Ke konci devatenáctého století se všechny společenské vrstvy v českých zemích zapojily s velkou energií do národního hnutí. Národní ideologie, kterou tehdy vyznávali Češi právě tak jako Němci, jim dávala výrazný pocit národní identity a současně zužovala prostor pro možnou shodu. Bez společné voličské základny, rozděleni sociálně, politicky i kulturně, nalezli čeští a němečtí obyvatelé českých zemí záhy základ své identity v národním cítění, které nabízel moderní nacionalismus. Nacionální idea způsobila, že se rivalita mezi rozvinutými a méně rozvinutými kulturami a kapitalistickými ekonomikami proměnila na neustálý boj, který dával nacionalistickým silám další podněty. Je zřejmé, že ideologie nacionalismu představovala pouze jeden z aspektů komplexu vztahů mezi Němci a Čechy, který byl také projevem jejich vzájemné ekonomické závislosti. Mnoho Čechů a Němců si nadále přálo nalézt takové uspořádání vzájemných vztahů, které by oběma národnostem umožňovalo žít bok po boku a přitom usilovat o blahobyt a naplňovat své dlouhodobé zájmy.

Protože se Češi snažili vymanit z druhořadého postavení, které museli tak dlouho snášet, vedlo jejich nacionální a ekonomické soupeření s Němci k tomu, že ani jedna z národností nejevila velkou ochotu ke vzájemnému přizpůsobování. Ve snaze o národní rovnoprávnost usilovali vedoucí představitelé české politiky a kultury o to, aby česká kultura vytvářela vazby s liberálními silami západní Evropy. Vyslovovali se pro liberalizaci mnohonárodní habsburské říše, přičemž se stavěli proti dědičným mocenským pozicím jejích předindustriálních elit a proti politické, sociální a ekonomické základně německých privilegií. S velkým úspěchem spojovali své třídní zájmy s liberálními tendencemi a svůj nacionalismus s liberálním humanismem. V této tradici pokračovali za první světové války oba budoucí českoslovenští presidenti Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš, kteří cílevědomě přivedli český a slovenský lid do tábora demokratické Evropy.

Německé elity jako dominantní národní prvek rakouské části říše se nikdy vážně nepokusily dát svůj nacionální idealismus do služeb nějaké univerzalistické ideje nebo vytvořit nadnárodní stát překračující národní loajality.

Československá republika

Cíle politiky Spojenců, Ruská revoluce a Wilsonův program sebeurčení národů otevřely v roce 1918 nové vyhlídky na příznivé přijetí úsilí malých národů o nezávislost. Vítězství Spojenců pomohlo Čechům a Slovákům vytvořit nezávislý stát. Československá republika, převážně slovanská, ale s významnou německou a maďarskou menšinou, si ovšem byla vědoma své zeměpisné polohy a nechtěla se stát nástrojem využívaným Německem nebo proti Německu.

Memorandum, které předložil ministr zahraničí Edvard Beneš 20. května 1919 Pařížské mírové konferenci konstatovalo, že Češi jsou si vědomi, že "vyhlídky a možná i samotná existence nového státu budou záviset na tom, jak se do něj podaří vtělit Němce jako vstřícné občany" (Němci tvořili 23% z celkového počtu 14 milionů obyvatel). [J. W. Bruegel in Victor S. Mamatey and Radomír Luža, eds., A History of the Czechoslovak Republic, 1918-1948, Princeton 1973, str. 172.]

Cituji z Bruegelova textu: "Až do 28. října 1918 byli Němci pány v Čechách, které byly ze dvou třetin české, a na Moravě, kde měli Češi tříčtvrteční většinu; nedalo se rozumně očekávat, že takový stav věcí potrvá i nadále. Změny nebyly vždy prováděny v Masarykově humánním a liberálním duchu. Pravděpodobně se ale nelze vyhnout tomu, aby uspokojení oprávněných tužeb jedné skupiny nevedlo ke vzniku více nebo méně oprávněného pocitu nespravedlnosti u druhé skupiny." Pokud jde o "československou národnostní politiku až do roku 1938, nelze mluvit o potlačování práv neslovanského obyvatelstva, ale na druhé straně nikdy nedošlo k nějaké systematické snaze o zvládnutí existujících potíží". [Ibid, str. 186-87.]

Na mírové konferenci se president Masaryk s Benešem snažili dosáhnout spravedlivého řešení česko-německých problémů. Němcům nabídli dalekosáhlé reformy: němčina se měla stát v českých zemích druhým jazykem; měly vzniknout velké regionální celky, přičemž by Němci ovládali dva až tři regiony těšící se dalekosáhlé samosprávě, která by se mohla případně vyvinout v kantonální systém švýcarského typu; představitelé Němců měli být členy vlády. [Václav Kural in V. Kural, Zdeněk Radvanovský a kol., "Sudety" pod hákovým křížem, Ústí n. Labem 2002, str. 20-23.]

