Je pravdou, že důsledkem byl i vznik komunistického bloku a bezpráví s tím související. To ale nelze spojovat, tak jak se o to někteří publicisté a historici dnes snaží. Zvlášť dnes, kdy vliv militantních islamistů v Evropě je stejně, a možná ještě víc nebezpečný než bylo chování německé menšiny v Čechách před druhou světovou válkou. Srovnávat excesy ke kterým došlo při odsunu v roce 1945 se Srebrenicí je sice možné, ale nikoli seriozní.

Žádné sebehalasnější RUŠENÍ, nedokáže eliminovat událost, která se před X lety stala.

Vymazávání jmen a retušování fotografií v učebnicích si někteří z nás ještě pamatují. Je to patrně to nejhorší, co lze s historií dělat. Z dob egyptských faraónů sice víme, že kameníci dostávali příkaz čas od času odsekat jména, která měla být z vůle příslušného vládce zapomenuta -- přes veškerou snahu se to ale nepodařilo. Je to akt nesmyslný, zbytečný a hlavně farizejský.

K historickým událostem ve státě by se mělo přistupovat s objektivním nadhledem. Nevidím nic špatného na tom, když se žáci ve škole doví, že vedení obce, či státu nebylo ani dobré, ani mravné a proto celý život byl někdy poplatný dobovým deformacím. I přes protesty menšiny těch slušných došlo k věcem a rozhodnutím, které dnes ke cti v rámci celostátní či obecní historie zrovna neslouží, nicméně staly se a zrušit je nelze. Každá snaha o retušování minulosti jen podmiňuje vznik hloupých mýtů a vede k nedůvěře mladé generace k těm starým. A to je i problém konce světové války a celé smutné éry komunistického vládnutí u nás.

V mediích i některých politických sekretariátech se znovu stupňuje snaha deklarovat odsun sudetských Němců v roce 1945 jako zločinný akt, který by měl být rovnocenný Mnichovskému diktátu a následné okupaci Československa během druhé světové války.

V čím je to zájmu a proč? Nemám nic proti historickému studiu celého problému. Nemám námitky proti získávání podkladů k soudnímu projednávání všech zločinů ke kterým během odsunu došlo. Pokud k soudnímu projednání dojde, bude to zadostiučinění obětem. Co se ale týče snahy o změnu právního stavu, který po skončení války nastal, jsem proti jakýmkoli pokusům, jejichž cílem by mělo být revidování poválečných rozhodnutí vítězných velmocí a dokumentů, které vznikly v návaznosti na ně.

Jednotlivé kriminální činy proti lidskosti nelze nechat bez potrestání, o tom není sporu. Stále je ale nutno uvědomovat si, že šlo o následek jehož příčinou byla okupace Československa a krvavá válka. Jisté je, že veškeré násilí ke kterému během odsunu došlo je odsouzeníhodné a mělo by být soudně stíháno a potrestáno. Dokladování je sice obtížné, ale nikoli nemožné. Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné. Zpochybňování aktu odsunu jako takového je ale problematičtější. Stejné by bylo, chtít anulovat výsledek bitvy na Bílé hoře. Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí, vyhnání mnoha dalších ze země a následné rozdání konfiskovaného majetku cizákům (shodou okolností šlechticům vesměs německého původu) je stejně nespravedlivý dějinný akt, jako ostatně každý kterého se dopouštějí vítězové proti poraženým. Tehdy, stejně jako po 2. světové válce šlo o historickou skutečnost, kterou nelze deklarativně změnit.

Německo prohrálo válku kterou samo zahájilo. Dne 5. června bylo podepsáno "Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci ..", vítězné mocnosti převzaly veškerou moc. Dále rozhodovaly o dalším vývoji, všechna rozhodnutí byla a stále jsou pro Německo závazná. Patří mezi ně i Postupimská dohoda z 2. srpna 1945. Ve které bylo ve článku II Politických zásad řečeno, že: "německý lid ... se nemůže vyhnout zodpovědnosti za to, co si sám na sebe uvalil". V článku XIII bylo pak určeno, že "německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa". Je pravdou, že v té době již k "divokému" odsunu docházelo ve všech třech jmenovaných státech, to ale na věci nic nemění. Signatáři Postupimské dohody požádali jednotlivé vlády o to: "aby zatím další vyhošťování zastavily (to suspend further expulsion) dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě". Rozhodovalo se totiž o tom, jak budou odsouvaní Němci rozděleni do jednotlivých okupačních pásem.

