Když Pavel Dostál v říjnu 1997 v prostorách Oblastní unie neslyšících Olomouc (dále jen OUN Olomouc) neslyšícím lidem slíbil, že jim bude pomáhat, nebyly to jen plané sliby. Zanedlouho se ujal návrhu na vydání zákona o znakové řeči, zaručující neslyšícím lidem právo na tlumočníka znakové řeči, právo na vzdělávání s využitím znakové řeči a na výuku znakového jazyka. O tento zákon naši neslyšící občané marně usilovali už od roku 1995, kdy návrh zákona sepsal Jaroslav Hrubý. Pavel Dostál tento návrh zákona předložil sněmovně spolu s Miloslavem Kučerou a po mnoha dramatických zvratech byl zákon v květnu následujícího roku schválen. Pro naše neslyšící občany je tento zákon velkou vymožeností, protože téměř polovina zemí EU zákon o znakové řeči dosud nemá.

Kdysi jsem publikoval stať o přímé demokracii. Vcelku jednoznačně jsem se přiklonil k názoru, že její možné přínosy nejsou s to překonat vážná rizika a že by tudíž měla být omezena na rozhodování o plně srozumitelných problémech, především na lokální úrovni. Byl jsem potom vláčen v různých časopisech, že si přeji systém "občana na jedno použití", který je jednou za čtyři roky pozván do volební místnosti a jinak nemá do politiky mluvit.

V kotlině se nachází blíže neurčitelný počet spisovatelských organizací. Typická spisovatelská organizace, jak se zde pokouším charakterizovat, sdružuje spisovatele, ale není to úplnou podmínkou, neboť nemá přesně stanovený obsah své činnosti. Není to ani spolek, ani odbory, ani veřejně-prospěšný podnik. Jedinou podmínkou členství zřejmě je, že žádný spisovatel nesmí číst knihy jiných spisovatelů, smí pouze předstírat, že je četl, pokud je od nich dostal darem s věnováním.

Spisovatelská organizace má řekněme 250 členů. Z toho je 200 členů přes šedesát pět let -- průměrný věk v kotlině je 74. Z těch 250 členů neplatí cca 80 příspěvky vůbec, cca 100 tak činí tu a tam. Ostatní platí. Ti, kdo neplatí, říkají, že to nemá smysl, ti, kdo platí, říkají většinou, že to asi nemá smysl. Obě skupiny to zdůvodňují tím, že organizace je málo aktivní.

Neslavně proslulý most Edvarda Beneše přes řeku Labe v Ústí nad tím Labem má být opatřen pamětní deskou, připomínající smutný exces zpozdilých hrdinů poválečné doby. Rozvášněný vlastenecký dav vzal právo do svých rukou a naházel Němce bez výslechu a soudu do řeky, ti se tam prý utopili. Kati nepotrestáni, neboť doba nazrála k vyřizování účtů. Zabij si svého Němce, znásilni Trudu, zastřel dědka, obrať mu kufr a odbal z něho cennosti...k čemu by mu byl v říšském chaosu majetek! V Ústí došlo v jakémsi fabrickém provozu k výbuchu a němečtí nádeníci s páskou na rukávu se hodili k účtování. Vlastenecký lynch na mostě nebyl v naši vlasti milené ojedinělý.

V malém českém městě Třeboň funguje hromadná doprava bezplatně. Ačkoliv v našich zeměpisných šířkách je to výjimka, v zahraničí se s podobným přístupem setkáváme relativně často. A nedá se říci, že by zkušenosti byly špatné. Alespoň v Třeboni si bezplatnou dopravu vychvalují jak představitelé města, tak jeho obyvatelé, kteří ji používají. Podle nich stoupl počet přepravených osob, snížilo se množství automobilů v ulicích a přitom nedošlo k žádné ekonomické škodě vlivem zrušení poplatků. Takže by se zdálo, že je to příklad hodný následování. Nedávno se například problém jízdného řešil v Praze. Ovšem výsledek byl přesně opačný.

reakce na článek Martina Boháče "Tak kde to letos bude?"

Autor podrobně líčí, "jak nám Novákům (Nenováci to co píše už dávno ví)" televize lže. Rozepisuje se kdo na tyto akce chodí - truhláři i vysokoškoláci, jestli berou drogy či neberou a že vše dělají zadarmo. Troufnu si tvrdit, že to většinu nás Nováků vůbec nezajímá!

