28. 7. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
28. 7. 2005

Prostor pro nestranickou občanskou společnost v demokratickém státě

Kdysi jsem publikoval stať o přímé demokracii. Vcelku jednoznačně jsem se přiklonil k názoru, že její možné přínosy nejsou s to překonat vážná rizika a že by tudíž měla být omezena na rozhodování o plně srozumitelných problémech, především na lokální úrovni. Byl jsem potom vláčen v různých časopisech, že si přeji systém "občana na jedno použití", který je jednou za čtyři roky pozván do volební místnosti a jinak nemá do politiky mluvit.

Takové pojetí demokracie je mi ovšem hluboce cizí a uvádí to jenom jako varovný příklad. Nikdy nesmíme pouze říci, proti čemu jsme. Vždycky se totiž najdou lidé, kteří mají tu, nu řekněme vlastnost, že se považují za oprávněné prohlásit, co jste, řeknete-li, že nejste A. Řeknou tedy, že jste B, nebo X či SL, JZD, NSDAP, prostě cokoli se jim hodí.

I ve chvílích rozhořčení jsem si však uvědomoval, že mezi námi odpůrci přímé demokracie mohou skutečně být i vyznavači O1P, tedy občana na jedno použití. A dnes už nelze říci "mohou být", nýbrž "jsou". Českou republikou zní hlasité varování před aktivitami nevládních organizací, které nemají politický mandát vzešlý z voleb, ale chtějí ovlivňovat věci veřejné. Tím se prý ocitáme v tzv. postdemokracii, která představuje vážné nebezpečí pro demokracii.

Diskuse o čemkoli se bez úvodního vyjasnění pojmů stává tou nejneproduktivnější činností pod sluncem. Máme-li se pokusit o vymezení takového prostoru pro občanskou společnost v politice, který by neohrožoval, nýbrž naopak posiloval demokracii a demokratismus, musíme od sebe oddělit pojmy ovlivňování a rozhodování. Rozhodování o věcech veřejných je činnost, která je náplní zákonodárné, výkonné a soudní moci na všech úrovních. Nositelé této moci jsou v demokratickém státě buď voleni (členové Parlamentu, krajských a obecních zastupitelstev apod.), nebo jsou jmenováni (vláda, soudci), ale jejich jmenování je tím či oním způsobem odvozeno od volebních výsledků. Pojem ovlivňování je třeba chápat působení na veřejné mínění i na mocenské orgány jakýmikoli zákonnými prostředky, tedy stanovisky, deklaracemi, peticemi, výzvami, jednáním s představiteli těchto orgánů apod. Vylučujeme samozřejmě formy nezákonné, kterými mohou být zejména násilí, narušování veřejného pořádku a korupce.

Myslím, že se můžeme shodnout na tom, že rozhodování o věcech veřejných přísluší pouze orgánům, jejichž mandát vyplývá z voleb. Organizace, které se ustavily jen z vůle svých členů a nepodstupují ověření stupně své veřejné akceptace ve volbách, mohou rozhodovat pouze o svých vnitřních věcech, tedy o programových, organizačních, hospodářských, personálních a jiných otázkách své organizace včetně jejích ovlivňovacích aktivit. Jakékoli rozhodování v kauzách týkajících se jiných osob by bylo hluboce nedemokratické, neboť reprezentativnost těchto organizací je neověřitelná; mandát vycházející ze všeobecných voleb na příslušném území je zde zcela nezbytný. Výjimky z tohoto principu mohou existovat, musí však být stanoveny zákonem a musí být pečlivě zvažovány. Takovou výjimkou, která se těší rozsáhlému souhlasu, je např. udílení licencí na lékařskou praxi lékařskou komorou. Naproti tomu právo odborové organizace vyjednávat i za ty pracovníky, kteří nejsou jejich členy, budí spíše rozpaky. Spor se nyní vede o účast veřejnosti ve stavebním řízení.

Upírat občanským organizacím právo na ovlivňování veřejnosti však nelze, nemáme-li se ocitnout mimo demokratický prostor. Měli by snad mít právo vystupovat se svými názory jen členové zastupitelských sborů a jiní ústavní činitelé? Nebo jen politické strany? To by bylo popření takových samozřejmých atributů demokratického státu, jako jsou svoboda projevu, svoboda shromažďovací, petiční právo a svoboda sdružování. Znamenalo by to nastolení tyranie většiny, před níž varuje např. Tocqueville. K této činnosti nemůže být požadován žádný "mandát". Na nedávném semináři CEP o postdemokracii projevil moderátor Václav Klaus nad výrokem o absenci potřeby mandátu pro ovlivňování zděšení a poznamenal, že nebezpečí je větší, než si dosud myslel. Skutečně, po tomto jeho výroku soudím, že nebezpečí je větší, než jsme si dosud mysleli.