Představitelé Němců z českých zemí se rozhodli pro oddělení od nově založené republiky a vytvořili několik nezávislých provincií, které se koncem října 1918 připojily k německému Rakousku. Některé z nich neměly s Rakouskem dokonce ani teritoriální spojení. V listopadu 1918 obsadilo německé oblasti československé vojsko, přičemž nenarazilo na žádný odpor. Protože však Němci neakceptovali republiku a původní Masarykova a Benešova nabídka široké spolupráce se stala neschůdnou, vznikla centralistická koncepce republiky jako národního státu tvořeného československým národem a národnostními menšinami. Obecní volby konané v červnu 1919 znamenaly přechod místní správy ve všech městech a obcích s německou většinou do německých rukou (Němci ovládali 3 369 farností a 46 okresů). Němci se však nepovažovali za menšinu. Pohlíželi sami na sebe jako na etnický celek. Nový stát narážel na jejich nepřátelství. [Radomír Luža, The Transfer of Sudeten Germans, A Study of Czech-German Relations, 1933-1962, New York 1964, str. 34 nn.]

Vstup německých demokratických stran do vlády roku 1926 se stal zřetelným projevem rostoucí vzájemné důvěry a přesvědčení, že národnostní rozdíly nemohou zcela potlačit vzájemné svazky. Koncem dvacátých let tedy existovala možnost, aby oba národy pochopily demokratickou vládu jako příležitost k trvalejšímu uspořádání národnostních otázek.

Nacismus v Československu

Když roku 1933 přišel v Říši k moci nacismus, nepromlouval ani tak k zájmům sudetských Němců, jako k jejich národnostním averzím a sociální nespokojenosti, vyostřené neutěšenými poměry za hluboké krize 30. let. Neštěstím bylo, že masy Němců připisovaly svou nouzi existenci československého státu. Byly nespokojeny s činností svých demokratických stran a přestaly si vážit demokratických institucí, které přišly k řadovým občanům v českém převleku a byly proto podezřelé. Je jisté, že obtíže a nespokojenost vyžadovaly mnohem silnější opatření, než s jakými mohla přijít česká koaliční politika, která příliš často kolísala mezi lákáním německých stran ústupky a popichováním Němců malicherným obtěžováním. Velmi rychle tak vznikla atmosféra, v níž se nejlepším prostředkem na uspokojení emocí všedního dne stala nacionalistická hesla.

"Když na podzim roku 1933 československá vláda rozpustila Německou nacionálně socialistickou stranu dělnickou a Německou nacionální stranu jako zřejmé agentury berlínské vlády, dosud neznámý německý učitel tělocviku Konrád Henlein se 1. října 1933 postavil do čela nového politického hnutí, které v roce 1935 přijalo název Sudetoněmecká strana (SdP) a získalo 1 200 000 hlasů (60%) německých voličů." [J. F. Bruegel, ibid, str. 182.]

Henlein vysvětlil 4. března 1941 začátky své politiky takto: "Když mě v roce 1933 požádali vůdci strany (NSDAP), abych převzal vedení Sudet, musel jsem se rozhodnout... zda se máme vůči vládě maskovat projevy legality." Touto metodou "jsme měli dosáhnout politického cíle rozbití Československa... Skutečností je, že sudetští Němci dokázali v krátké době ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak důkladně..., že bylo brzy zralé k likvidaci... Mí druhové... viděli za naší taktikou cíl vrátit se do Německa Adolfa Hitlera... Náš boj byl součástí nacionálně sociální revoluce Německa."

Nenávistné protižidovské štvaní, propaganda nacionálního hurávlastenectví a rasismu, podřízení se morální a politické nadvládě autokratické nacionalistické strany se nezdálo být příliš velkou cenou za příslib ekonomického oživení, romantický nacionální utopismus a militantní protidemokratické zásady, které nabízel nacismus. Mnoho nacistických témat také nebylo žádnou novinkou. Jako projevy nepřerušené kontinuity národních nadějí, obav a nenávistí byla v mnoha ohledech destilátem sudetoněmecké politické kultury z období před rokem 1918. Nacismus tak sjednotil většinu lidí v tužbě po novém politickém kurzu a v úsilí o spojení všech Němců do obrovské Říše, rozkládající se od Severního moře až po Jadran.

Přirozeně si nelze představovat, že při vytvoření SdP se celé její vedení rozhodlo zničit Československo. Politika SdP musela odpovídat existující politické situaci a mezinárodnímu postavení Německé říše. Nepochybně to však bylo hnutí nacistického typu. Po své okružní cestě německými oblastmi napsal britský novinář G. E. R. Gedye, který byl Henleinovým hostem v ústředí strany: "Byl zde holý nacismus, divoká rasová nenávist vůči Čechům a Židům, zbožňování Adolfa Hitlera a neskrývané rozhodnutí přivést celou oblast pod vládu německé nacistické diktatury." [Betrayal in Central Europe, New York 1939, str. 386.]

Sudetoněmecká strana byla zakořeněna ve stejné půdě, z níž vyrostly politické a intelektuální síly německého nacionalismu. Její vědomí sounáležitosti s "organickou národní komunitou" překračovalo všechny politické hranice a prosadilo se jako určující znak "opravdového Němce". V důsledku toho SdP jako představitel všeho, co bylo "skutečně německé" požadovala, aby byla uznávána jako jediný zástupce německé skupiny a odmítala uznávat ostatní německé strany. Vůle všech členů národního společenství byla ztělesněna ve führerovi (vůdci). Všichni političtí představitelé SdP tak odpřísáhli poslušnost a oddanost svému führerovi Konrádu Henleinovi, který byl jedině oprávněn přijímat konečná rozhodnutí. Organizační struktura byla založena na vůdcovském principu, který dával rozsáhlé pravomoci vedoucím stranických organizací.

V kontextu každodenních činností strany nabýval tento ideologický a politický obsah ostrých forem. Napodobování nacistických metod bilo do očí: moře stranických praporů, uniformované útočné oddíly, pravice vztyčené v německém pozdravu, obrazy vůdce, hesla a fanatické masy skandující Sieg Heil.

Henleinovo hnutí udržovalo důvěrné a systematické kontakty s nacistickými úřady Říše a bylo peněžně podporováno z Berlína. Poté, co Hitler upevnil své postavení v Německu, přistoupil k reorganizaci a centralizaci aparátu zabývajícího se problémy německých menšin v zahraničí. V roce 1935 za tím účelem vytvořil zvláštní úřad -- von Kursellovo byro -- jako ústřední agenturu pro zintenzivnění kontaktů se zahraničními Němci. V lednu 1937 nahradil von Kursellovo byro nový úřad nazvaný Volksdeutsche Mittelstelle (VoMi), do jehož čela jmenoval Himmler SS-Obergruppenführera Wernera Lorenze. Úřad podléhal Heinrichovi Himmlerovi a Reinhardu Heidrychovi. V rámci svého obecného úkolu řízení činnosti všech zahraničních Němců řídil ilegální činnost SdP proti Československu a také činnost skupin pracujících pro anschluss v Rakousku. Prostřednictvím této nové agentury SS, na veřejnosti působící jako součást kulturní sekce německého ministerstva zahraničí, dostávala SdP instrukce a udržovala všechny své kontakty s Říší.

Na podzim roku 1937 došel Hitler k závěru, že dozrála situace k vyložení karet. Henlein a jeho nejbližší pomocníci cítili, že konečně přišel čas k vyřešení sudetoněmecké otázky. Dne 19. listopadu 1937 zaslal Henlein Hitlerovi tajnou zprávu "o otázkách bezprostředního zájmu pro německou politiku v Československé republice" se žádostí o audienci u vůdce. "Sudetští Němci jsou dnes proniknuti nacionálně socialistickými principy a zorganizováni v rozsáhlé, jednotné nacionálně socialistické straně založené na vůdcově koncepci... Sudetoněmecká stana... naplnila tuto rasovou skupinu a její životní sféru nacionálně socialistickými principy. Tváří v tvář "demokratickému" světovému veřejnému mínění Sudetoněmecká strana prokázala, že nacionálně socialistický řád vůdcovství a následování odpovídá zákonu vnitřního života německého lidu."

"Sudetoněmecká strana musí skrývat skutečnost, že se hlásí k národnímu socialismu jako ideologii života a politickému principu. Jako strana v demokratickém parlamentním systému Československa musí navenek používat demokratickou terminologii a demokratické parlamentní metody. V důsledku toho se může nezasvěceným německým kruhům v Říši jevit jako nejednotná a nespolehlivá. Této nejednotnosti se však nelze vyhnout dotud, dokud existuje nutnost legální strany a existence takové strany v Československu předpokládá hlásání demokratických principů. Zdánlivý nedostatek jednoty Sudetoněmecké strany je zesílen tou okolností, že v srdci si strana nepřeje nic tak horoucně jako začlenění sudetoněmeckého území, ba celé oblasti Čech, Moravy a Slezska, do Říše". [Luža, The Transfer, str. 59-60.]

Výsledkem této naléhavé iniciativy vůdců SdP a ochoty Berlína podporovat jejich aspirace byl společný podnik, stvrzený na oficiálních schůzkách v Berlíně ve dnech 28. - 29. března 1938. Klíčovou otázkou bylo, jak se rozhodne Hitler. Ten povolal Henleina a Franka do Berlína a při tříhodinové audienci 28. března jim vydal pokyny. Hitler oznámil, že se rozhodl vyřešit sudetoněmeckou otázku "v nepříliš vzdálené budoucnosti" a vyjádřil svou plnou důvěru v Henleina jako "oprávněného vůdce sudetoněmeckého živlu". Henleinovi byla svěřena odpovědnost za politiku, kterou měl provádět v úzké spolupráci s německými úřady, jež nemohly zasahovat přímo. Jádro pokynů shrnul Henlein takto: "Musíme neustále požadovat tak mnoho, aby nás nebylo možné uspokojit."

Na konci května a začátkem června se konaly obecní volby. Hlasování bylo regulérní a přineslo jasné vítězství SdP. I když volby nutně nedokazovaly, že všechny hlasy odevzdané Henleinovi byly hlasy pro nacistickou ideologii, němečtí voliči podporovali všechna protičeská, antisemitská a antidemokratická stanoviska SdP, která získala 1 279 045, tj. 91,4% německých hlasů. I když se vezme v úvahu skutečnost, že nějaké německé hlasy dostali také komunisté, získala přesto SdP podle všeho přes 85% německých hlasů... Hlasování postavilo Evropu před jedinečný fakt: ve svobodných a demokratických volbách se více než 85% Němců z Československa ztotožnilo s nacistickými cíli. SdP se vynořila jako skutečný představitel německých mas.

Jen němečtí sociální demokraté, komunisté a hrstka liberálů pokračovali v boji za demokratické svobody. Vytvořili skvělou protinacistickou frontu, ale vážně je oslabovala převládající podpora SdP mezi německým obyvatelstvem. Němečtí sociální demokraté odvážně bojovali za sestavení programu, který by získal podporu aspoň pracujících tříd. Ukázalo se ale, že nacionalistická zloba už překročila bod, za nímž umírněné síly neměly žádnou naději na vážnější ohlas. Alternativou už nebyl ani aktivismus v parlamentu. Proti 55 Henleinovým poslancům stálo pouze 11 německých sociálních demokratů a 5 německých komunistů.

Na sjezdu SdP 14 dubna 1938 sudetský führer prohlásil: "Hlásíme se k nacionálně socialistické základní koncepci života... v souladu s níž si přejeme utvářet život naší národní skupiny." SdP měla celkem 767 717 členů, což činilo 25,8% německého obyvatelstva českých zemí. Po řadu let už bylo uplatňováno árijské ustanovení vylučující z členství Židy. SdP horlivě napomáhala rozkouskování republiky, k němuž došlo v Mnichově 30. září 1938 a následné okupaci zbývající okleštěné republiky 15. března 1939. Z českých zemí se stal protektorát Čechy a Morava.

Nová politická linie SdP, vyplývající z memoranda předloženého Hitlerovi v listopadu 1937, byla formulována mezi květnem a červnem 1938 nejbližšími Henleinovými pomocníky v přísně tajném plánu s názvem Grundplanung O. A., volajícím po decimování českého národa řízeném vůdcem sudetských Němců a jeho kohortou ve stopách německé okupace českých zemí. Hlavním nástrojem procesu germanizace bylo odstranění českého jazyka. [Zdeněk Šamberger, "Dokument Grundplanung O. A.", in "Sudety", str. 465-498.]

2. září 1938 prezident Beneš, který nevěděl o existenci tohoto plánu, zdůrazňoval vůdcům SdP, že "já sám a velká většina našeho národa jsme demokraté a nikdy nepřijmeme nacismus a totalitní doktríny. Velmi dobře vidíme a chápeme, co čeká Německo, které nyní prochází strašnou nemocí. Nacismus je jed a zkáza."

SdP byla nepochybně směsicí různých nacionalistických odstínů, z nichž některé neměly nacistický charakter. Její vůdcové se však ztotožnili s pangermánskými, autoritativními a antidemokratickými cíli Hitlera. Vnitřní rozdíly byly vcelku jen taktické povahy, např. v otázce, zda bude pro posilování německé hegemonie ve střední Evropě výhodnější zničení republiky, nebo postupná likvidace českého národa.

Nacismus

Nacistický režim byl tak bezprecedentním vybočením, že není divu, že někteří historikové nevěděli, jak k němu přistupovat. Tento autorův výklad nedokáže zachytit obludnost nacismu a popsat takové rysy rasistické brutality jako je vyhubení Židů, biologická válka a politika genocidy. Adolf Hitler přišel v Německu k moci nejen apelováním na německé zájmy, ale především na impulsy z temnějších vrstev, než byl pořád ještě zvládnutelný materiál tradiční německé politiky. Od roku 1937 do roku 1945 byli sudetští Němci a Hitler partnery v odpudivém boji. Rasismus a jeho výhonek, antisemitismus, nebyly prostě jen další akcí, ale naddějinným programem s eschatologickou perspektivou. Rasistické myšlenky zajisté nevyrostly do celé své košatosti pouze z Hitlerova myšlení. Nacisté měli k dispozici bohatou domácí tradici antisemitismu a protislovanských pocitů, víru v nadřazenost německé rasy. Nacismus byl ale novým východiskem. Nacisté nechtěli prostě vrátit Židy, Čechy nebo Poláky do druhořadého postavení, které kdysi museli snášet. Chtěli je zničit a vyhladit.

