Pražská ulice na Vinohradech prý zažila krojované cvičence s péry na čepici, kterak náhle z truhel a sklepů vytáhli jezdecké boty, rajtky a kabátce, a šli revolučnit --být germány do hlavy. Důvod: ve válce nebylo možné riskovat! A tak nenávist za vlastní slabost a zbabělost bublala v těch demokratech podobně Papinovu hrnci a jejich zkažená zapáchající pára musela ven. Trestali Němce bez obalu a důkladně -- již mohli, nehrozilo jim žádné nebezpečí.

Okrojovaní mstitelé záhy potrestáni Šéfem na nebesích, ptačí organizace rozpuštěna, zůstalo jen nakažené jádro ochotné kolaborovat s nastalým režimním Molochem. Ten ptačí zoufalce přijal, poté odmrštil a nakonec pro jistotu zakázal.

Ještě jeden příklad, i když by jich bylo přehršel, přátelé, špatně by se poslouchali a nakonec bychom stejně nikam a k ničemu nedošli -- člověk je buď svině nebo anděl a někdy kombinace obého, klonování nezná mezí i bez přičinění vědeckých kapacit.

Německý starosta jednoho pohraničního městečka se totiž nechal slyšet, že až bude po válce, prozradí lidem, kdo je celá léta prokazatelně udával. Po vítězství nad fašistickou hydrou nastala veselice, ale starosta v kole netančil -- ubili ho revoluční siláci. Proč? Mohl mluvit a bylo potřeba zacpat mu ústa. Zkušení matadoři bezpráví vám řeknou: jenom nenechat žít, vždycky dorazit, mrtvý už nemůže vypovídat!

Někdy nechceme otevírat minulost, jitřit staré rány, nu, ale dostat peníze za nelidské zacházení, proč ne? Často to ale působí komicky. Starý umělec žádal o odškodnění, jeho tatínek seděl v lágru a oni s maminkou neměli pořádně co jíst. Kolik bylo podobných rodin? Vdovy násilně odvedených sudetských Němců do wehrmachtu mohly pobírat po válce příspěvky v bonech.

Dost jich peněžní odpustky odmítlo. Člověk má mít špetku hrdosti, aby byl člověkem. Ten starý opuštěný umělec trpěl podobně jako já po roce 48, kdy mého otce převychovávali za dráty v Prosečnici -- tvarovali ho vychovatelé do podoby rudorobota, ale čas jim plán zmařil. Otec zemřel po kvapném propuštění na rakovinu. A mám já, jeho synek, lézt na úřady a kvičet, že jsem trpěl, protože jsem neměl šunku, zabijačkové hody, že moje máma nemohla dostat práci a skončila jako ficka v restauraci, kam chodili žrát všichni ti uvědomělí a revolučně vykulčení drábi a jejich živé ženské gaučíky. Ještě dneska je potkávám, jsou úspěšní, za vodou, vysmátí a zdravě drzí.

Já mám jedinou povinnost, milovat svého zemřelého tátu, nevztahovat jeho nedobrovolnou bídu na sebe a nastavovat špinavou pracku po milodaru -- trpět, milý umělče, a dožít se slušného věku hluboko přes sedmdesát v relativně slušném zdraví -- tomu se říká štístko. Hlavně nemlaskat, obejdo!

Desku na mostě iniciují prý zastupitele ODS z hejtmanství. Nu, připomenout lidem, že se v jistých letech odehrávaly lidské tragedie není od věci, pokud se někdo neobává odsouzení za nehorázný čin a nebo dokonce nekryje samotné vrahy -- protože z hlediska mravního se událost odehrála za okolností vedoucích člověka k přesvědčení, že vrazi nikdy nebyli odhaleni. Mám nepříjemné mrazení, že kdosi z těch mstivých rošťáků vysedával ve výborech antifašistů. A připomíná mně to historku, jak se má babička, jinak hodná a bohabojná to žena, stala protifašistickou bojovnicí. Němci vozili odsouzené do Kobylis na střelnici k popravě. Okna musela být zatažena roletami, nebo dekami, žádné očumování se netrpělo. Babička s dědou odbojařili, pozorovali popravčí kolonu a tu jeden z horlivých vojáčků vypálil těžkým kulometem vražedný pozdrav do oken -- děda na místě mrtev a babičku zbavovali ve špitále na Bulovce přebytečného kovu v plicích.

Ještě k desce a její instalaci. Doufejme, že vydrží. Není tomu zase tak dávno, kdy jednoho komunistického intelektuála -- Jana Švermu, vyprovodilo zastupitelstvo Prahy 1 z nábřeží bez proslovů a muziky, a dlužno říci, že ten rudý Šverma byl hrdina větší, než všichni přítomní sochožrouti v ten památný den zbytečně groteskního svržení jeho sochy.

Tam dole pod mostem, v Ústí na Labem, ale zůstaly zmařené životy, lidi. Amen