Do konce 2. světové války platil v Československu, resp. v Protektorátu, rakousko-uherský trestní řád č. 87 Sb. z roku 1873, který -- jako ostatně ve všech vyspělých demokraciích -- stavěl trestní vyšetřování pod kontrolu pravomoci soudní. O jeho zahájení a průběhu rozhodoval nezávislý vyšetřující soudce, vyslechl stanoviska policejního vyšetřovatele i obviněného, na návrh obou stran rozhodoval o důkazních úkonech, o odložení věci, o uvalení vazby, předkládal obžalobu trestnímu senátu.

Třiasedmdesátiletá právní kontinuita fakticky skončila osvobozením v květnu 1945. Pro organizování "divokého odsunu", pro aplikaci tzv. Benešových dekretů, pro retribuční soudnictví se demokratický právní řád nehodil. Bylo třeba jednat rychle, revolučně, bez zbytečné byrokracie a zejména bez kontroly. Přinejmenším v těchto kauzách se trestní řízení, zasluhovalo-li si vůbec ještě tohoto označení, stalo záležitostí revoluční exekutivy a soudy zbyly pouze jako alibi "nezávislosti" vynášených rozsudků.

Po Vítězném Únoru bylo jednou z prvních starostí nové moci tento stav zakotvit i legislativně. "Kdežto za kapitalismu právo slouží k upevnění a posílení moci buržoazie, má právo v lidově demokratickém státě za úkol pomáhati pracujícímu lidu na jeho cestě k socialismu. Je proto samozřejmé, že tento úkol nemůže splnit kodex, který vyšel z vůle vládnoucí buržoazie, nýbrž jedině kodex, který si dává pracující lid jako novou zbraň k úspěšnému vedení boje se zbytky dřívějších vykořisťovatelských tříd", vysvětluje dobový komentář k novému trestnímu řádu č. 87 Sb. z roku 1950. "Osnova podstatně posiluje postavení prokurátora v trestním řízení. Ruší instituci vyšetřujícího soudce a přenáší jeho pravomoc i jeho povinnosti na prokurátora", shrnuje jeho podstatu důvodová zpráva. Trestní řád z roku 1950 postavil prokurátora do role absolutního pána sporu (dobový výraz). Nestanoví sice, že by byl jeho rozhodnutím soud vázán, komentáře k němu však výslovně předpokládají, že soud proti návrhu prokurátora rozhodovat nemůže. Převedení vyšetřování pod moc výkonnou si jako novou zbraň k úspěšnému vedení boje se zbytky vykořisťovatelských tříd ponechaly i všechny následující trestní řády až dodnes.

Pět let policejní zvůle, teroru a vykonstruovaných monstrprocesů stačilo k vystřízlivění. Další trestní řád č. 64 Sb. z roku 1956 znamená radikální odklon od principů třídního boje k principům objektivní pravdy. Mezi řadou obnovených a posílených demokratických právních zásad jako presumpce neviny, práv obhajoby a dalších zásadně mění pozici prokurátora z dosavadního pána sporu na procesní stranu. K vrácení vyšetřování soudní moci či alespoň k ustavení soudní kontroly nad jeho průběhem však nový zákon dospět nemohl. Namísto toho zavádí alespoň kontrolní institut předběžného projednání obžaloby, který v případech, kdy horní trestní sazba přesahuje dva roky, je-li obviněný ve vazbě, je-li mladistvý či je-li uprchlý ukládá soudu povinnost a v dalších případech mu poskytuje možnost průběh předchozího vyšetřování alespoň dodatečně přezkoumat a případně projednání žaloby z důvodu vad přípravného řízení odmítnout.

Trestní řád z roku 1956 tak byl ze všech nových právních úprav trestního řízení od konce války až dodnes požadavku demokratické dělby moci nejblíže. V druhé polovině padesátých let se pod dojmem nepokojů v NDR, Maďarsku a Polsku restaurují leninské principy a mechanismy policejního státu. Dodnes platný trestní řád č. 141 Sb. z roku 1961 soudní kontroly vyšetřování oslabil a z obligatorních důvodů předběžného projednání obžaloby ponechal pouze vazbu a mladistvost.