Okupací Československa a vypuknutím války v roce 1939 se do Hitlerova dosahu dostaly miliony Židů a Slovanů. Rasová problematika stála v průběhu války na nejpřednějším místě nacistické agendy. Stala se ústřední motivací této agendy v jejích snahách o změnu rasového složení Evropy pomocí germanizace a genocidy.

Mnichov opět prokázal, že území sudetských Němců netvořilo ucelenou jednotku. Berlín rozdělil anektovaná území na několik částí, které připadly Rakousku, Bavorsku a Slezsku. Největší část tvořila Sudetengau (3 miliony obyvatel včetně 291 000 Čechů). Vzhledem k podobnosti organizačních struktur byla SdP ke dni 6. prosince 1938 urychleně včleněna do NSDAP; celý proces trval pouhých 6 týdnů..

Funkcionáři SdP prostoupení nacistickou ideologií většinou převzali odpovídající funkce v NSDAP. Henlein byl jmenován Gauleiterem, vedoucím strany v Reichsgau, a Frank se stal jeho zástupcem. V roce 1939 vstoupilo do nacistické strany skoro 16 procent německého obyvatelstva Reichsgau. Sudetoněmecká Reichsgau se tak dostala na první místo v Říši, přičemž celoříšský průměr byl necelých 8 procent. SA měla v lednu 130 000 členů z celkového počtu 900 000 SA-manů v celé Říši. Celkem 92 procent žen vstoupilo do hnutí německých žen, které bylo přidruženo ke straně. Tato čísla ukazují, že sudetoněmecké masy nadšeně podporovaly nacismus. [Volker Zimmermann, Sudetští Němci v nacistickém státě, Praha 2001, str. 112-120, 435.] Za křišťálové noci 9. listopadu 1938 se ze 177 synagog zničených na území Velkoněmecké říše, tedy včetně Rakouska, nacházelo přes 40 na území Sudet.

Protektorát Čechy a Morava, 16. března 1939

Český odpor trval nejdéle v Evropě. Vzhledem k tomu, že mu nepředcházely válečné aktivity, bylo jeho nevýhodou, že neměl zbraně. Možnosti skrývání byly omezené, protože země neměla rozsáhlé lesy a hornaté oblasti. Systém nacistické okupace v protektorátu byl na půl cestě mezi režimem v okupovaných částech západní Evropy, které se většinou nehodily k partyzánskému boji, a režimem na Východě, kde Němci otevřeně vedli biologickou válku a genocidu.

Válečné období, kdy se velká většina sudetských Němců ztotožnila s radikální a nekompromisní nacistickou ideologií, bylo charakteristické tím, že tradiční mocenské cíle a obvyklé ortodoxní vládní metody byly překryty kvalitativně odlišnými, skoro absolutními cíli. Patřil k nim plán na změnu rasového složení Evropy vyhubením Židů a dalších rasově nepřijatelných skupin. Pro tuto fázi byly vytvářeny plány na likvidaci českého národa jako logického kroku ve službě rasové myšlenky, které nepředstavovaly prosté pokračování dosavadních protičeských akcí. Vzhledem k této politice genocidy se zhroutilo všechno, co zůstalo z morálního a kulturního řádu vzdělaných vrstev německé společnosti v Čechách.

Po vypuknutí války nabyl vzdor Čechů masových rozměrů. V den výročí československé nezávislosti 28. října 1939 došlo v Praze k největším protiněmeckým demonstracím, jaké zaznamenala Evropa během celé války. Po nich následovaly protestní pochody studentů. Hitler reagoval tím, že 17. listopadu nařídil uzavření českých vysokých škol a popravu devíti českých studentských vůdců. 1 200 studentů bylo posláno do koncentračních táborů.

Nacisté považovali protektorát pouze za dočasný režim pro dobu války. Rozdíly v názorech na různé plány germanizace země dospěly do bodu, kdy pouze Hitler mohl učinit konečné rozhodnutí. 31. srpna 1940 požádali říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda navrhující úplnou germanizaci českého národa asimilací a vyhubením. Začátkem října 1940 führer podpořil tyto návrhy a nařídil, aby "za udržování zdání autonomie protektorátu byla germanizace prováděna centrálně úřadem říšského protektora". Tento plán zůstal základem německé politiky po celou válku. Vítězství Německa by znamenalo zničení českého národa.