Z hlediska demokratismu je přece celý problém jasný a nekomplikovaný. Vydá-li např. skupina občanů výzvu "Děkujeme, odejděte", není v žádném případě povinností oslovených osob odejít, protože pouze poslanci mohou svým vyslovením nedůvěry nebo odepřením důvěry vynutit demisi vlády. Ale odmítat právo oněch občanů na vydání této výzvy je negací demokracie.

Nedávno jsem zde psal, že plně uznávám suverenitu zvolených vůči výsledkům průzkumu veřejného mínění a jiným hlasům veřejnosti. Ctím Burkeova slova o tom, že jej občané zvolili i s jeho úsudkem. Hlas veřejnosti je však důležitou informacím při vzniku tohoto úsudku. Je pak na politikovi, aby rozhodl, jak s touto informací naložit v případě, že s názory veřejnosti odmítá. Zda se projeví jako státník a bude riskovat nezvolení v příštích volbách či zda se přizpůsobí. (Z toho také plyne volební pravidlo, které náš rovnostářský národ bude jen těžko akceptovat: jsou-li ti dva kandidáti stejně blízcí, vol bohatšího; může si spíše dovolit prosazovat právo, pravdu a rozum.). Považuji to za optimální kompromis mezi krajnostmi, jakými jsou PD a O1P.

Abych se však vyhnul potlesku, byť tlumenému, ze strany O1P, dodávám, že i z těchto principů existují výjimky. Hrozí-li ze strany zvolených porušení ducha a litery ústavy a nebezpečí z prodlení problematizuje i předložení této kauzy Ústavnímu soudu, pak je někdy zapotřebí i takového vystoupení občanské společnosti, které jde za rámec ovlivňování. Díky jednomu takovémuto případu máme dnes stále dva programy veřejnoprávní televize, které mají slušnou úroveň a neposluhují žádné z politických stran.

                 
Obsah vydání       28. 7. 2005
28. 7. 2005 A. J. Liehm: Každá dobrá kultura je kritika proti Jan  Čulík
28. 7. 2005 Poprava milenců Petr Odillo Stradický ze Strdic
28. 7. 2005 Svým slibům vždy se ctí dostál
28. 7. 2005 Prostor pro nestranickou občanskou společnost v demokratickém státě Jan  Friedlaender
28. 7. 2005 Zpráva marťanského pozorovatele Xyxe o spisovatelských organizacích v kotlině Bohemia Alex  Koenigsmark
28. 7. 2005 Zpozdilé hrdinství není hrdinstvím Václav  Dušek
28. 7. 2005 Když peníze vítězí nad zdravím a ekologií Kateřina  Bayerová
28. 7. 2005 My Nováci jsme dostatečně nepochopili "free kulturu"
28. 7. 2005 Stát, který není občanům za peníze, které mu na daních platí, schopen zajistit dostatečnou ochranu před pachateli trestných činů, je stát špatně fungující Jaroslav  Štemberk
27. 7. 2005 TV JOJ tvrdí, že povodeň v Rumunsku je mediální podvod Štěpán  Kotrba
28. 7. 2005 Snaha o revanš Ivan  Turnovec
27. 7. 2005 Sudetoněmecká otázka Radomír  Luža
26. 7. 2005 Sudetští Němci a jejich odsun Milan  Valach
27. 7. 2005 Michael  Marčák
27. 7. 2005 Co je za Zpravodajstvím tzv. iráckého odporu Jana  Malá
27. 7. 2005 Kolakowski sem, Jaspers tam - už jsme se omluvili Polákům? Karel  Dolejší
27. 7. 2005 A 'new' Czech film full of old ideas and sterotypes Ema  Čulík
27. 7. 2005 "Nový" český film plný starých myšlenek a stereotypů Ema  Čulík
28. 7. 2005 Harry Potter a Mýtus věčného návratu Dominik  Lukeš
27. 7. 2005 Neoficiální překlad Harryho Pottera do češtiny už je na světě Štěpán  Kotrba
26. 7. 2005 Jedna dlouhá inscenace říšské křišťálové noci po česku Přemysl  Janýr
26. 7. 2005 Jsem typický Michelangelo, který maluje Sixtinskou kapli Jan  Čulík
27. 7. 2005 Pozůstatky sovětské koncepce v českém trestním právu Aleš  Uhlíř
4. 7. 2005 Hospodaření OSBL za červen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce