Zde je také ještě patrné, že pro samotného Jasperse je politická vina empirickým faktem - neboť politické poměry vznikají jako důsledek celého způsobu života, jsou součtem každodenního jednání jednotlivých lidí -- avšak odpovědnost už je výkon. Přijetí odpovědnosti je přitom aktem svobodného jedince, nikoli vnějšího konstatování. Vinen případným politickým zločinem je každý člen společenství, i ten, kdo o zločinných důsledcích poměrů nevěděl, ale stejně je svým konformním chováním pomáhal udržovat. (Samozřejmě, že všichni nenesou stejný díl viny.) Jaspersova politická vina tedy nevyrůstá nutně z vědomé činnosti, v jistém smyslu je stejně fatální jako vina antické tragédie. Vědomým aktem je až přijetí odpovědnosti, která také představuje základní podmínku svobody. Vinen je dokonce i ten, kdo neví, co činí. Tedy politicky vinen. Právně to nejspíš bude komplikovanější...

Ale abychom nezůstali u filosofického sporu magistra Dolejšího s doktorem Valachem. Ptám se: Už se "nevinní" Češi omluvili Polákům za připravovanou československou invazi v roce 1981? Jestli někdo namítne, že k ní nakonec nedošlo, pak by měl nejspíš poděkovat sovětskému agentovi Jaruzelskému za jeho vojenský převrat a vyhlášení výjimečného stavu. Jen díky tomu, že tuhle špinavou práci udělali sami Poláci, se totiž dnes Češi mohou tvářit, jako by se bylo nic nestalo. Za jiné konstelace okolností by ale naše tanky, stojící tehdy hned u hranice se zahřátými motory, demolovaly historické centrum Krakova, nebo v Katowicích střílely do stávkujících horníků. A co jsme proti tomu udělali? Mě bylo tehdy deset, ležel jsem v nemocnici s úrazem oka a houby věděl, ale stejně se dnes jako Čech stydím.

Avšak dejme tomu, že by k invazi přece jen došlo. Dejme tomu, že by nyní přišli Poláci a sdělili nám třeba, že tehdejší voliči KSČ (hlasatelky nerozborné jednoty "socialistického" tábora, čili Brežněvovy doktríny) jsou nežádoucími osobami, které mají pobyt v Polsku zakázán, nesmějí tam vlastnit žádné nemovitosti a podobně. A konečně dejme tomu, že by to postihlo i někoho, kdo musel už v roce 1981 vědět, o co v Polsku skutečně jde, poněvadž mu maminka hned 21. srpna 1968 ráno doma pustila televizi a vysvětlila situaci. Nepochybuji o tom, že by se ten člověk rozčiloval a dokazoval, že ve skutečnosti nic špatného neudělal. Taky by mi ta odveta přišla poněkud přitažená za vlasy.

Ale vraťme se k sudetským Němcům. Chudší z mých babiček u jednoho z nich sloužila. Když za ním přišli henleinovci s požadavkem, aby se zbavil českého personálu a vstoupil do jejich partaje, vyhodil je s typicky konzervativním komentářem: "Vím, jak se mám, a nevím, jak bych se měl za vás".Vyhodil henleinovce a Češi u něj zůstali. Když mi to dědeček, který se po válce stal z katolíka stalinistou, v 80. letech vyprávěl, položil jsem mu naivní otázku, co se s tím "antifašistou" stalo za války. "No co by - šel na frontu. Mohl snad vzít statek i rodinu a dát se k partyzánům?", zradil mé naděje děd-samorost, syn valašského pašeráka koní. Člověk, který po válce sice upřímně věřil ve Stalina, nikdy však neřekl křivého slova proti Masarykovi. A vždy ostře kritizoval odsun.