Rasové zkoumání českého národa bylo provedeno na jaře roku 1942 pod záminkou celkového zjišťování zdravotního stavu, rentgenových vyšetření a povinné výměny průkazů totožnosti. Účelem těchto opatření bylo vypracovat rasová kritéria pro zařazení Čechů do skupin, které měly být buď asimilovány, deportovány nebo vyhubeny. Podle německých odhadů bylo rasově schopných germanizace 40 až 60% českého národa. Rasově méněcenní, ale nepřátelsky naladění Čechové měli být vyhnáni k Severnímu ledovému oceánu, rasově dobří, ale nepřátelští Čechové měli být "vyhubeni".

V září 1941 si německé úřady uvědomily, že situace v protektorátu dosáhla tak nebezpečných rozměrů, "že jednota Říše byla nepochybně v nebezpečí". 27. září jmenoval Hitler úřadujícím říšským protektorem vedoucího říšských bezpečnostních služeb SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Ten po svém příjezdu do Prahy vyhlásil v protektorátu stanné právo. Do prosince počet popravených Čechů překročil 450 osob. Tisíce jich byly zatčeny. V tajném projevu 2. října 1941 Heydrich zopakoval nacistický plán na germanizaci celé oblasti. Válka však vyžadovala provádění germanizace vhodným způsobem, protože vzhledem ke "zdejšímu rozsáhlému zbrojnímu průmyslu nesmíme dopustit, aby Češi dospěli až k bodu výbuchu". Franka přiměl tvrdohlavý odpor Čechů k tomu, že 12. října veřejně prohlásil: "Pokud se Češi nepodrobí, přijde den, kdy už bude příliš pozdě na obrácení... je směšné věřit, že pak to bude otázkou autonomie nebo takzvané germanizace." Když v roce 1942 žádala česká delegace Franka o znovuotevření českých vysokých škol, Frank odpověděl: "Pokud válku vyhrají Angličané, otevřete si své školy sami. Pokud vyhraje Německo, bude vám stačit obecná škola s pěti třídami."

Lidice  a Ležáky

27. května 1942 byl Heydrich smrtelně zraněn českými parašutisty vyslanými z Británie. Němci v protektorátu přitvrdili stanné právo. 10. června byla srovnána se zemí vesnice Lidice a její mužští obyvatelé byli zmasakrováni. 24. června byla srovnána se zemí obec Ležáky a jejích 33 obyvatel bylo zabito. Za výjimečného stavu bylo popraveno celkem 5 000 Čechů včetně obětí v  koncentračních táborech a židovských transportech. [Zdeněk Beneš et als., Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů... 1848-1948, Praha 2002, str. 169.] Pražská pobočka SD (Sicherheitdienst) hlásila 12. června 1942, že "odvetná akce proti vesnici Lidice... vyvolala u všeho německého obyvatelstva velké uspokojení a v mnoha případech otevřenou radost". Převládá názor, "že se s akcemi tohoto druhu mělo začít už dříve".

V roce 1943 nové německé ministerstvo vnitra vedené Frankem soustředilo realizaci všech opatření a plánů germanizace do rukou Franka, který byl šéfem SS a policie. Ještě v dubnu 1944 Frank zopakoval, že "pevným cílem německé politiky zůstává zničení českého národa". Vychloubal se, že "nadále provádíme každý měsíc sto rozsudků smrti".

Myšlenka odsunu

Ostré vědomí konfliktu mezi Čechy a Němci ovlivňovalo každodenní život obou národností (sudetští Němci měli postavení říšskoněmeckých občanů). Češi se drželi v ústraní, Němci byli povzneseni nad jakýkoli zbytečný kontakt s "méněcennými" Čechy. V roce 1942 už bylo zřejmé, že pokud Češi opět získají nezávislost, národní soužití mezi Němci a Čechy bude sotva možné. Nacistický teror, popravy, každodenní zatýkání, pomalá agónie bezmocného českého národa čítajícího 7 406 000 osob zesílila nepřátelství Čechů ke všemu německému. Požadavek odsunu sudetských Němců se stal vůdčím principem demokratického hnutí odporu. Na druhé straně naprostá většina sudetských Němců přijímala blížící se porážku nacistů s hlubokým zklamáním. Celková bilance českých ztrát v průběhu okupace dosáhla přibližně 360 000 osob včetně 68 000 až 77 000 Židů zahubených pouze v samotných českých zemích. Vzhledem k tomu, že se 30,3 procent Židů prohlašovalo za Němce, lze odhadnout, že jen v západní části Československa nacisté zavraždili 20 000 až 23 000 německých Židů. Tato tragická skutečnost nezabránila poválečným sudetských vůdcům, aby je nezapočítali do obětí padlých v průběhu vyhánění.

