"Tzv. divoký odsun začal okamžitě po pádu Říše a trval několik týdnů", píše Jan Makovička. Teror proti německému civilnímu obyvatelstvu začal fakticky již za Pražského povstání a trval nepřetržitě až do konce Postupimské konference 2. srpna 1945. Ještě 31. července došlo k jednomu z největších masakrů v Ústí nad Labem.

"Lumpové, vrazi, surovci a vůbec různá taková sorta lidí se vyskytuje k každém národě", poznamenává Michael Marčák v přesvědčení, že byl výsledkem spontánní reakce zločinných vrstev obyvatelstva. Že tomu tak nebylo, že se ve skutečnosti jednalo o řízenou akci Benešovy vlády je asi nejbolestivější české historické poznání, zpochybňující celou naši argumentaci o "příčinách a následcích". V rozpětí možných motivací "excesů" mezi "spravedlivou odplatou" (amnestijní zákon č. 115/1945 Sb.) a "jedinečnou historickou příležitostí, kterou musíme využít" (Beneš) svědčí všechna dostupná fakta ve prospěch té druhé.

Souhlas mocností (mimo SSSR) s odsunem byl na jaře 1945 velmi nejistý a Benešova vláda se rozhodla pro vyhnání co největšího počtu Němců ještě před Postupimskou konferencí. Plán byl připraven ještě v Londýně a uskutečňován od prvních okamžiků po příletu do Košic.

Pochopitelné protiněmecké nenávisti byly proto namísto jejich tlumení naopak aktivně a cíleně vyvolávány a živeny. Lidový hněv sám by ovšem nebyl s to vyhnat ze země třičtvrtě milionu lidí za čtyři měsíce. Jeho organizaci převzalo Reicinovo Vojenské obranné zpravodajství, které do pohraničí za tím účelem vysílalo speciální skupiny lidí se speciálními úkoly. Archívy MNO pro toto období jsou dostupné teprve nedlouho, avšak i dobová svědectví potvrzují, že přes přirozený hněv ze strany místního českého obyvatelstva k masakrům spontánně nedocházelo, že je vyvolávali teprve cizí příchozí. S Postupimskou konferencí ostatně končí i masakry.

Prioritu etnické čistky před spravedlivou odplatou lze sledovat třeba v konkrétních případech aktivních nacistických pachatelů, kteří byli namísto potrestání odsouváni, na příkladu německých antifašistů, proti jejichž pronásledování a vyhánění nebyly podniknuty žádné aktivní kroky, i na vyhnání německých Židů, vracejících se z koncentračních táborů.

"Zločiny nebo násilnosti několika desítek nebo snad stovek (?) jednotlivců", píše dál Jan Makovička. Především se musíme smířit s tím, že se skutečné počty obětí nikdy nedozvíme. V zásadě existují dvě možné metody odhadu: počítat prokazatelně živé nebo počítat prokazatelně mrtvé.

První z nich po válce použili sudetoněmečtí historici. Z pečlivé osobní evidence obyvatelstva jim vychází úbytek asi 240 000 osob. Nejedná se ovšem výslovně o mrtvé, nýbrž o české Němce, jejichž osud po květnu 1945 nebyl objasněn, mezi nimi i oběti odsunu. Příležitostně se však dosud setkáme s interpretací "240 000 obětí".

Druhou metodu bylo možno seriózně použít teprve po roce 1989. Ujal se toho např. Jaroslav Kučera (Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva, Praha 1992), který na základě dostupných pramenů odhaduje počet mrtvých kolem 30 000 osob.

Ivan Motýl: Válka po válce ZDE

J. Kučera: Stíny minulosti - Češi, Postupim a sudetoněmecká otázka ZDE

Tak či onak jsou to čísla vymykající se naší představivosti. Uvědomíme si je teprve srovnáním. Za tzv. heydrichiády bylo v časově srovnatelném období (27. květen -- 1. září 1942) stanným soudem odsouzeno a popraveno 1357 osob a dalších 173 mužů bylo na místě zastřeleno v Lidicích. Ztráty "divokého odsunu", z velké části ovšem žen, starých lidí a dětí, tedy odpovídají téměř dvěma Lidicím denně po dobu čtyř měsíců.

"V českém pohraničí trvaly přestřelky a šarvátky se zbytky nepoučitelných německých obyvatel a jejich fanatických přátel z celé Říše až do konce roku 1946, někde až do roku 1947", píše Štěpán Kotrba (http://www.blisty.cz/art/24167.html). "Honům na Werwolfy" se věnuje Tomáš Staněk (Perzekuce 1945). Na základě studia archívního materiálu vyvrací mýty o organizovaném německém odporu jako protiněmeckou propagandu bez reálného podkladu.

Benešův fait accompli v Postupimi vyšel. Podle Stalina by bylo rozhodovat o odsunu jako "podávat hořčici po jídle". Státníci jej vzali na vědomí jako hotový fakt. Předmětná pasáž z XII. bodu Protokolu jednání postupimské konference, na kterou se diskutující příležitostně odvolávají jako na příkaz k odsunu Němců, zní: "Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv transfer musí být prováděn spořádaně a humánně."

Hypotetické úvahy nepatří k historickým faktům, nicméně se příležitostně vyskytuje argument, že "odsun Němců z ČSR pravděpodobně zabránil genocidě" (Jaroslav Štemberk http://www.blisty.cz/2005/6/30/art23938.html). Přehlíží, že českou snahou bylo zbavit se jak Němců, tak i Maďarů. V druhém případě ovšem neúspěšně, takže nejsme odkázáni na hypotézy a reálný model poválečného soužití vítězů a poražených je nám znám.

Odsun jako spontánní "spravedlivá odplata" anebo jako důkladně využitá "jedinečná historická příležitost" jsou ovšem dvě zatraceně různé kávy. Ne, že by se první dal označit jako "zcela morálně oprávněný" (Milan Valach, http://www.blisty.cz/2005/6/29/art23917.html), alespoň dokud si pod "morálním" představujeme cokoli slučitelného s etikou. Nicméně jej můžeme alespoň lidsky uchopit a pochopit, představit si pod ním konkrétní pocity Renáty Markusové (http://www.blisty.cz/art/23900.html) i jejich další přirozený vývoj.

Odsun jako využití "jedinečné historické příležitosti" ovšem znamená úplné převzetí nacionálně socialistického cíle "Lebensraumu" (Hitler, Beneš), životního prostoru, ukořistěného pro vlastní národ vyhnáním či vyhlazením národů jiných. Že právě to bylo intencí "divokého odsunu", že lidový hněv, lidské utrpení, desetitisíce mrtvých nebyly důsledkem spontánního výbuchu, ale od počátku součástí chladné kalkulace a manipulace, jedna dlouhá inscenace říšské křišťálové noci po česku -- tomu nasvědčují nejen dostupná historická fakta, ale i pozdější vývoj.

Neočekávám, že by těchto pár poznámek zviklalo ty, kdo jsou o české nevinnosti skálopevně přesvědčeni. Nicméně by alespoň ve svých formulacích mohli vzít v úvahu možnost, že by jejich protiněmecké argumenty mohly mít podobný původ, jako předtím argumenty protižidovské a protislovanské.

"Dál jsem lhát nechtěl a pravdu psát nemohl", vysvětloval prý Palacký, proč jeho Dějiny národa českého končí rokem 1526.