Vyšetřování vedené nezávislým soudcem ovšem není "západoevropskou normou", nýbrž jedním ze základů římského i zvykového právního systému a podstatnou součástí dělby výkonné a soudní moci. Nevyplývá z libovolné odhlasované politické dohody, nýbrž ze zásady rovnosti před zákonem: žalující i žalovaná strana, v tomto případě státní zástupce a obviněný, předkládají svůj spor k posouzení nestrannému soudci.

Zrušením této zásady a převedení vyšetřování pod jednostrannou pravomoc prokurátora podle sovětského vzoru v roce 1950 nevzniká nějaký nový, oproti sousedním zemím alternativní právní model, nýbrž porušení podstaty právního systému se známými důsledky, od politických procesů 50. let až po současné mimořádně vysoké počty vězněných, s výjimkou USA dodnes neomylně mapující právě postkomunistické státy. Dílčí úpravy a zmírnění (v jiných ohledech naopak zhoršení oproti stavu z r. 1956) mají účinnost kortizonové masti proti syfilitické vyrážce.

Ústavní soud, přijme-li stížnost, by mohl návrhu vyhovět s celou řadou zdůvodnění, s odvoláním na Ústavu, na Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, na Listinu základních práv a svobod, obecně na evropské právní normy anebo prostě na základní principy právního státu. Daleko zajímavější by bylo jeho zdůvodnění, pokud by se rozhodl návrhu stěžovatele nevyhovět.

"Vznikne pak otázka ... souvisejících finančních nákladů", uvažuje Zdeněk Jemelík nad důsledky znovuobnovení institutu vyšetřujícího soudce v představě, že tím k již existujícím přibude další dodatečná institucionální zátěž.

Jenomže vysoké náklady charakterizují právě špatně fungující systémy. Vezmeme-li za příklad konkrétní případ stěžovatele, probíhala soudní anabáze po trase městský soud -- vrchní soud -- městský soud -- vrchní soud -- nejvyšší soud -- Ústavní soud, tedy šest řízení v triviální kauze a pokud Ústavní soud stížnosti vyhoví, může přibýt ještě pár dalších. Kdyby vyšetřování od počátku probíhalo pod kontrolou jediného nezávislého soudce, buď by je rovnou odložil, anebo by naopak přiměl žalobce připravit spis tak, aby se soud měl čeho chopit a proces by skončil nejvýše jedním odvolacím řízením.

Zdeněk Jemelík se dále zabývá dalšími aspekty současného stavu, které s otázkou dělby státní moci zdánlivě bezprostředně nesouvisejí: zodpovědností soudců za svévolná rozhodnutí, postavením obžalovaného v trestním řízení, zájmy poškozených. Každá z těchto otázek je samostatným tématem, nicméně všechny -- jako fraktály v matematice -- vykazují shodné základní vzorce: vysoká autorita institucí a státu versus nízká hodnota občana. V Rakousku se to nazývá "vrchnostenské myšlení". S ním souvisí jak chápání vlastního postavení ve světě jako daného především vnější mocí a méně vlastním přičiněním, tak i chápání zodpovědnosti za vlastní jednání.

Dalo by se diskutovat o příčinách. Snad souvisejí z dlouhou tradicí moderní státní správy od dob Marie Terezie a Josefa II., neboť je lze zaznamenat i v dalších následnických zemích Rakousko-Uherska, zatímco již např. v sousedním Švýcarsku jsou nastaveny zcela opačně. Naše poválečné systémy včetně toho stalinského měly na co navázat. Nepřehlédněme však ani vyhnání Němců, dodnes obhajované státní nespolehlivostí občanů německého jazyka. Životaschopnost těchto vzorců v prostředí neoliberalistické rétoriky je překvapivá.

Příprava nového trestního řádu zároveň s (náhodně) souběžným návrhem na zrušení stávajícího tak poskytují příležitost k úvahám o hodnotových orientacích společnosti pro další desetiletí, jichž je trestní řád jednou z hlavních praktických aplikací. Vedle víceméně nezbytného technického navrácení vyšetřování moci soudní do značné míry spoluurčí i další vztahy mezi občany a mocí, rozlišování přípustného a nepřípustného jednání, chápání zodpovědnosti.

V několika reakcích vyjadřovali autoři obavu, že posílením práv obžalovaného sice ubude nespravedlivě odsouzených, na druhé straně ale přibude nepotrestaných pachatelů. Preference principů "in dubio pro reo" (při pochybnosti pro obžalovaného) anebo "když se kácí les, lítají třísky" je nepochybně jedním ze zásadních hodnotových rozhodnutí, nicméně předpokládaná rovnice neplatí.

Vyšší počet odsouzených neznamená účinnější potírání kriminality. Jestliže policie trestný čin někomu "přišije" a soud ho odsoudí, zvýšil se počet trestaných, zvýšila se objasněnost, policie a státní zástupce si připsali úspěšné vyřešení, nicméně neklesla kriminalita. Stane-li se takové řešení pravidlem, narůstá souběžně jak počet odsouzených, tak i počet spáchaných trestných činů.

Nespravedlivé odsouzení znamená zároveň i nepotrestání skutečného pachatele, což ale neplatí opačně. Ochrana práv obžalovaného je proto zdůvodněna oběma hledisky, jak zájmem obžalovaného, tak i zájmem poškozených.

Rovněž chápání zodpovědnosti soudců vykazuje shodné vzorce napříč společností. Trestní odpovědnost za odsuzující rozsudek, vynesený zcela v rozporu se zákonnými předpoklady a bez opory v provedených důkazech, kterým soudce vědomě či nedbalostí na léta zbavil osobní svobody nevinného, naráží na opačné principy, počínaje neexistující osobní odpovědností úředníků, rozhodujících v rozporu se zákonem, až po otázky imunity poslanců a ústavních činitelů. I zde lze poukázat na historické souvislosti od netrestané genocidy Romů za války, amnestované loupení a vraždění po ní, nepotrestané zločiny z komunistického období, rezignaci nad průběhem privatizací a restitucí. Je ovšem třeba říct, že beztrestnost soudců nevyplývá z legislativní úpravy, nýbrž fakticky až z interního předpisu nejvyšší státní zástupkyně. Nicméně by mohl nový trestní alespoň stanovit takové podmínky zahájení trestního řízení, které by podobné obcházení znemožňovalo.