Nacistické inferno ve východní Evropě a partnerství mezi nacismem a většinou sudetských Němců v jeho příšerném vyvrcholení vytvořilo příznivou půdu pro přijetí principu odsunu velmocemi. Poučení z těchto událostí bylo jasné. Spojenecké mocnosti dospěly k rozhodnutí využít odsunu jako prostředku k vyřešení problému hranic a národností ve střední Evropě a k vytvoření pevného základu pro trvalé uspořádání zaručující trvalou existenci českého národa a republiky. Tak jako samotná válka s ničením německých měst a anexí východních německých území, nebyl ani odsun morálním problémem nebo lokálním incidentem, ale faktem mezinárodní mocenské politiky.

Britský kabinet podpořil 6. července 1942 "obecný princip poválečného odsunu německých menšin ve střední a jihovýchodní Evropě do Německa". Následujícího dne informoval ministr zahraničí Anthony Eden presidenta Beneše o britském rozhodnutí schválit princip odsunu Němců, který z Československa učiní z národnostního hlediska pokud možno co nejhomogennější zemi. Po Velké Británii akceptovali princip organizovaných přesunů Němců z Polska a Československa Sověti, Američané a Francouzi. Ještě v roce 1942 byl Beneš ochoten souhlasit s určitými úpravami českých hranic za předpokladu, že poválečné Německo převezme více než 2 miliony sudetských Němců. [Detlef Brandes, Der Weg zur Vertreibung 1938-1945..., München 2001, passim.]

Spojenecká politika bezpodmínečné kapitulace dohodnutá v Casablance v lednu 1943 vytvořila zcela nové mezinárodní klima. Na Postupimské konferenci roku 1945 tři spojenecké mocnosti uznaly, že přesun zbývajícího německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska do Německa je třeba provést spořádaným a humánním způsobem. Rozhodnutí o způsobu a načasování bylo přenecháno Spojenecké kontrolní radě v Berlíně.

Postupimská konference skoncovala se sporadickým místním vyháněním, k němuž v Československu docházelo mezi květnem a červencem za velmi tvrdých podmínek. Vyskytovalo se v oblastech hraničících se sovětskými zónami v Německu a Rakousku. [Luža, The Transfer, str. 275.]

President Beneš věnoval období neorganizovaného vyhánění svůj veřejný projev v Mělníku 14. října 1945: "V poslední době jsme však kritizováni v mezinárodním tisku, že se přesun Němců u nás provádí nedůstojným, nepřípustným způsobem. Děláme prý totéž, co dělali Němci nám; dotýkáme se prý své vlastní národní tradice a své dosud nedotčené mravní pověsti. Napodobujeme prý prostě nacisty v jejich krutých necivilizovaných metodách.

Ať výtky ty jsou snad v jednotlivostech pravdivé, či nikoliv, prohlašuji zcela kategoricky: naši Němci do říše musí odejít a v každém případě odejdou. Odejdou na základě své vlastní ohromné viny, svého působení předválečného u nás a celé své válečné politiky proti našemu státu a našemu národu. Ti, kteří budou uznáni jako protifašisté, zůstavší věrni naší republice, mohou u nás zůstat. Ale celý náš postup ve věci jejich odsunu do říše musí býti lidský, slušný, správný, morálně odůvodněný ..... Všechny podřízené orgány, které se proti tomu prohřeší, budou velmi rozhodně volány k  pořádku. Vláda v žádném případě nedovolí, aby dobrá pověst republiky byla ničena neodpovědnými živly."

České zákonodárství přiznalo plná občanská práva těm Němcům, kteří zůstali věrni republice. Sociálně demokratická a komunistická strana vypracovala seznam loajálních Němců. Přes 140 000 protinacistických Němců se rozhodlo emigrovat, protože jejich dětem nebylo poskytnuto vzdělávání v německém jazyce. Těm bylo povoleno vzít s sebou svůj majetek a zajištěna zvláštní doprava.

Tak jako všude v okupované Evropě, léta nacistické okupace vytvořila obrovský rezervoár lidového hněvu. V posledních týdnech nacistické nadvlády byly spáchány některé z nejhorších německých ukrutností, obvykle jednotkami SS. Pece v koncentračních táborech pracovaly dál a zápach krematorií naplňoval ovzduší až do posledního okamžiku. V české venkovské krajině zanechávaly dlouhé pochody smrti hrozné stopy -- mrtvoly Židů a politických vězňů. Právě bezprostředně po zhroucení nacismu docházelo ke špatnému zacházení, obtěžování, bití a zabíjení Němců. Tyto politováníhodné činy byly skoro nevyhnutelným jevem doprovázejícím konec nacistického útlaku ve Francii, Norsku, Jugoslávii, Polsku, Itálii i na jiných okupovaných územích.