Na tom se nic nezměnilo ani po roce 1989. Nová Ústava z r. 1992 sice v čl. 2 odst. 1 demokratickou dělbu mezi mocí zákonodárnou, soudní a výkonnou výslovně předepisuje, avšak realita je jiná. Vyšetřování zůstává v tradici zavedené v r. 1950 záležitostí moci výkonné pod dohledem prokurátora, od novely z r. 1993 stydlivě přejmenovaného na státního zástupce. Dnes platná novela již neobsahuje vůbec žádné obligatorní důvody předběžného projednání obžaloby a ze soudní praxe tento poslední institut soudní kontroly vyšetřování zmizel zcela. I jinak došlo k dalším posunům pravomocí od soudních ve prospěch výkonných. Novela z roku 1995 např. umožňuje státnímu zástupci vyžadovat bez souhlasu soudu údaje chráněné bankovním tajemstvím.

Vedlejším důsledkem nekompatibilnosti s evropskými standardy jsou potíže se získáním právní pomoci ze zahraničí, která bývá zpravidla poskytována pouze nezávislému soudci a odmítána policii či prokurátorovi. Není tedy přehnané tvrdit, že pokud jde o nezávislou kontrolu vyšetřování, je současná podoba trestního řádu návratem před rok 1956.

"Zákon přináší také změnu, pokud jde o právo stížnostní. Proti rozhodnutí prokurátora je možno podati stížnost jen v případech zákonem stanovených a rozhoduje o ní krajský prokurátor", objasňuje komentář k trestnímu zákonu z r. 1950 nové chápání práv a postavení obviněného.

Také tuto novou zbraň převzaly následné trestní řády až dodnes. Policejní orgán vede vyšetřování, vznáší obvinění a provádí důkazy zcela samostatně a podle vlastní úvahy. Obviněný sice může proti způsobu provádění úkonů vznášet námitky, které však nemají žádný účinek. Může navrhovat doplnění vyšetřování o další úkony a důkazy, policejní orgán jim ale není povinen vyhovět. Proti vznesenému obvinění sice může obviněný vznést stížnost, ani o té ovšem nerozhoduje nezávislý soud, nýbrž opět jen státní zástupce.

Požadavek nestranné soudní kontroly a rovnosti účastníků není libůstkou právních teoretiků. Jako každá domněnka obnáší i rozsudek v trestní věci dvě možná rizika: zamítnutí správné hypotézy, neboli zproštění skutečného pachatele a přijetí chybné hypotézy, neboli odsouzení nevinného. Revoluční a totalitní systémy považují první riziko za závažnější a jsou proto spíše ochotné tolerovat odsuzování nevinných podle stalinské zásady když se kácí les, lítají třísky. Demokratické právní systémy naproti tomu zastávají od římských dob naopak strategii in dubio pro reo, při pochybnosti pro obžalovaného. Preference jedné či druhé strategie podává významnou informaci o stavu konkrétní společnosti.

Nestranná kontrola vyšetřování ovšem snižuje obě rizika. Naproti tomu nekontrolované vyšetřování vede nutně k nárůstu chyb druhého typu. Vyšetřující policejní orgán ze své podstaty nestranný není. Jeho zadáním není objasňovat pravdu. Nadřízenými i veřejností je hodnocen podle počtu usvědčených pachatelů a procenta objasněných trestných činů a ne podle toho, zda usvědčení byli skutečnými pachateli. Ani zadáním státního zástupce není objasňování pravdy, nýbrž pravomocné odsouzení obžalovaných. Toho může dosáhnout buď pečlivě vedeným vyšetřováním, anebo jednodušeji předložením obžaloby v podobě, která riziko osvobození soudem minimalizuje. Ve výběru ho současný trestní řád nikterak neomezuje. Možné důsledky naznačuje případ Jiřího Kájínka, který není náhodným přehmatem, nýbrž systémovým důsledkem stávajícího stavu a do popředí zájmu veřejnosti se dostal jen shodou okolností.

Bylo by možno namítnout, že konečné rozhodnutí stále ještě vynáší nezávislý a nestranný soud, který na rozdíl od vyšetřovatele a státního zástupce není motivován úspěšným usvědčením pachatele ani procentem objasněnosti trestné činnosti, jehož úkolem je alespoň teoreticky nalézání pravdy a který má prostředky případné vady předběžného řízení napravit, vyslechnout svědky obhajoby a doplnit jí navrhované důkazy. S případem se však poprvé seznamuje výhradně na základě obžalovacího spisu, který byl sestaven s ohledem na minimalizaci rizika zproštění obžaloby a na jehož obsah neměla obhajoba žádný vliv.