Pan kolega Marčák uvádí: "Jako právník jsem s opravdovým nadšením přivítal neobyčejně průlomové rozhodnutí, kterým bylo zastaveno trestní stíhání toho mnohokrát vykradeného starého pána, který na další zloděje nalíčil past a ustřelil mu tak nohu." Toto jeho nadšení sdílím pouze částečně. Pozitivní na tom případu rozhodně je to, že soudci vzali v úvahu "realitu života", na druhou stranu je velmi negativní zprávou to, jaká ta "realita života" je.

Včerejší a předvčerejší zpravodajství slovenské TV JOJ tvrdí, že rumunská média podvedla světovou veřejnost a mystifikovala všechna globální média o rozsahu záplav rumunského území. Zprávy a fotografie, přebírané z rumunských vládních zdrojů agenturami AFP, AP a REUTERS a následně i ČTK, líčily povodně jako katastrofální. Veškeré snímky agentur s reportážními komentáři přitom vycházejí pouze z několika mála lokalit (Tudor Vladimirescu, Cosmesti, Ivesti, Movileni, Serbanesti, Foeni) a od čtyř místních fotografů (AFP - Daniel Mihailescu, AP - Vadim Ghirda a REUTERS - Bogdan Cristel, Mihai Barbu). Je tedy všechno jinak? Britské listy možná patří také k oklamaným. TV JOJ tvrdí, že její reportéři projeli celým Rumunskem a zaplaveno bylo jen několik vesnic. Satelitní snímky s rozlišením 2,5m jí dávají zapravdu.

Video TV JOJ ZDEZDE

Německo prohrálo válku kterou samo zahájilo. Dne 5. června bylo podepsáno "Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci ..", vítězné mocnosti převzaly veškerou moc. Dále rozhodovaly o dalším vývoji, všechna rozhodnutí byla a stále jsou pro Německo závazná. Patří mezi ně i Postupimská dohoda z 2. srpna 1945. Ve které bylo ve článku II Politických zásad řečeno, že: "německý lid ... se nemůže vyhnout zodpovědnosti za to, co si sám na sebe uvalil".

Souhlasím s tím, že Češi nejsou zdaleka národem holubičím. Vadí mi ale opakované politizování následků spojených s koncem války. Zpochybňování konce války a s nimi spojených důsledků jako národních původců všeho zlého, je čím dál tím častější a jak se zdá je to programové.

překlad Rudolf Převrátil

Ve své přednášce se snažím vysvětlit důvody tak dalekosáhlého opatření, jakým byl odsun sudetských Němců z Československa. Protože odsun nelze pochopit bez vykreslení historie jeho příčin, pokusím se shrnout význam událostí, k nimž došlo v česko-německých vztazích v první polovině dvacátého století. Fakta ukazují, že rozhodnutí odsunout v letech 1945-46 sudetské Němce je důsledkem politiky Adolfa Hitlera, Konráda Henleina a Karla Hermanna Franka. Období od roku 1918 do roku 1945 tedy tvoří celistvý blok, na jehož prvky nelze pohlížet mimo tehdejší historický kontext. V tomto smyslu představuje odsun závěrečnou fázi, do níž dospěly německo-české vztahy po skončení druhé světové války.

Jan Čulík se ve svém sloupku dopouští několika nepřesností ve vztahu ke konceptu kolektivní viny. Především, u něj v mnohem menší míře než u jiných autorů, ale přece jen lze pozorovat projevy kolektivního předsudku vůči Čechům. Stačí pár rasistických mailů a je ochoten psát o Češích jako o rasistech. Ale zpět k otázce kolektivní viny a nacismu.

Pokud je tento pojem promýšlen vážně, jak to učinil filozof Jaspers krátce po válce, či polský filozof Leszek Kolakowski (Malé úvahy o velkých věcech), není kolektivní vina či obecněji odpovědnost vztažena na národ jako takový. Tomu je tak především proto, že národ existuje po mnoho generací a generace budoucí nemusí mít nic společného se zločiny současnosti. Odpovědni jsou však všichni ti, kteří tvoří existující politický celek, především stát. Odpovědni jsou proto, že se vždy více či méně podílejí na jeho fungování. I disidenti měli podíl na fungování komunistického státu, pokud nebyli zrovna ve vězení. Ale této otázce odpovědnosti Čechů za komunismus se chci nyní vyhnout (více jsem se jí věnoval v knize Svět na předělu).