Podstatně příkřejší k Němcům byl druhý prarodič, učitel.Válka ho sice zastihla daleko od hranic, ale místní Sudeťáci stejně dosáhli dodatečného připojení k Říši. Vznikla tak nudlovitá německá kapsa táhnoucí se zhruba od Moravské Třebové podél hranic politických okresů Brno a Olomouc skoro až k Prostějovu, ze tří stran obklopená protektorátním územím. Hlídali tu říšští pohraničníci, kteří však před Čechy na adresu místních soukmenovců nešetřili nadávkami. Snad i proto když dědečka kdosi udal, že dál učí podle neupravených prvorepublikových učebnic, Němci ho nezavřeli. Byli jen pohrdavě velkorysí. "My vám tu libůstku necháme, pane Dolejší. Stejně je to záležitost jedné generace." A koncem války tohoto otce tří dětí poslali do Polska rýt protitankové zákopy.

Ačkoli za války nikdo z rodiny nezahynul, dědeček neměl Němce rád a hořce nadával na Mnichov, který mu vzal jeho milovanou republiku a po válce z něj udělal režimního poskoka. Píšu-li o Mnichově, mám samozřejmě na mysli konferenci v roce 1938 - nikoli město, odkud vysílala dědova oblíbená Svobodná Evropa. Rád měl též Jugoslávce a Rumuny, naše bývalé spojence v Malé dohodě. Ale coby "šiřitel civilizace" mezi židovským obyvatelstvem Podkarpatské Rusi také nasákl blahovolným koloniálním antisemitismem, který mu vydržel až do smrti. Jeho knihovnu vyplňovalo zejména souborné vydání vlasteneckého Jiráska s předmluvou Klementa Gottwalda. Dědeček býval členem Československé strany národně socialistické, babička se však do politiky nikdy nemíchala. Hugenotská rodina Dirrů, z níž pocházela, už v sedmnáctém století utekla z Francie před rekatolizací a věděla své. Za mlada byla Marie dobrou katoličkou, která spolu se sourozenci dřela na rodinném hospodářství, později ale jako paní učitelka musela mít služku. Její bratranec zůstal u sedlačiny, takže v 50. letech coby nezdružstevnitelný kulak skončil v jáchymovských dolech.

Pradědeček mé ženy byl zase jednou provždy sudetoněmecký sociální demokrat a internacionalista. Za války ho soukmenovci zavřeli a přišel o dům. Po válce ho sice Češi neodsunuli, ale znova přišel o dům. Český otec jeho vnuka si dceru nevzal, protože byla Němka. A když dcera v 80. letech už jako důchodkyně emigrovala do Bavorska, dům zabavili potřetí. Frau Lechler tedy dnes žije v Bavorsku, mluví ještě docela dobře česky, ale nemá Čechy ráda. Na srazech vyhnanců vzpomíná na mládí společně s lidmi, kteří nesou vinu za pronásledování jejího otce.

Tak, to je jeden "čistě český" rodinný příběh. Morální giganti v něm většinou absentují, kdo se někdy vzepřel vrchnosti, ten si to pořádně odskákal. Takže si nemohu pomoci, ale tvrdé odsudky sudetských Němců hlásané Milanem Valachem nebo Štěpánem Kotrbou pokládám za nepřijatelné. V souladu s Jaspersem sudetským Němcům připisuji politickou vinu za rozbití Československa, a byl bych rád, kdyby za to už konečně přijali odpovědnost. Zatím to udělali jen nemnozí, a pouze ti se v mých očích osvobodili od nacistické minulosti. Ale řeč je o odsunu - a zde trvám na tom, že trestní odpovědnost za zločiny nacismu nesli pouze ti, kdo se jich aktivně zúčastnili, nikoli ti, kdo se provinili zbabělostí či pouze (Čechům nikterak cizím) konformismem. Ty, kdo na sudetské Němce opakovaně kladou megalomanské mravní nároky s trestně právní implikací, které -- a to je snad jejich hlavní funkce -- umožňují aplikovat pohodlné dělení na "My" a "Oni", žádám, ať se občas poohlédnou po své vlastní minulosti.