Dá se bez nadsázky říct, že po tomto seznámení s případem již není nestranný, neboť si svůj první názor utvořil na základě tendenčně vybraných a podaných informací. K tomu přispívá i pasivní postavení obžalovaného v trestním líčení, při kterém smí pouze odpovídat na otázky a vyjadřovat se k provedeným důkazům, je-li ovšem soudem dotázán -- což v praxi nebývá zvykem. Jeho od počátku trestního řízení vůbec první a zpravidla zároveň i poslední příležitostí svobodně se k němu vyjádřit je až závěrečné slovo obhajoby, po kterém se soud odebere k poradě o rozsudku.

Připočteme-li k tomu celkovou společenskou atmosféru i základní strategii trestního řádu, není divu, že soudci nespatřují svou úlohu v nestranném posouzení případu, nýbrž v boji proti kriminalitě a v trestání předvedených delikventů, přičemž v souladu se zásadou když se kácí les, lítají třísky, nepřikládají riziku odsouzení nevinných žádnou mimořádnou závažnost.

Presumpci viny lze sledovat na konkrétních soudních případech v míře, která často vzbuzuje nedůvěřivý úžas nad stavem a úrovní právního systému. Soudy ignorují vady přípravného řízení i námitky obviněných, vyhovují důkazním návrhům obžaloby a zamítají návrhy obhajoby, omezují obhajobu při dotazování svědků, protokolují pasáže potvrzující domněnku viny a vynechávají opačné, provedené důkazy hodnotí jednostranně a často v rozporu s jejich obsahem ve prospěch obžaloby, vybírají z nich pouze ty, které podle jejich názoru vinu obžalovaného potvrzují a ignorují takové, které ji zpochybňují, činí nepřezkoumatelná skutková zjištění a vyvozují provedenými důkazy nepodložené závěry. Z vlastní iniciativy provádějí zpravidla pouze dodatečné úkony směřující v neprospěch obhajoby.

Nejsou vzácné případy, kdy ze zjištění, že původní právní kvalifikace podaná obžalobou není udržitelná nevyvodí závěr o zproštění obžalovaného, nýbrž případ z vlastního popudu překvalifikují na jiný trestný čin. V  lehkomyslném rozhodování o osudech cizích lidí je podporuje i chybně chápaný princip soudcovské nezávislosti, podle kterého nenesou žádnou trestní či jinou zodpovědnost ani za zjevně zcela svévolná a protiprávní rozsudky a z nich vyplývající zbavení svobody nevinných.

Vyjdeme-li z odhadů až 12% počtu nevinných odsouzených v USA k smrti a vezmeme-li přitom v úvahu, že americký právní systém není zatížen totalitním dědictvím, že zde vyšetřování podléhá nezávislé soudní kontrole, že práva obžalovaného jsou úzkostlivě dodržována a že v případech trestů smrti jsou zpravidla obligatorně vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky, lze důvodně předpokládat, že mezi více, než 17 tisíci vězněnými v České republice jsou tisíce nevinných.

Více, než číslo samo je alarmující lhostejnost, s jakou česká společnost toto systematické porušování Ústavy a lidských práv přijímá. Mizivá důvěra v právní systém je motivována spíše dlouhodobou neschopností účinně vyšetřit a potrestat zjevnou trestnou činnost či postupně odhalovanými případy zapojení policie a soudů do kriminálních aktivit a méně starostí o ochranu lidských práv. Převažující vnímání vidí problém v souladu s  totalitní tradicí i nadále spíše v beztrestnosti viníků, než v trestání nevinných, aniž by si dostatečně uvědomovalo, že se jedná o spojité nádoby. Teprve s případy jako Kájínek, Adélka Vražednice či Kulínský se do popředí zájmu dostává rovněž problematika nespravedlivě stíhaných a odsouzených.

Patnáct letech od konce totalitního systému proto podali první postižení v červnu 2005 ústavní stížnost, požadující zrušení celého trestního řádu č. 141/1961 Sb. z důvodů porušení zásady demokratické dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR), porušení práva na spravedlivé řízení (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), práva na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě) a práva být až do pravomocného odsuzujícího rozsudku považován za nevinného (čl. 40 odst. 2 Listiny).

Text stížnosti ZDE