O odpovědnosti sudetských Němců není nutno příliš diskutovat. Pro Henleinovu politiku hlasovalo v posledních předválečných volbách 91% československých Němců. Mnozí z nich (více než 50%) bylo aktivním nástrojem nacistické agrese proti ČSR. Téměř všichni vědomě přijali německé státní občanství. Všichni měli během okupace výsadu, že nepodléhali české jurisdikci. Ostatně to dokumentují i slova samotného Henleina, z projevu uveřejněného 5. března 1941 v Das Kleine Volksblatt s názvem SUDETŠTÍ NĚMCI SPLNILI SVOU POVINNOST si dovolím citovat: "... Během několika let se sudetoněmeckému živlu podařilo tak důkladně otřást vnitřní stabilitu Československé republiky a její vnitřní poměry uvést do zmatku takovým způsobem, žes e stala zralou pro likvidaci. ... To vše se mohlo uskutečnit jen proto, že celé sudetské Německo se stalo nacionálně-socialistickým. ... Nechť dějiny jednou vynesou rozsudek: sudetští Němci vykonali věrně a pohotově svoji povinnost!"

Vydávat odsun jen za akt pomsty založený na etnickém principu je zkreslování historické skutečnosti. Komentování jednotlivých zločinů s odsunem spojených, jako by šlo o celonárodní zločin na mírumilovném obyvatelstvu, je bezesporu záměrné. Všechny zločiny, které se v důsledku této války staly, jsou politování hodné. Jednotlivé zločince lze potrestat, to je ale vše. Snaha vyvolávat napětí mezi národy je proto nepochopitelná.

Zdá se, že existují síly, které by si přály anulovat krok za krokem jednotlivé právní dokumenty potvrzující výsledky druhé světové války.

Prezidentské "Benešovy" dekrety jsou částí politické reprezentace Německa a Rakouska napadány stále ostřeji. To všechno svědčí o tom, že existují síly, které se nechtějí smířit s válečnou prohrou Německa v roce 1945, s výsledkem Postupimských dohod a demografickým rozdělením Evropy platným od té doby. Jedním z příkladů, že tomu tak je může být přístup Německa k neplatnosti Mnichovského diktátu. Během jednání o Smlouvě o vzájemných vztazích mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo se v roce 1973 podařilo, díky nedůslednosti českých vyjednavačů, německé straně zpochybnit anulaci Mnichovského diktátu fádní formulací, když na místo "neplatná od samého počátku" bylo ve smlouvě uvedeno, že Mnichovská dohoda je "neplatná ve smyslu této smlouvy"

Při sestavování Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci se v roce 1992 se začalo používat termínu "vyhnání" v Německém spolkovém sněmu. O rok později když byla smlouva o přátelské spolupráci přijata vyjádřil se o ní poslanec spolkového sněmu Peter Glotz (SDP) že nedokázala "zahojit rány" mezi které patří "kolektivní vyhnání Němců v roce 1945" což prý je "právně a morálně neudržitelné a je a zůstává neobhajitelné". O příčinách ani rozhodnutí velmocí po porážce Německa se při této příležitosti nemluvilo.

Skutečnost je taková, že stále se opakující mediální i politické útoky namířené ke zrušení Benešových dekretů se jeví jako snaha o revanš. Otázkou je, kdo má zájem na tom, aby se geopolitická mapa Evropy změnila tak, jak si ji malovalo nacistické Německo. Žádný Čech ani Němec v produktivním věku nemají nejmenší důvod k osobní zášti, nic si totiž neudělali a to by mělo být základem pro mírové soužití a spolupráci.