důvodem útoku na Irák a nikdy jím být nemůže. Kdyby se o takovém důvodu pro invazi debatovalo v parlamentě, je nesmírně nepravděpodobné, že by Blair dostal pro invazi potřebnou politickou podporu. Politickou podporu získal proto, že argumentoval, že se Británie musí bránit před nebezpečnou hrozbou.

Během příprav k útoku na Irák i po této válce až do nynějška většina voličů v Británii byla systematicky proti válce v Iráku. Blair zcela ignoroval přání drtivé většiny britských občanů z důvodů, o nichž nyní všichni ví, že byly falešné. Avšak parlament se nepokusil Blaira osobně vést k odpovědnosti za to, co se stalo, a co byla obrovská strategická chyba. Není překvapující, že se mnoho občanů v Británii obrátilo zády k demokratickému systému, který už nepovažují za důvěryhodný a který reaguje na přání občanů tak málo.

Tyto odcizené voliče by bylo možno získat zpět tím, kdyby parlament akceptoval, že jsme podporovali útok proti Iráku z nesprávných důvodů. Nyní, když je zjevné, že Blair uvedl parlament v omyl, měl by parlament od Blaira požadovat plné vysvětlení, proč zavedl tuto zemi do války. Nestačí, aby se Blair vymlouval, že jednal v dobré víře a že jeho rozhodnutí byla založena na výzvědných informací, které tehdy dostal. Protože lidé v jeho postavení mají povinnost zkoumat důvěryhodnost výzvědných informací. Neučinit to se rovná zanedbání povinností.

Britský parlament by tedy měl zjistit, do jaké míry premiér analyzoval výzvědné informace týkající se existence zbraní hromadného ničení a jak zhodnotil spolehlivost oněch mnoha zdrojů, které mu tyto výzvědné informace poskytly.

Blair je schopný právník, který by si měl cenit možnosti vysvětlit na veřejnosti svou argumentaci. Nikdo nemůže odčinit rozhodnutí jít do války. Ale předčasné odvolání Tonyho Blaira z premiérské funkce je něco, co se nyní musí stát, máme-li obnovit zájem lidí o demokratický proces.