Není pochyb, že kataklysmická přímočarost odsunu představovala extrémní řešení. Přísná česká opatření působila každý den čerstvé rány. Předpisy zbavující sudetské Němce všeho movitého majetku a některé jiné zvlášť drsné rysy disciplinárních opatření, většinou vděčící za svůj vznik opožděnému a náhlému nacionálnímu probuzení komunistů, se staly výrazem české malichernosti, umíněnosti a zbytečného oplácení. V sázce ovšem nebyl odsun jako takový, ale kvalita jeho provedení. Traumatický exodus sudetských Němců roztrhal na kusy jejich staleté historické kořeny. Tváří v tvář národní pohromě takového řádu měla tato německá skupina k hodnocení své tíživé situace k dispozici kategorie nedávné české národní agónie. Duch roztrhaných sudetských obcí, konfrontovaný s národní katastrofou a zhroucením hospodářství, byl stále založen na respektu k minulým hodnotám: nikde nezavládla anarchie. Dějiny vypěstovaly v těchto hrdých, tvrdě pracujících, disciplinovaných a houževnatých lidech zvláštní druh nepoddajnosti.

Německé zdroje původně odhadovaly sudetské ztráty v průběhu odsunu na přibližně 300 000 obětí. S použitím přesnějších metod se dnes celkový počet smrtelných ztrát odhaduje na 19 000 až 30 000 osob, včetně více než 6 667 případů německých sebevražd počínajících Henleinem a mnoha případů německých obětí zastřelených Rudou armádou. [Beneš et als., Rozumět dějinám, str. 218.]

Případy krutostí spáchaných na německém obyvatelstvu byly v roce 1947 vyšetřeny zvláštním parlamentním vyšetřovacím výborem jmenovaným Ústavodárným národním shromážděním. Výbor prováděl šetření na místě. Viníci byli předáni úřadům k potrestání. K těmto incidentům došlo v květnu a červnu 1945. Celkem bylo zjištěno přibližně 3 000 německých obětí. Německá tvrzení o rozsáhlém masovém zabíjení nebyla založena na faktech. [Luža, The Transfer, str. 269; Jaroslav Kučera, Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva, Praha 1992, passim.]

Řádný odsun začal 25. ledna 1946 a byl prováděn spořádaným a humánním způsobem stanoveným v Postupimi. Do 30.listopadu bylo do americké zóny přemístěno 1 325 000 Němců a do sovětské zóny 636 000 Němců. Bohužel byla uplatňována zbytečně přísná majetková omezení, která zbavovala přesunuté veškerého majetku kromě částky 500 až 1000 říšských marek a 50 až 100 kg osobních věcí. Původní Benešův plán na odškodnění za konfiskované individuální majetky v říšských markách byl zamítnut. Československá opatření je ovšem nutno vnímat v souvislosti s poválečnou protinacistickou politikou Spojenců, kdy k mnoha aktům násilí proti německému obyvatelstvu docházelo také v prvním období okupace Spojenými státy. K prostředkům používaným silami Spojenců v roce 1945 patřilo zatýkání, rekvizice, konfiskace a shromažďování Němců ve zvláštních sběrných centrech. [Luža, The Transfer, str. 188-80.]

Závěr

Odsun nebyl izolovaným jevem, ale důsledkem spojenecké politiky bezpodmínečné kapitulace a nového uspořádání společností na Východě vyvolaného nacistickými ukrutnostmi a brutální intenzitou válečných událostí. Byl součástí rozsáhlých přesunů obyvatelstva, k nimž došlo koncem války. V Evropě v letech 1944-45 uprchlo ze svých domovů, bylo přemístěno, odsunuto nebo vyměněno přes 20 milionů lidí. Ke 30. září 1945 bylo z Německa repatriováno přibližně 5 261 000 deportovaných, kteří byli nasazeni na nucené práce v Říši, přičemž v Německu ještě zůstávalo dalších 1 045 000 osob. V září 1950, kdy byly zlikvidovány všechny německé enklávy v Evropě s výjimkou Jižních Tyrol, dosáhl počet německých uprchlíků 12 448 000 osob. Postupim byla pouze jedním z dějství evropské tragédie, která byla výsledkem nacistického snu o Třetí Říši.

Éra militantního nacionalismu v Evropě končí. Její dynamika vyvolávaná konfrontací národů dala vzniknout velkému zlomu v dějinách vztahů mezi Němci a Čechy. Walter Scheel, tehdejší spolkový ministr zahraničních věcí, zhodnotil nový duch motivující toto opuštění militantního nacionalistického paradigmatu ve svém prohlášení v Bonnu 20. června 1973 takto: "Co se stalo dějinami, nelze odčinit. Ale ti z nás, kdo si vzali poučení z minulosti, mohou položit základy nového vztahu mezi našimi státy a národy, vztahu vedoucího k rozsáhlé spolupráci zbavené břemene minulosti." Při téže příležitosti potvrdil stanovisko W. Scheela také Willy Brandt: "Nikdo nemůže uniknout své minulosti, svým dějinám. Pouze ten, kdo se k ní postaví čelem, bude schopen udělat z ní něco pozitivního."