Vzhledem k mé znalosti arabštiny, která mi umožňuje sledování arabských satelitních kanálů s přímými záběry z Iráku a rozhovorů s iráckými občany po útocích, považuji za nutné se vyjádřit k dlouho uveřejňovanému "Zpravodajství iráckého odporu". To samozřejmě není psáno ze zkušeností získaných autenticky přímo na místě, ale je přebíráno z Mufakarat Al Islám, který podle obsahu vedou krajně extrémní sunnité a sunnita byl i Saddám. Celé desítky let jeho režim utlačoval šiíty a Kurdy, ve zpravodajství se píše o šiítech jako o kolaborantech, protože se většina z nich hlásí k nenásilnému odporu.

Milan Valach ve svém článku "Sudetští Němci a jejich odsun" polemizuje s názorem Jana Čulíka, že nikdo ze sudetských Němců neměl povinnost být disidentem. Nebudu se zabývat důvody, proč Valach směšuje pojem politické viny u Jasperse s problematikou kolektivní viny ve smyslu trestní odpovědnosti, ale pouze to konstatuji. (Drze předpokládám, že člověk může být úřady trestán pouze za trestný čin, nikoli za vinu - za tu jej mohou "odsoudit" pouze spoluobčané.) A připojuji citát z Jasperse, aby bylo jasné, co zůstalo mimo obzor Valachova uchopení problému. "To že obyvatelstvo ví, že musí nést odpovědnost, je první známka probuzení jeho politické svobody. Jen pokud existuje toto vědění a pokud je uznáváno, je tu skutečně svoboda, nejen vnější nároky nesvobodných lidí... Cítit se vinen, a tudíž vědět o své odpovědnosti, je počátek vnitřního převratu, jejž chce uskutečnit politická svoboda." Ostatně tuto často citovanou pasáž z Jasperse najdeme i ve Valachově textu, kde autor konfúzi viny a odpovědnosti provedl.

On Monday the recent Czech film Duše jako kaviár (Dirty Soul) ČR 2004 was shown at the LFŠ Uherské Hradiště, presented by its writer/director/editor Martin Cieslar, who talked in great (slightly tedious) detail about how they had paid for his journey here. "I mean they really did pay for the petrol, so I feel I should talk to you a bit."

V pondělí byl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti uveden novější český film Duše jako kaviár (Dirty Soul, ČR 2004). Před promítáním promluvil režisér Martin Cieslar, který film také stříhal a je autorem jeho scénáře. Hovořil podrobně (a tak trochu nudně) o tom, jak mu festival zaplatil cestu do Hradiště. "Chci říct, oni mně opravdu zaplatili za benzín, tak mám pocit, že bych tady měl s vámi chvíli mluvit."

Většina lidí čte beletrii jako způsob duševního cestování do neustále nových a nových světů představivosti, a stejně jako turisté bez přestání hledají něco nového, i čtenáři se soustavně pídí po nových a nových světech. Jedním takovým světem je také ten v němž kromě všeho toho, co známe z naší běžné existence existuje také Harry Potter se svými kouzly a triky. Ten už se letos otevřel pošesté dychtivým frontám, táhnoucím se v pátek o půlnoci kolem rohů na ulicích s knihkupectvími, či o víkendu nakupujícím své slané tyčinky v supermarketu. Námitníci si ovšem právem neodpustí poznámku, že je to vlastně všechno stejné.

Před třemi dny oznámil webmaster českého fan-serveru Harryho Pottera, že český překlad šestého dílu ságy je hotov a je k dispozici na internetu. Adresa pro download byla odeslána z právních důvodů pouze registrovaným čtenářům fan-serveru (překlad pro uzavřenou komunitu nelegální není, to totiž není veřejné šíření), ale přihlásit se může kdokoliv. Navíc: to víte, že v Čechách se nic neutají... Díky. Ač už nejsem mladík, počtu si. Stejně jako i některé další "potterovské" povídky z fan-serveru. Protože jsou fakt dobré. Je úžasné kouzlo, že Joanne K. Rowlingsová dokázala přivést celou jednu generaci dětí i dospělých ke krásným, tlustým knihám - i ve věku internetu a všudepřítomné televize. To je to nejúžasnější kouzlo potterovského světa. Na vytvoření překladu celé knihy z angličtiny do češtiny potřebovali fanoušci pouhé čtyři dny... PS: A knížku si pak klidně koupím, protože mou nedočkavost internet uspokojí, mou knihovnu nikoliv. Albatros se nemusí bát. Neprodělá. Budu si u něj kupovat i jiné knížky mého dětství. Třeba pro vnoučata.

