Již takřka dvě stě let patří v tradičních demokratických právních systémech Evropy k základním principům trestního práva pravidlo "nullum crimen sine lege" -- "žádný zločin bez zákona", což znamená, že trestním právem je postižitelné pouze takové jednání, jehož všechny znaky jsou popsány trestním zákonem jako jednání zapovězené, spojené se zákonem stanoveným trestem. Avšak sovětská teorie (a následně i praxe) trestního práva zavedla ještě další podmínku pro klasifikaci toho kterého jednání jako trestného činu -- nebezpečnost jednání pro společnost. Učeně se to nazývalo "materiální pojetí trestného činu". Záměr byl jasný. Skutkové podstaty mnoha trestných činů byly takto definovány obecně, aby na jejich základě bylo možno "pružně" postihnout širokou škálu jednání, která by za obvyklých podmínek trestnými činy nikdy být nemohla. Praxe socialistické justice a orgánů činných v trestním řízení pak byla -- vyžadoval-li to konkrétní případ -- taková, že kde určité jednání nešlo zcela jednoznačně podřadit pod skutkovou podstatu popsanou trestním zákonem (tedy aplikovat klasický princip "žádný zločin bez zákona"), použil se rozšiřující výklad a kvůli obecným až vágním popisům znaků trestného činu dopadal trestněprávní postih i na skutky, které by se jinak postihovat nedaly.

"Nebezpečnost činu pro společnost" jako výraz zmíněného materiálního pojetí trestného činu v českém trestním právu stále přežívá. Trestní zákon z roku 1961 se při definování trestného činu stále opírá o nebezpečnost činu pro společnost. Podle jeho ustanovení § 3 odst. 1 je trestným činem "pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně" (rozumí se trestní zákon č. 140/1961 Sb.).

Vedle možnosti rozšiřujícího výkladu některých nepříliš jednoznačně zákonem formulovaných skutkových podstat trestných činů mají vyšetřovatelé, státní zástupci a nakonec i soudy další možnost, jak překlenout případné nedostatky té které skutkové podstaty -- dovolávat se nebezpečnosti jednání pro společnost v tom smyslu, jak oni sami subjektivně tuto nebezpečnost činu pro společnost chápou.

Nebezpečnost činu pro společnost je pojem značně široký, umožňující takřka libovolný výklad. V žádném západoevropském právním systému se s podobným neurčitým pojmem v trestním právu nesetkáme. Důvod je jasný -- možnost určovat, co je a co není trestný čin, musí být zákonem maximálně omezena, jinak hrozí libovůle příslušných orgánů, které si zákony vykládají podle svých představ, neboť jsou povolány určovat, co je a co není společensky nebezpečné, popřípadě dokonce stanovovat jakési "stupně" této nebezpečnosti dle mlhavého návodu zákona. Nebezpečnost činu pro společnost je pojem ryze ideologický. Např. v Polsku byl v rámci rozsáhlé změny právního řádu tento pojem z trestního práva dávno odstraněn.

Konstrukce trestní odpovědnosti a trestného činu v českém právním řádu, vypomáhající si pojmem "společenská nebezpečnost" byla již kritizována odborníky na trestní právo. Jejich logické závěry však dosud bohužel nevedly k příslušným změnám zákona.

Vedoucí činitelé v příslušných resortech asi příliš lpí na zastaralé koncepci trestní odpovědnosti, zděděné coby sovětský vzor. Pokud budou v trestním právu podobné právní podivnosti typu "společenská nebezpečnost trestného činu" přežívat, vždy se budou objevovat horliví snaživci, kteří se -- dovolávajíce se etiky, morálky, ochrany demokracie, veřejného pořádku apod. -- budou snažit zavděčit se nepřiměřeným nasazením mocenských prostředků či dokonce "preventivním" postihem těch skutků, které budou pokládat za společensky nebezpečné. Konstrukce trestní odpovědnosti a definice samotného trestného činu pomocí společenské nebezpečnosti je ukázkovým příkladem úporného přežívání některých zásad a manýr sovětské právní praxe.