Málo co ilustruje vztah Čechů k vlastním dějinám jako fakt, že dodnes žádné nemáme. Chybí standardní "Dějiny českých zemí", shrnující je přehledně od prvopočátků až do současnosti, neexistují ani "Dějiny české státnosti po roce 1918", neexistují dokonce ani publicistické pokusy moderní dějiny nějakým novým a kontroverzním způsobem shrnout a interpretovat, periodicky zaplňující žebříčky bestsellerů v okolních zemích. Dosud nejsmělejší "Velké dějiny zemí Koruny české" nakladatelství Paseka zatím dospěly k Mnichovu. Vedle četných monografií jsou naše novější dějiny především výsledkem lidové tvořivosti.

Nejsem sice historik, ale jsem přesvědčen, že diskuse může mít smysl, pouze pokud argumenty neodporují realitě.

Jak to, že u vás v tom Pythagorovi směl hrát Jiří Menzel, když nesměl natáčet?

To jsou věci, které jsou nevyzpytatelné. Bylo nutné to zkoušet. S Chramostovou to neprošlo, s Menzelem to prošlo. Já ty důvody vůbec neznám. Pro mě bylo naprosto šokující, že vešlo ve známost, že máme dělat Pythagora, a potkal jsem ve Filmovém klubu Miloše Macourka. To byl kamarád, velice jsem si ho vážil, jistě znáte jeho filmy. Říkal: "Jak se máš?" a dodával: "Jo, jo, on ti tam bude hrát Menzel. To jo. Já si myslím, že mu to dovolíme." Pro mě tohle byl šok.

Macourek to rozhodoval?

Ano. On byl předseda partaje na Barrandově. Já o tom vůbec nevěděl. Kluk, s kterým jsme chodili za holkama, všechno, vám řekne tuhle stalinskou větu: "My ti to dovolíme." Já byl otřesen. Takhle to je. Takhle to bylo.

Našel jsem si Platónovy Dialogy. Jeden ten gospel, jedna píseň v tom filmu je o tom, že všechno už víme, jde o to se na to rozpomenout, je to klasická platonovská myšlenka. A refrén je uveden slovy, která jsou v recitativu: "Opakujte znova / slova Platonova." A dotaz ze stranických míst byl, jestli ten Platonov je ruský nebo sovětský autor.

Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti se promítaly klasické filmy Pavla Hobla Máte doma lva? (1964), Ztracená tvář (1965) a 30 panen a Pythagoras (1973). Dlouholetý "zaměstnanec Krátkého filmu Praha" Pavel Hobl (nar. 1935) má za sebou rozsáhlé a rozrůzněné filmové dílo: dokumentární filmy, celovečerní hrané filmy, hudební filmy, polyekrany. Natáčel filmy v Československu i v zahraničí. V Uherském Hradišti s ním hovořil Jan Čulík.

Zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), jenž byl předmětem nedávných článků Policejní stát a Ještě jednou trestní řád a není u nás jediným reziduem socialistického práva v oblasti práva trestního. Rovněž spolu s ním počátkem šedesátých let vydaný trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.) je -- vzdor četným novelizacím -- stále příkladem právních koncepcí vytvářených podle sovětských vzorů. Ideologickým nátěrem je tak dotčeno dokonce samotné pojetí trestného činu.

Po zveřejnění apelu Jana Čulíka "Proč to nejde" přispělo v červnu 2005 celkem 195 čtenářů na provoz Britských listů úhrnem částkou 75 567 Kč, dalších 11 200 Kč byl příjem z reklamy. Na internetovém účtu Paypal máme nyní dále 715.08 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu cca šest až osm tisíc čtenářů denně, někteří z nich velmi podstatnými částkami, děkujeme. Vybranou částkou budeme financovat dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.